Tak, že dítě svěří osobě, která ty zkušenosti má. Například do školního chovatelského kroužku, do nějakého veřejného kroužku, zařídí docházku k příslušnému chovateli na výpomoc, zařídí dítěti odběr vhodného kanálu na internetu a konzultace s odborníkem.
Pakliže sám dospělý netuší, že netuší, tak holt děj se vůle boží, s tím nikdo nic nevymyslí.
Pakliže sám dospělý netuší, že netuší, tak holt děj se vůle boží, s tím nikdo nic nevymyslí.
Bohužel takových lidí je pořád hrozně moc. Co si kolikrát na internetu přečtu za nesmysly… a ještě jsou schopní se hádat, že mají určitě pravdu, že jejich babička to tak přece dělala celý život a bylo to ok, atd… škoda mluvit.
O existenci chovatelského kroužku jsem se dozvěděla poměrně nedávno a překvapilo mě, že něco takového je a dost se mi to líbí. Asi pak záleží, kdo takový kroužek vede, ale stejně je fajn, že tyto možnosti jsou.
Paní, co u ní mám koně, provozuje letos chovatelský kroužek u nás na ranči. Alespoň děti z vesnice budou vědět jak vypadá králík, prase, ovce, koza nebo slepice, co to žere a kolik je okolo toho práce 😄. Ale už když jsem byla dítě (začátek 90. let), byl v “Domečku” na sídlišti chovatelský kroužek zaměřený na drobná zvířata. Stejně tak měla tehdy chovatelský kroužek brněnská Zoo. Takže ke zvířatům se dostat dá. Spíš myslím, že pokud sami nemilují zvířata, tak to rodiče při plánování kroužků vůbec nenapadne. Spíš dítě přihlásí na nějaký sport, hru na hudební nástroj, na keramiku a podobně.
Když má správný přístup ke zvířeti rodič, dítě taky. Nevím jak veliké děti, ale u nás děti (do 6 let) prostě opakovali po nás, co viděli. Viděli, že pohladíme slepičku, krmíme kočičky, nehulákáme v chlívě a intuitivně se tak chovali také. Mám srovnání i děti známých a tam je to přesně naopak. Děti se ke zvířatům chovají strašně a je to prostě šlatnou vÝchovou celkově a jiným vztahem rodičů ke zvířatům.
