Já bych to stoprocentně fyzicky nedala. V tomhle případě by mně možná nepomohla ani střelná zbraň. Když si to rozeberu:
- První vteřina, přibíhají nečekaně psi.
- Druhá vteřina, uvědomuju si, co se děje.
- Třetí a čtvrtá vteřina, vytahuju zbraň, pokud bych byla extra rychlá. Tou dobou by ale můj pidipes byl zřejmě mrtvý nebo těžce zraněný. Záleží, jak moc by do toho šli hned vážně.
- Další vteřiny, střílím na jednoho psa. Pokud tomu nebrání přítomnost lidí a vím s jistotou, že nezastřelím ani svého psa (pokud ještě žije).
- Dál... Předpokládám, že druhý útočící pes se obrátí proti mě. V případě rotvíků, německých ovčáků, u bulíků možná ne.
No, ale střelnou zbraň nemám. Ani zbroják.
V tomhle případě bych vzala malou do náruče, i když bych sama riskovala. Kdyby byla hned u mě popelnice, hodila bych psa dovnitř. No, bolelo by to pekelně, i pokud bychom se obě vyhnuly nějakou náhodou těžkým zraněním. Když si vzpomenu na můj nedávný náraz hlavou s rotvajlerem... A to byl rozběhnutý jen dva metry, nešel po nás, jen jsem překážela v cestě.
Když jdu se psem do města, tahám s sebou paralyzér. Ale to je tak proti jednomu psu, kdybych měla raptora na vodítku, a tak se útočící dostal blízko mně. A než by se zakousl. Takže se zaváháním útočícího, stačí dvě vteřiny. A kdybych o útočícím věděla dopředu, ne když přiběhne nečekaně zpoza rohu. Na delší vzdálenost by byl lepší pepřák, nemám.
Paralyzér netahám na procházky po okolí. Nebo když plánuju popojet busem, vlakem, jdu jen přes vesnice. Jo, taky na nás může vylítnout pes. Ale měst se bojím víc.
Nepsala jsem to tu. Před měsícem na nás vylítla stafordka. Nebo pitbulka. Připadají mi stejný. Z vedlejší vesnice. Doslova zpoza rohu. Viděla jsem hlavy lidí, ale za křovím jsem neviděla psa. Než jsme došly ke křižovatce cest, stafordka nás zmerčila a plnou parou vyrazila. Malá naštěstí byla bez vodítka. A běhala kolem mě, stafordka za ní. Když ji několikrát doběhla, malá vždy rychle změnila směr a huba útočnice sklapla navolno. Paralyzér jsem neměla. Jen jsem běhala za nimi a byla připravená na stafordku skočit, kdyby došlo ke zpomalení. Jenže - krátká srst, obojku jsem si nevšimla. Těžko říci, jestli bych ji mohla aspoň chvilku přidržet, než bych omotala vodítko kolem krku a začala škrtit. A jestli by to při to nepoměru velikostí k něčemu bylo. Jedna vteřina a můžu mít psa vejpůl.
U rotvíka bych skok ani nezkoušela. Leda přehodit vodítko kolem krku. Ale zase - musel by být jen jeden. A je pravděpodobnější, že by šel i po mě, nejen po psovi. A musel by být na jednom místě, abych to stihla, takže už asi zakousnutý.
PS: paralyzér mi připadá lepší než nůž, než se pes zakousne. Obojí je na krátkou vzdálenost. Nožem se musím trefit na správné místo, aby to mělo rychlý účinek. A i v případě srdce to trvá několik vteřin. Paralyzér stačí kdekoli na těle zabodnout a podržet těch pár vteřin. Klidně na noze, zádech. V případě zakousnutí můžou nastat křeče zakousnutého i při použití nože.
A psychicky je rozhodně lehčí použít paralyzér než nůž. A to může hrát roli. Stačí chviličku zaváhat, zda nůž použít. Nebo máchnout nožem na místo těla, kde to psa akorát rozdráždí. Nebo to nebude v zápalu vnímat.