Orionka: Nebylo to 39 znásilnění, někde se mluví o 4, slovy čtyřech, i kdyby bylo jedno, je to hnusné, ale stejně nedobré je, když ji proti její vůli nečekaně políbil a zahrnou to a pro zjednodušení je to znásilnění.
A celou kauzu “zvedla” celkem úspěšná zpěvačka, tanečnice… a přidala se k ní úspěšná moderátorka ČT. Žádné zhroucené chudinky. 20 let mlčely….
Howgh.
Orionko, počtěte si…
Případ Alena
Na přelomu let 1989/1990 bylo Aleně 18 let. Není to její pravé jméno, kvůli svým nedospělým dětem si nepřeje vystupovat veřejně. Do Bohnic před více než 30 lety přišla s fobiemi, úzkostmi a panickými atakami. V té době už měla zkušenosti s alkoholem a tlumícími prášky.
„Cimického nám doporučila kamarádky maminka, která s ním studovala na střední škole. Zavedli mě za ním matka s otcem. Cimický řekl, že je to na ústavní léčbu, ne na to, abych tam každý den dojížděla,“ otvírá své vzpomínky.
Alenu hospitalizovali v pavilonu číslo tři a psychiatr podle ní rodičům řekl, že Aleně se vším pomůže.
„Když jsem poprvé přišla k Cimickému, představil se mi a řekl matce a otci, ať zůstanou venku. Místo, aby se zeptal, jak se cítím nebo s čím přesně tam jdu, mi jako první položil otázku, jestli jsem panna. Řekla jsem, že ne a on se začal ptát dál, ale všechno se to točilo tímto směrem – kolik sexuálních partnerů jsem měla, jak byli staří, jestli se mi to s nimi líbilo. Hodně mě to překvapilo. Po otázkách mi řekl, abych se svlékla do půl těla, že si mě potřebuje poslechnout. Už při tom mě osahával,“ popisuje první zkušenost s psychiatrem Cimickým.
„Byla jsem v šoku. Paralyzovaná. Věděla jsem, že to je špatně. Byly mi divné i ty otázky. Místo aby se zeptal, jak často mám úzkosti nebo co je vyvolává, tak se ptal na všechno možné okolo sexu. Už napoprvé si dovolil mě osahávat, komentovat moje prsa a podobně, i když moji rodiče čekali před ordinací na chodbě,“ říká Alena.
Když vyšla ven, matka se jí ptala co a jak. Odpověděla, že neví, že tam asi chodit nechce, že jí není sympatický. Ale protože Cimický byl v té době hodně populární, tak jí matka řekla: „Buď ráda, že k němu chodíš. Vždyť on sám říkal, že se ti bude hodně věnovat.“
„Nechtěla jsem zůstat v Bohnicích, ale on řekl, že budu na oddělení a že si mě bude zvát k sobě na akupunkturu, to že mi pomůže,“ říká Alena.
Alena ho začala navštěvovat asi třikrát týdně za účelem akupunktury.
„Potom už to vzal hopem. Při druhém sezení najednou vytáhl přirození a už chtěl uspokojení. Tehdy už jsme měli sex,“ popisuje po 30 letech.
Po prvním setkání si napsala do deníku, který se běžně na odděleních píše, že byla v hodně velkém a nepříjemném šoku z vyšetřování pana doktora Cimického. Že sám patří do rukou sexuologa. Že by se měl léčit jako deviant na pavilonu číslo sedm, kde byli tenkrát sexuální devianti.
„Doktoři museli vědět, co tím asi myslím, že se musel chovat hodně nevhodně, když jsem to tam takhle napsala. Nicméně jsem tam musela chodit asi třikrát týdně. On věděl, že jsem měla problémy s alkoholem a s léky na uklidnění. Když u toho sestry nebyly, začal mi píchat do žíly Seduxen. Dneska je to Apaurin, je to tekutý Diazepam. Po tom je člověku všechno jedno. Někdo usne, ale já jsem možná byla zvyklá, to vás tak jakoby zgumoví, může si s vámi dělat co chce,“ popisuje Alena.
Pod polštářem jí Cimický údajně nechával plato Diazepamu, přestože je to jinak na oddělení pro závislé přísně zakázané. Nesměla samozřejmě říct, že je od něj. Občas si ho ale brala.
„Dole měl ordinaci a nahoře svůj doktorský pokoj. Když byly sestry vevnitř, tak mi řekl ‚Běž nahoru, já tam za chvilku přijdu.‘ Zamknul ordinaci a řekl, že léčba bude nahoře. Tam měl svoji postel, měl tam malou knihovničku. Tam k tomu vždycky docházelo. Říkala jsem mu, že nechci, že je mi to nepříjemné, že vůbec nemám chuť, že mám ty paniky a že je mi z něho blbě. Jeho to absolutně nezajímalo. Vždycky proběhlo deset minut normálního sexu. Pak mě jenom poplácal a řekl ‚Zítra přijď. A hlavně nikomu nic necekni, nebo si mě nepřej poznat,‘ zastrašoval mě,“ tvrdí Alena.
S odstupem tří dekád dnes popisuje, jak se před Cimickým pozvracela, když ji nutil do orálního sexu. „On jenom řekl něco jako ‚Ale prosimtě. Ne abys někde měla blbý řeči‘.“
Později se dozvěděla, že mu její matka ještě dávala úplatky. Cimický jezdil často do Francie a vozil jí léky, které v Československu nebyly dostupné. Nevěděla ale, že mu za to její matka musela celou dobu platit. Domluvil to prý s primářem, protože při odvykání se žádné léky brát nesmí, maximálně vitamíny.
