Thielli:Dovolím si oslovit všechny majitele vyčůraných inteligentních psů a optat se, zda to také znáte a - pokud ano - zda s tím něco děláte.
Hlavní hrdinka je opět - naše hnědá. Povel ke mně byl prvním učeným, je neustále opakovaným a připomínaným, hlavně protože "město". Hnědá jde a čichá si. Vzdaluje se od mě a blíží se k vysokému domu (u nás se vysoké domy často vyznačují tím, že z jejich oken létají zbytky jídla jako ve středověku). Dávám povel KE MNĚ. A hnědá? Hnědá si okamžitě čapne, předstírá močení, aby získala čas se ještě naposledy rozhlédnout a případně si v mozku poznačit, kam má příště ihned letět. Ledva “dočůrá”, zvedá zadek a přibíhá ke mně, čímž plní povel.
No neudělali byste z ní tři malé trpasličí pudly? 🙄
Pročetla a početla jsem si. Klíče jsem ještě neházela, kdysi jen smotané vodítko s karabinami.
Thielli, kdysi jsem řešila podobný problém s teriérem, se kterým jsem vyrůstala, kterého jsem cvičila. Na sídláku si čmuchal značky, když ho některá extra zaujala, býval by se vyždímal, než by přišel.
Tak jsem přišla já k němu. Asi odlišný přístup od zde podaných rad. Pes nereagoval na první povel, měl šanci ho provést. Jednoduše a v klidu jsem si k němu došla, cvakla na vodítko, přerušila tím jeho činnost, a šli jsme dál. Zase volno, když se někde zapomněl, zase jsem si pro něj došla. Byla jsem v pohodě, ale teroše to natolik štvalo, že se brzy radši rozhodnul přijít na přivolání.
Nevím, nakolik proveditelné je tohle u vás, když pudlička zdrhá před člověkem. Takže zkratkou zpět k Miss Brown - u vás to je asi opravdu o tom přivolání. Nenechat vzdalovat příliš posednou psici, nenechat sondovat okolí. Je to s fenama radost, umanutý jsou až hrůza.
