Fikovnice:Uf, tak v tomto si nerozumíme…
Ta moje kamarádka by skoncovala se životem, kdyby nepodstoupila KOMPLETNÍ operaci a nebrala doživotně hormony. Ono ta suicidalita v této skupině je velká. Strašně, opravdu strašně mi vadí aktivismus, snahy o docílení úřední změny pohlaví jen na základě vyslovení přání (jak se o to někteří aktivisté snaží, ostatně nejznámější česká transaktivistka je oficiálně a v OP muž). Ale dovedeš si představit žít v jiném těle, které třeba nenávidíš? Musí to být hrozné. Moje kamarádka přeměnu prodělala asi v 25 letech, jsou ale tací, kteří žili v jiném těle třeba až do 50 let.
No, rozumíme, nerozumíme… Ono je to asi jedno. V nejbližším okolí nemám trans osobu, znám jen kolegyni Luisu a bývalou kolegyni, která je biologicky žena, mluví o sobě v ženském rodě, ale je v mozku muž. Prostě se s tím srovnala po svém. Nějakou dobu prý chodila k psychologovi, ale sekla s tím, že je to vlastně jedno. Pracuje jako seřizovačka strojů ve výrobě a pamatuju jednu nesmírně trapnou historku, co se jí stala.
Nosí velká volná trička a trochu se hrbí, má chlapecký sestřih a nenosí make-up, prostě jako žena, která má v mozku muže, taková dalo by se říci mužatka. A jednou v práci se objevila v anonymní schránce důvěry stížnost, že do dámských šaten chodí muž.
Tak vedení svolalo celou směnu, přečetlo ten dopis a vedoucí začal řvát na přítomné pánské osazenstvo, co si to jako dovoluje. Obtěžování žen nebudeme tolerovat!
Lidi se po sobě koukali, protože ti, kteří ji znali, asi pochopili, že je řeč o ní… Ona se velice nesměle přihlásila a tichým hlasem říká: To jsem byla asi já…
A ten vůl vedoucí zařval: A cos tam dělal?!
No a vysvětlujte, že přestože jste chlap, tak vlastně jste ženská, a tak chodíte do dámských šaten.
Je to tak patnáct let stará historka, to ještě nefrčely oboupohlavní toalety a šatny. Nicméně i teď si myslím, že trans muž, který se prostě srovnal se svou biologickou podstatou ženy, klidně může chodit na ženské toalety, mluvit o sobě v ženském rodě atd., protože to tak dělal vždycky.
Vedení se jí pak šlo omluvit. Tak aspoň že tak.
Je pravda, že teď už se tomu směje.
Ona a Luisa jsou stejné v tom, že se prostě vyrovnaly s tím, co je. Nešly na terapie a operace, nedělaly nezvratné procesy, neřeší své pohlaví. A obě jsou spokojené.
Jediný člověk, kterého znám a změnu pohlaví skutečně chtěl podstoupit, dopadl fakt hodně špatně. Ani ta operace jí nepomohla, protože chtěla děti a ty jí ani ta nejlepší operace na světě prostě nezajistí. Žije, ale je závislá na alkoholu, je rozvedená, osamělá a celkově je to velký špatný.
Na druhou stranu tato paní byla nervově labilnější vždycky, prý od puberty. Takže asi není divu, že jí operace nepomohla, protože prostě její problém nebyl fakt, že je trans, ale že nemá psychickou odolnost. Možná by skončila stejně, i kdyby operaci nepodstoupila nebo byla netrans osoba.
Ale věřím, že to má každý jinak. Je to atypičnost, není to nemoc, ale stejně jako se operují atypicky malá/velká/šišatá prsa, tak v odůvodněných případech chápu, že tato operace může pomoci, že je žádoucí a někdy dokonce podmínkou pro (spokojený) život. Ale rozhodně to neplatí pro každého trans. Spíš bych řekla, že jich je menšina.
Já, mít trans dítě, tak se dokážu vyrovnat s tím, že syn si přeje, ať mu říkám Markétko, a chce nosit šatečky, ale jakékoli nevratné věci (a to je u mě hodně široký pojem počínající už tetováním 😀) bude se svým tělem dělat, až mu bude 18. Pubertou normálně projde, protože to je základ pro jeho/její fyziologický rozvoj. Když si pak bude přát změnit pohlaví, prosím, bránit mu/jí v tom nebudu, ale zdraví, fyzické jako psychické, je priorita.
A já prostě nevím, no. Operativně vyměnit funkční a zdravý orgán, který sice není takový, jaký bych chtěla, ale je můj, za neplnohodnotnou náhradu, nevím, ani jako trans bych do toho asi nešla. Asi se na to nedokážu podívat dostatečně ze široka.
Ale nikdy bych to nikomu nerozmlouvala. Pokud si je dotyčný jistý, pokud prošel celou tou proměnou tak, jak se má (já to teď googlila a trvá to přes dva roky), pokud je dospělý a nechce mít vlastní biologické děti nebo je už má, tak mu/jí přeji štěstí a držím palce. Že se mi to subjektivně nelíbí, neznamená, že můj názor je relevantní nebo že jsem objektivně proti. 🙂