„Takhle to šlo hrozně dlouho, nemohla jsem se od něj dostat. Až jsem se podřezala. Přímo v pavilonu, rozbila jsem na na záchodě nějaké sklo a podřezala jsem se. Odvezli mě na vypolstrovanou samotku. Tam jsem si řekla, že je mi všechno jedno, hlavně když už k němu nepůjdu. On si tam pro mě druhý den přišel a řekl ‚Já si ji vezmu zpátky, já jí to vysvětlím.‘ Ptal se, proč jsem to udělala, a já jsem říkala, že už to nevydržím, že je mi odporný. On ale řekl, že domů půjdu teprve, až on uzná, že jsem schopná se léčit ambulantně místo ústavní léčby. Trvalo to skoro celý rok,“ říká takřka vyrovnaně. Jen občas se jí trochu rozklepe hlas.
„Potom si mě vyžádal zpátky, že k němu budu chodit ještě častěji. A pokračoval pořád stejně. Když už jsem řekla, že už dál nechci, že je mi to nepříjemné, tak mi řekl, že mi něco ukáže, že se půjdeme projít.“
Vyhrožoval mi elektrošoky
Přivedl ji na pavilon, kde se dělaly elektrošoky. „Tam mi to sám ukazoval: ‚Pojď sem, neboj se, já jsem dělal (Miloši) Kopeckýmu pětatřicet elektrošoků.‘ Já jsem říkala: ‚Ale potom jsou ti lidé trošku nedůvěryhodní, třeba zapomínají a tak…‘,“ líčila své obavy Alena.
Cimický jí podle jejích slov opakovaně vyhrožoval elektrošoky, pokud si na něj bude stěžovat.
„On mi dával pořád k hlavě ty dvě tyčky, říkal ‚Takhle bych ti to vždycky přidržel, pár vteřin, potom bys měla krátký epileptický záchvat.‘ Říkala jsem, že přeci nejsem blázen, ale on řekl třeba ‚Hele ty jsi taková anomální osobnost‘.“
Alena nemá pocit, že by jí coby psychiatr jakkoli pomohl, spíše podle ní ani nechtěl.
„On si prostě jenom upravil svoji hormonální hladinu tím, že to pokaždé skončilo tak, že mě akorát osouložil,“ popisuje po letech.
Nakonec začala Cimickému naznačovat, že se svěří někomu dalšímu z personálu nemocnice.
„Chtěla jsem jim to říct, ale prostě jsem to nějak nedokázala. Nakonec jsem jedné psycholožce řekla něco ve smyslu, že už k němu prostě nejdu. Nikdy. Asi jim to tenkrát došlo. Ta psycholožka řekla, že k němu půjde se mnou. Vymluvila se, že se ho chce zeptat na něco kvůli své babičce a čekala na mě před ordinací. Pamatuju si, jak mě ta jeho akupunktura tehdy bolela, jak byl vzteklý. Říkala jsem, že to bolí, ale on na to, že je naštvaný, jestli jsem prý něco řekla… Ten den se poprvé mezi námi nic nestalo.“
Psycholožka se snažila zjistit, o co tedy doopravdy jde. Alena ale nakonec nic neprozradila. Cimický jí prý řekl, že na elektrošoky může jít klidně už druhý den. „Říkal, že bude volat mojí matce. A moje matka kvůli tomu, že to byl VIP doktor, všude známý, tak by mu to klidně odkývala.“
Po nějaké době ji začalo bolet břicho a nedostala menstruaci. Cimický byl prý naštvaný a poslal ji za svým kolegou, aby mladou dívku prohlédl.
„Poslal mě k doktorovi, jeho velikému kamarádovi. Dělá tam dodnes. Ten mi dal nějaký prášek, prohlídl mě, víceméně gynekologicky. Vzal mi krev a asi zjistil, že jsem těhotná, takže mi tam udělal rychlý zákrok. Myslím, že to byla prostě miniinterupce.“
Hospitalizaci v Bohnicích na přelomu let 1989/1990 popisuje Alena jako dobu, kdy byla úplně zlomená, zkrátka jiný člověk. Přemýšlela o sebevraždě, chtěla za každou cenu utéct.
Alena docházela na léčbu doktora Cimického necelý rok před více než 30 lety. S psychickými problémy se ale potýká dodnes. Státní vyznamenání a reakce některých lidí na prohlášení herečky Jany Fabiánové ji přiměly svůj příběh zveřejnit.
„Něco jsem si během těch let o Cimickém přečetla, bylo to asi dvakrát, třikrát, co něco takového na něj prosáklo, že zneužívá pacientky. Vždycky jsem si říkala ‚Kéž by se našel někdo, kdo by to řekl.‘ Já jsem jenom asi dvakrát napsala na nějaké on-line hodnocení lékařů, že velice nedoporučuji, aby tam někdo chodil. Že zneužívá svoje pacientky a že jsem to sama zažila,“ říká Alena.
„Dneska už nejsem ve stavu, v jakém jsem byla tenkrát, to byl nejhorší psychický stav v životě. Paniky, deprese… Místo aby mi pomohl, tak mě tenkrát dodělal,“ dokončuje své vyprávění.
_____________________________________
Pravdivost příběhu
„Mohu potvrdit, že jsem tento příběh od této ženy, tehdy své klientky, slyšela už v roce 1995/1996.“ – MUDr. Hana Fifková, sexuoložka a terapeutka
„Tento příběh mi vyprávěla v roce 2012, několik let ke mně docházela na terapie. Tehdy nechtěla, abych ho jakkoliv šířila. Dozvěděla jsem se, že už je to promlčené, a já tedy nemám oznamovací povinnost. Nedokážu si představit, že by si několik let platila drahé soukromé terapie na základě vymyšleného příběhu.“ – PhDr. Kateřina Figallová, psychoterapeutka
