Odpověď na příspěvek uživatele Varaxi z 04.09.2023, 08:57:40
Nezdá se vám, že příliš předjímáte? Vy ty lidi znáte, že víte, že pes bude špatně krmen? Víte, že nemají nikoho, kdo by se o psa, pokud oni nebudou moci, postaral? Mimochodem, kdo z nás ví na sto procent, že se o jeho psa někdo postará, když zemře, nebo se nebude moci starat? Můžeme si to jenom myslet. Tak jako si já myslím, že se postarám o psa mé mamky. Ale nevím, jaké okolnosti, co bude, až ta doba nastane. Budu se moci postarat? To nikdo dopředu neví. I když to beru jako samozřejmost, že se postarám, tak nevím, jestli budu moci…
Třikrát denně a ještě procházky je málo? Takže je lepší 8-10 hod.denně trčet doma sám bez venčení?
“Takže je lepší 8-10 hod.denně trčet doma sám bez venčení?”
jak už bylo výše psáno, oni to většinou, přirozeně, prospí
ale :
“Třikrát denně a ještě procházky je málo?”
není procházka jako procházka, tam může spadnout 10 minut kolem baráku šnečím tempem stejně jako 3 hodinová tůra, akční událost běhací atd.atd., výcvik ani nezmiňuji (tedy zmiňuji 🙂). Co zvládnou tito lidé si musí ujasnit sami.
V každém případě štěně potřebuje daleko více a taky nutno předpokládat vyšší temperament, ony ty procházky nejsou jenom o vykonání potřeby, ale naplnění potřeb fyzických i psychických.
takže úvaha o psu by se měla točit kolem plemen s nízkým temperamentem, menších až malých (jako z placu mě napadá francouzský buldoček, mops, brabantík?), a úvaha o psu z útulku, či z něčeho jako “plemeno XX v nouzi” je také dobrá. ….a samozřejmě při výběru plemene je třeba si uvědomit i případné zdravotní problémy s plemenem svázané
V mém bývalém bydlišti bydlela invalidní slečna-paní, zpočátku chodla o berlích- byla velmi malého vzrůstu. To měla první fenku jorka a byly spolu venku hodně, pak ji nechala uvázanou u OC a - překvápko- fenku jí ukradli ☹️ . Pořídila si dalšího jorka - tentokrát psa, zároveň došlo ke zhoršení stavu, pohybovala se tak, že se opírala o svůj maličký invalidní vozíček, občas jí člověk viděl dlouhodobě stát- jako by únavou usnula. Pes pobíhal pak tou dobou už venku bez vodítka, nikdy neutekl, vždy byl v dosahu ale! neměla šanci mu pomoci, kdyby ho napadl velký pes (několikrát jsem byla svědkem, jak pes radši zajel pod zaparkovaný auto) , veterinu - jak by zvládala, vůbec nevím. Já naprosto chápu, že je invalidní člověk taky milovníkem psa, ale neumím si to představit, jak to udělat ke spokojenosti a bezpečnosti obou. Psa, který chodil jen doma na plínu jsme měli v baráku, byl to neurotický uzlík nervů, který NIKDY nebyl venku. Hroznej život.
Nezdá se vám, že příliš předjímáte? Vy ty lidi znáte, že víte, že pes bude špatně krmen? Víte, že nemají nikoho, kdo by se o psa, pokud oni nebudou moci, postaral? Mimochodem, kdo z nás ví na sto procent, že se o jeho psa někdo postará, když zemře, nebo se nebude moci starat? Můžeme si to jenom myslet. Tak jako si já myslím, že se postarám o psa mé mamky. Ale nevím, jaké okolnosti, co bude, až ta doba nastane. Budu se moci postarat? To nikdo dopředu neví. I když to beru jako samozřejmost, že se postarám, tak nevím, jestli budu moci…
Ano, předjímáme. Prostě líčíme katastrofické scénáře, které můžou nastat. Nemusí, ale můžou.
Za mě je lepší být příjemně překvapen než zaskočen.
Odpověď na příspěvek uživatele kometa z 04.09.2023, 09:54:45
Jenže to by si psa, potažmo zvíře, nemohl pořídit nikdo.
Je moc dobře předestřít katastrofický scénář, je moc dobře být připraven na možné eventuality. Ale vždycky je tu riziko, že to pak třeba dopadne jinak, protože v průběhu času se možnosti všech zúčastněných mohou změnit.
Já bych tedy v takovémto případě o štěněti neuvažovala. Raději hotového dospělého, klidně staršího (menší nároky na aktivitu, kratší doba života - pokud bude dobře, lze takto pomoci více gerontům za sebou…) psa, u něhož mám jistotu vzrůstu (manipulace, ovládání…). Hlasuji též pro útulek, kde budou umět vybrat psa vhodného do popisovaných podmínek (často nějací tvorové beztak na plínku naučení, kterým zemřel bývalý páníček, zvyklí na poklidný chod domácnosti - taky jsme měli…), klidně se separačkou, a holt když nastane zásadní problém v rozložení domácnosti, tak se takový pes dá zase do příslušného útulku, kde už ho znají.
