Odpověď na příspěvek uživatele assil z 11.12.2024, 09:55:20
Jako by se porod děl někomu jinému? To ne, takové pocity, takové vnímání, jsem neměla ani jednou. Ale příroda to zařídila tak, že - aspoň teda já - jsem prakticky hned po porodu na tu bolest zapomněla. A že byla dlouhá… Zůstala jen obrovská radost, až dusivý pocit štěstí a hrdost, že jsem to zvládla bez toho, že bych nadávala spoluautorovi, bez křiku. Po porodu jsem byla v jakési euforii, nemohla jsem usnout.
Ale no tak… někteří chlapi opouštějí jak ženu, tak děti. Nenalhávejme si nic. Udělají tlustou čáru za svým dosavadním životem. Ne každý muž je dost chlap. I ženy opouštějí své děti. Sice mnohem méně často než muži, ale stává se to.
Odpověď na příspěvek uživatele Stelle z 11.12.2024, 21:17:53
No to nechcete stále, tohle se už neužívá, je to neslušné, přinejmenším. 🙂
On se ten otec, i když je to debull, nakonec vždy k děcku přihlásí; prostě hrdost jinak nedovolí. Bude to třeba jen jedno setkání, nebo jenom vyprávění bezdomovce “já mám syna, já jsem je opustil, ale syn je skvělej, bydlí tam a tam…”. (A přitom ho viděl naposled, když mu byl rok.) Tomu děcku je to k ničemu, že jo, ale v tom otci ta stopa prostě zůstává. Pokud není nemocen, což už jsme zmínily. Kdyby takové opouštění potomků bylo normální; běžnější, tak už jsme dávno vyhynuli.
Jenže co to znamená opustit? Mám nějaké zkušenosti s “opuštěnými” ženami a víte..Vůbec se nedivím. Vím že to zní špatně,ale bohužel to se prostě nedalo.😐 Děti naproti tomu člověku přirostou k srdci mnohem snáze. Nejvíc ovšem klučina s mírným autismem, který nakonec skončil u pěstounů. Je už plnoletý a tak nic nebrání v komunikaci. Jeho máma rozum nikdy neměla a už ani mít nebude. Používat dítě jako prostředek z “nasranosti” vůči mně je k tomu dítěti sakra nefér a podlé zároveň. Nevím, nějak jsem to nepochopil asi..
Ale no tak… někteří chlapi opouštějí jak ženu, tak děti. Nenalhávejme si nic. Udělají tlustou čáru za svým dosavadním životem. Ne každý muž je dost chlap. I ženy opouštějí své děti. Sice mnohem méně často než muži, ale stává se to.
Když ony ženy jsou taky pěkné, vlastně nepěkné, potvory. A když má muž roky bojovat s nezájmem, až nenávistí dítěte, kterou matka živí……tak to - mnohdy v zájmu zachování svého duševního zdraví, vzdá. Muži jsou vlastně dost křehká stvoření. Však si vemte “rýmičku”.
Jenže co to znamená opustit? Mám nějaké zkušenosti s “opuštěnými” ženami a víte..Vůbec se nedivím. Vím že to zní špatně,ale bohužel to se prostě nedalo.😐 Děti naproti tomu člověku přirostou k srdci mnohem snáze. Nejvíc ovšem klučina s mírným autismem, který nakonec skončil u pěstounů. Je už plnoletý a tak nic nebrání v komunikaci. Jeho máma rozum nikdy neměla a už ani mít nebude. Používat dítě jako prostředek z “nasranosti” vůči mně je k tomu dítěti sakra nefér a podlé zároveň. Nevím, nějak jsem to nepochopil asi..
Používat dítě jako nástroj pomsty…je podlé, ale hlavně je to strašně krátkozraké. V dnešní době, kdy jsme prolezlí nemocemi a havárie všeho druhu…..Když to s matkou “sekne”, kam se dítě vrtne? To by měla mít každá na paměti. ( Blázny, těžké alkoholiky a násilníky nepočítám )
Používat dítě jako nástroj pomsty…je podlé, ale hlavně je to strašně krátkozraké. V dnešní době, kdy jsme prolezlí nemocemi a havárie všeho druhu…..Když to s matkou “sekne”, kam se dítě vrtne? To by měla mít každá na paměti. ( Blázny, těžké alkoholiky a násilníky nepočítám )