Chci znát vaše zkušenosti na poměrně závažnou věc, teda zní závažně, ale je to vůbec možné aby to tak bylo? Byla jsem při výchově mé fenky malého plemene varována bývalými majiteli před tzv. přenesenou agresí. Prý ikdyž máte vzorného psa, co nikdy neútočí na psy ostatní a jednou se stane, že dojde k napadení od cizího psa, dojde k tzv. přenesení agrese. A od té doby váš hodný pes začne také útočit na cizí psy podobné tomu, co je napadl. Setkali jste se s tím někdo a dá se to kdyžtak zase odstranit?
Přenesená agrese je dle mého něco jiného. Pes je nastartován např. na psa, co prochází kolem plotu, zuřivě štěká… A protože psa za plotem kousnout nemůže, kousne vedle sebe do druhého domácího psa, člověka. Přenese agresi z původního podnětu na dostupný objekt. To, že pes začne být agresivní po napadení je strachová agrese. Bojí se, že bude zase napaden, tak preventivně zaútočí jako první. Obojí jde řešit, jak moc to bude náročné záleží namnoha faktorech. Šikovnosti a schopnosti psovoda, jak moc má chování pes naučené a pod.
Já se vždycky snažím, aby moji psi neudělali jako štěňata špatnou zkušenost, důsledně je chráním do roka, spíš do roka a půl , nedovolím, aby si na nich někdo honil triko. Pak už se s tím případně nějak porovnají, ale stejně to řeším za ně, žádné rvačky nedovolím. A to mám docela velké psy.
Chovatel Vaší fenky má pravdu, když dovolíte, aby ji někdo napadnul, získá zkušenost, že to musí řešit sama a může to řešit agresivitou.
Musíte na ni dávat pozor, dovolit kontakt jen po domluvě, a to s milými a socializovanými psy. Ne, že se na ní nahrne každej hamtala, kterýho potkáte . Nesmíte ji prostě nechat, aby si to vyřizovala sama, je pod Vaší ochranou 😊 !
A méně je někdy více, stačí pár kámošů, kteří jsou v pohodě a se kterými se cítí dobře.
Je to podobné, jako když půjdu po ulici a nějaký člověk na mě najednou zaútočí.
Záleží na řadě faktorů, jak s touto zkušeností naložím. Intenzita zážitku. Moje nervová soustava (ta je daná) a odolnost vůči stresujícím událostem (tu lze pěstovat). Moje dosavadní zkušenosti se stresujícími věcmi a s tím, jak jsem si s nimi ne/dokázala poradit. Moje dosavadní zkušenosti s lidmi, případně lidmi podobného typu, jako byl útočník. Vědomí (nebo jeho absence), že případnou další takovou situaci zvládnu. No a podle toho buď budu v pohodě nebo si radši na podobné lidi/situace/místa začnu dávat pozor nebo si pořídím zbrojní pas nebo třeba už vůbec nevyjdu z bytu bez doprovodu.
A ten pes to má prostě podobně.
Jsou jedinci, kteří jsou “labilnější” a snadno se sesypou třeba už po jednom zážitku, začnou reagovat agresivně, strachově. Jiní jsou “pohodáři”, jeden blbý zážitek je nerozhodí, a dál věří v dobro světa. Něco záleží na povaze psa, kterou má danou. Něco záleží na dosavadní socializaci, s čím se běžně setkává. Pes tam navíc má páníčka, který by ideálně měl mezi-psí konflikt vyřešit ochranou svého psa a zahnáním útočníka - to přispívá k důvěře psa, že další podobná situace pro něj dopadně dobře a že se tudíž nemusí bránit preventivním útokem nebo útěkem.
Odpověď na příspěvek uživatele Runda19 z 28.08.2023, 09:36:55
Tak pak to chce najít pesanovi nejdříve jednoho slušně se chovajícího, vyrovnaného a hodného psa, který nebude řešit, to jak se chová Vás pejsek. Když byl můj první ohařík po napadení pitbulem, hodně často jsem chodívala na procházky tam, kde jsem mohla potkat pána s postarším, důstojným ridgebackem. Pánovi jsem vysvětlila, co nás potkalo a zeptala se, zda se můžu na chvíli připojit, jen tak jsme šli, klábosili, ridgeback vždy zpočátku blahosklonně kouknul na to moje jelítko, který mělo tendence dávat najevo, že “jako já se nebojim” a pak jsme šli na pohodu, psi si čichali , po čase se můj ohař uklidnil a trošku sám stál o komunikaci. Začali jsme taky znovu chodit na cvičák , aby si ochodil větší počet psů, na psí pochod , kde jsme míjeli opravdu různorodá plemena, a tak. prostě jsem se rozhodla, že to musíme ochodit. Takže pro začátek jednoho, pak víc klidných kámošů, nic neřešících- možná zpočátku opačné pohlaví, aby pes nemusel řešit rivalitu. A pracovat na tom. V provozu běžném - vidím-li psa, tak ve vzdálenosti, kdy mě pes ještě vnímá, si ho dám k noze, dám mu nejlépe sedni a psa -pokud je klidný - necháme projít. Pokud druhý pes sám vyvádí, tak s povelem k noze prostě mizíme. Psu být co největší oporou a pilovat, pilovat, pilovat.
Můj první útulkáč patřil k těm labilům, takřka pravý opak pohodáře, bázlivý, vznětlivý, navíc bez potřebné socializace v mládí, panička totální začátečník. Ideální kombinace… 🙂 Njn, učili jsme se oba a celý jeho život.
Odpověď na příspěvek uživatele Zrzavci z 28.08.2023, 09:44:39
No a když máš psa, co dokáže i rozlišit prostředí, tak to moc neochodíš, když se nám to stalo mezi polema kde potkáme tak jednoho psa za měsíc. A jinde pohoda.
Máme tady nedaleko zahradní restauraci, úžasnou, ale vůbec tam nechodím, protože tam kraluje agresivní bulík, kterýho jeho pán vůbec nemá pod kontrolou. Když byl Dorouš malej, zdeformoval mu ouško,. Dorona to ve vztahu ke psům nijak neovlivnilo, je vyloženě přátelskej, ale po tomhle konkrétním by šel. Tenkrát tomu nešlo zabránit, protože jeho páník ho schválně pustil pod stůl, kde Dorouš ležel.
Gučáka jednou napadl vlčák bezdomovců, bylo to v noci na zastávce, spal pod lavičkou a já ho neviděla. To bylo dost dramatický , naštěstí jsem měla takovou kabelku z hodně tvrdýho plastu, tu jsem roztočila a začala ho mlátit, jak jsem byla plná adrenalinu, tak jednu chytil i pan bezdomovec, kterej se vzbudil a šel to rovnat 😔. Z Guči se tím žádnej labil ani rváč nestal, byl už taky hotovej dospělej pes, ale tu zastávku si od tý doby vždycky dobře prohlídne.