Pro případ pravděpodobných zdravotních potíží si ujasnit, jak se bude postupovat, do jaké finanční hladiny a menežmentových opatření jsme ochotní investovat, a kdy uspíme/vrátíme (projednat s útulkem).
Ale zdravého mladého aktivního psa do takového režimu snad ani raději ne. Jako může mít takový pes slušný život i v takových podmínkách, když si zvykne, ale pokud má možnost mít podmínky lepší, tak bych mu na startu života tu možnost nebrala.
Nezdá se vám, že příliš předjímáte? Vy ty lidi znáte, že víte, že pes bude špatně krmen? Víte, že nemají nikoho, kdo by se o psa, pokud oni nebudou moci, postaral? Mimochodem, kdo z nás ví na sto procent, že se o jeho psa někdo postará, když zemře, nebo se nebude moci starat? Můžeme si to jenom myslet. Tak jako si já myslím, že se postarám o psa mé mamky. Ale nevím, jaké okolnosti, co bude, až ta doba nastane. Budu se moci postarat? To nikdo dopředu neví. I když to beru jako samozřejmost, že se postarám, tak nevím, jestli budu moci…
Invalidní důchodci (jako každá skupina lidí na světě) jsou dvojího typu: Jsou schopni a ochotni se o psa postarat, nebo nejsou.
Vám tohle zní jako předjímání? To se asi rozcházíme v definici významu slova předjímat. Jinak ano, já věděla, kdo se mi o psa postará, když zemřu. Měla jsem vypracovanou závěť, jejíž naplnění bylo podmíněno tím, že se dědicové zavážou postarat se o něj. To bylo jen pro jistotu, samozřejmě jsem měla domluvené pečovatele ústně, toto bylo jen pro případ nepředvídatelných problémů.
Já si myslím, že menší klidný pejsek může být klidně parťák i pro invalidního člověka. Hodně záleží na osobnosti majitele. Znám starší také málo pohyblivou paní. Chodí s obtížemi, tak si pořídila takové to elektrické vozítko, pejsek si skočí do košíku, jedou na procházku. Pouští ho vždycky na louce, pejsek se vylítá, ona si popovídá s lidmi, co tam také venčí a jsou spokojení oba. Nakonec, takový pejsek vůbec nemá špatný život a jeho paní má díky němu život nesrovnatelně bohatší.
Nemám radu, ale jen se podělím o zážitek, který mi pokaždé vžene slzu do oka. Kousek od nás na cvičáku pravidelně jezdí vozíčkář cvičit hoopers/agility se svým ridgebackem. On se pohybuje na svém elektrickém vozíčku, pes na volno podle pokynů - po cvičení na vodítku spořádaně vedle kola. Je na ně nádherný pohled, na jejich vztah a radost ze společně stráveného času… Jsou pro mě důkazem, že leccos jde, když se chce. Ale taky podotýkám, že pán na to všechno zjevně není sám. Minimálně na ten cvičák ho pravidelně vozí někdo dodávkou.
Na FIV a FELV se dnes už standardně testuje. Na FIP už je léčba.
🙂 Samozřejmě se nemusí uzdravit každá kočka, ale možnost dnes už je.
No právě…
Za dvouměsíční léčbu Hippieho jsem dala přes 20 tis. Kč. Dostalo jej to do remise, byl úplně OK, ale opravdu jen na ty dva měsíce, měl FeLV. Dnes bych musela přistoupit k uspání.
samozrejme každý si musí sám zvážiť na čo má alebo nemá. Ale ak bude venčiť aj pán zas pri správne zvolenom psíkovi nevidím až taký problém (mnohým invalidom pes zlepšil zdravotný stav). Mne napadol ako voľba pekinský palácový psík - práve vyžadujúci “kľud”, vyššie nároky na starostlivosť o srsť - ak pani teda nemá problém s rukami by ho mohla denne maznať česaním ☺
Invalidní důchodci (jako každá skupina lidí na světě) jsou dvojího typu: Jsou schopni a ochotni se o psa postarat, nebo nejsou.
Vám tohle zní jako předjímání? To se asi rozcházíme v definici významu slova předjímat. Jinak ano, já věděla, kdo se mi o psa postará, když zemřu. Měla jsem vypracovanou závěť, jejíž naplnění bylo podmíněno tím, že se dědicové zavážou postarat se o něj. To bylo jen pro jistotu, samozřejmě jsem měla domluvené pečovatele ústně, toto bylo jen pro případ nepředvídatelných problémů.
Ty mě bavíš…taková mladinká.😉
Já mám domluvenou péči o Fida - u mé nej kamarádky, kdybych tu nebyla (má kočky ráda, moje kočky ji milují, ona Fida obzvlášť a inzulín mu píchnout umí). S mým zdr. stavem se může stát cokoli kdykoli. Dvě zbylé kočky takto jasně pořešené nemám, ale v závěti budou zmíněny.
