Nerodila jsem, ale z těch historek z porodů mi taky vstávají vlasy hrůzou. O mé hrůze vůbec z doktorů se tu už všeobecně ví a představa, že bych dobrovolně vlezla do nemocnice, je absurdní. Mamka mě rodila koncem pánevním, na Prvního máje a sestra nemohla sehnat ožralého doktora. Dopadlo to ještě relativně dobře, křivou hlavu od kleští, přidušená, malinko nablblá, ale žiju😜 Sestřenka rodila 32h, nedokázala o tom ani nikdy mluvit, zanechalo to na ní těžké trauma a holka je jedináček. Vzdálená příbuzná porodila dvojčata(císařem) Pak rodila další dítě, bylo velké, nemohla ho porodit. Doktor to prý komentoval slovy, že když porodila dvojčata, jedno už musí zvládnout(taky asi ožralý) Dítě ji roztrhlo, vykrvácela na sále. Bylo to za komoušů a byla to velká kauza. Dítě přežilo. Takže to je jedna stránka věci.
Druhá je ta, co popisuje třeba Buggyra. Nemám děti ráda, vyhýbám se jim jak čert kříži, není mi příjemné, aby na mě dítě vůbec sahalo a já na něj dobrovolně nesáhnu nikdy, nezajímají mě ani moje neteř se synovcem. Neteř teda už pomalu ano, je jí 11 a už se s ní bude za chvíli dát normálně bavit. S děckama neumím mluvit, nezajímají mě jejich hry, ty blbiny, co z nich lezou. Všichni se tomu smějou, mně to nijak zábavné nepřipadne. Mimino, je pro mě mimozemšťan. Do kočáru se nekouknu nikdy, nezajímá mě, co tam je. Lidi si pamatuju podle psů, ale netuším, jaké s nima chodí děti.
Opravdu si ještě někdo může myslet, že by u mě hormony něco změnily? Nemyslí si to ani moje mamka a myslím, že ta mě zná dokonale. Taky léta trochu věřila, že se třeba něco stane, ty biologické hodiny atd. Neteř se synovcem, že mi rozbouří hormony(ne, to byla spíš ta dokonalá antikoncepce😜) A ano, když jsem před 40kou uvažovala, co tedy, jestli do dítěte jít(s velkým odporem) také jsem uvažovala směrem, že se třeba stane zázrak a já to dítě budu mít ráda. No pomyšlení na to, že se to nestane a já zbytek života protrpím s myšlenkama, co jsem to jen udělala a dítě bude trpět, protože budu v prvé řadě milovat své psy, o něj se postarám, což o to, starat se já umím a dělám to ráda, ale ta láska by tam nebyla. To si žádné dítě nezaslouží😟
Nechápu, jak z dospělého člověka může vypadnout, že něco byla jen póza. Já jsem se muže x krát ptala, jestli opravdu děti nechce, protože já rozhodně ne a nechci se v 50 dozvědět, že toho lituje a říkal to jen proto, že mě třeba nechtěl ztratit. Asi bych ho za to zabila. Nesnesla bych žít s tím, že mi celou dobu lhal, i když by to vlastně byla z jeho strany milosrdná lež. Brala bych to tak, že co všechno jsou ještě lži?!? naštěstí vidím, jak skřípe zuby, když je u nás nějaká návštěva s dětma😏
