Odpověď na příspěvek uživatele megi-the-pes z 04.11.2023, 17:59:36
Zkusila bych to třeba tak, pomocí stopovačky… zastavíš se (zastavíš se vždy, na to dohlédne stopka) = můžeš zas jít.
No stopku za sebou tahala poměrně dlouho, dokonce to i jednu dobu vypadalo velmi nadějně, co se reakce na přivolání týče…nebojím se říct, že jsme to dotáhly na 90%. Pěkně reagovala i na povel “brzdi”, to když se někam rozeběhla a hrozilo, že doběhne na konec šňůry nebo flexiny. Ale pak začala vymejšlet bejkárny a začalo to pro mě být …no…zdraví nebezpečné…ze stejného důvodu jsem zrušila i flexi. Teda takhle…ono to začalo být nebezpečné i na vodítku, než jsem teda přišla na to, že stačí jí přidržet za obojek. A ona reagovala za mlada na všechno…na psy, cyklisty, běžce, osamělé chodce, dokonce i na stíny aut, které se pohybovaly po zemi, když jsme procházely kolem mostu…to si neumíte představit, jakej byla Gina poděs…a terénní motorky v přírodě, tak to byla kapitola sama pro sebe.
Prostě jak měla alespoň trochu prostor, tak urychleně přiklusala ke mně a vyrazila rychlostí blesku vpřed…třeba i několikrát za sebou. Jo jasně…Sardullah, tu stopovačku máš držet tak, aby k takovým manévrům neměla prostor, ale upřímně v praxi se mi to moc nevedlo.
Dost jsem se s tím natrápila, než jsem usoudila, že ono to pro ní na vodítku není žádná katastrofa. Třeba když jsme měli Jessinku…to ještě Gina chodila “na volno” jištěná stopovačkou a Jessinka lítala na volno, tak Ginuš stejně chodila a čmuchala si…jedinej rozdíl byl, že si čmuchala dál ode mne. Vůbec neměla zájem poběhat s Jessinkou a naopak jí prudilo, když jí Jessinka vyzývala ke hře…prej “dej nám svátek Lochnesko, já si tady čmuchám”.
Takže prostě chodíme jen trasy, které Ginuš přijdou zajímavé….třeba les už jsem vzdala, protože takhle zpruzelýho psa jako je Gina v lese, jsem fakty snad ještě neviděla…jako Gina za normální situace jde přede mnou, čumák “zabořený do země”…v lese furt čučí okolo, furt zastavuje, pomalu jí táhnu za sebou jako kozu Lízu…a to máte vidět to nadšení, když řeknu, že na to teda prdíme a jdeme pryč as otočím to…
Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít psa, kterého nebudu moci pustit z vodítka…bylo to pro mě nemyslitelné…no nikdy neříkej nikdy…dneska si myslím, že jsme takhle ve své podstatě spokojené obě. Gina si prochajdu užije…pokud jí teda netáhnu do toho lesa…a já se nemusím stresovat…tím, že máme zahradu a ona se může s Matějem vylítat tam, tak mě to vodítko na prochajdě netrápí.