Všeobecný pokec

Vážně byste to riskla? Mít dítě, protože “to bys měla”, když vám to nic neříká, neláká vás to, nemáte k dětem vztah a malá mláďata (zejm. lidská) se vám eklují? 

Vy byste to tomu nenarozenému nevinnému tvoru udělala, že by se narodil do takto lhostejného prostředí? Já vím, šance, že se to stane, je tak 80 %… Ve 20 % se jistě matka působením hormonů do dítěte zamiluje…

Ono těch matek, na které ty hormony nepůsobí, je docela dost , jen se o tom nemluví, protože to je fujky, každá matka přece porodí a přetéká láskou k dítěti.

No realita je holt jinde a doplácí na to akorát děti.

Aneb jak zdůvodňovat, proč nechci dítě. 

Ono vůbec je celá společnost blbě nastavená tak, že když chlap opustí svoje dítě, tak OK, je to normálka, nic se neděje a když ženu s dítětem vojebe na alimentech, tak je ještě king.

Za mých mladých let tohle ještě nebylo, pravda je to už dávno. 😀

To se přece nezdůvodňuje, to je buď chci a nebo nechci a to snad každý ví jak to má.

A dneska konečně se i každý podle toho může zařídit, což je super.

A mít děti není povinnost a konečně už se nemusí mlčet o tom, že je nechci.

A akorát se teď ukazuje, že těch lidí, kteří nechtějí a dříve do toho byli vnuceni, je docela dost.

Mně se tedy nezdá, že by někdo schvaloval, že se chlap vykašle na rodinu, dítě. A už vůbec ne většina společnosti. 

Píšu, že by to tak nemuselo dopadnout, jasně že v určitém % může. Nemyslela jsem to jako sociální experiment, ale reaguji na váš příspěvek, že by to nedopadlo dobře… to prostě nemůžete vědět 🍀

Já taky nepíšu, že by to někdo schvaloval, píšu, že se to bere jako normální a nikdo toho chlapa za to neodsuzuje, což je prostě špatně.

Naopak matku, která opustí dítě, by nejradši všichni upálili jak čarodějnici.

Chápu, že jsou ženy, které dítě nechtějí - opravdu. 

Ale myslím, že je jich ve skutečnosti míň, procentuálně, než tady, v místním vzorku. Zajímavé je, že máte takový cit pro zvířata, rády pečujete, staráte se o bytosti na vás závislé, ale o dítě, které by bylo vaší krví, a o než byste mohly pečovat stejně, nestojíte. 

Vidíte, a já mám třeba úplně největší trauma z porodu, jinak bych to dítě asi už měla 😀 mám děsnou smůlu na jednu věc - kamkoli jsem zatím přišla do zaměstnání, tak se tam vždycky slezly ženský a začaly umírat, jak hrozný to bylo, a popisovaly to i se všemi detaily 😀 úděs.  Vypěstovaly ve mně nevědomě dost slušný trauma, i když předpokládám, že to “horší” přijde až potom 😀

taky se o tom málo mluví, stejně jak už zmiňovala Assil, že matce trvá, než přijme své dítě, i když třeba bylo chtěné. To se stalo mojí kamarádce, trvalo to ROK. A doteď si to vyčítá. A při tom jsem zjistila, že se to děje, úplně stejně jako to, že řada žen počala prostě z rozumu - kdyby měly čekat na bio hodiny, tak se nikdy nedočkají 😀

A jen kdyby tohle někde přiznaly, tak se všechny ženský podělají - což je vlastně paradox, s chlapama s eo tomhle dá hovořit daleko otevřeněji. Moje zkušenost.

Já jsem stará matka, narozdíl od Varaxi - mladé matky ;-). Ne schválně, ne úmyslně (naopak, chtěla jsem být mladá matka), ale nějak se to tak sešlo. Ve 31 jsem ukončila 12 letý vztah. Pak jsem byla chvíli sama, pár kratších známostí… Nikdo pro život. Už jsem projekt rodina pomalu odsouvala do škatulky “ujel mi vlak”, když jsem se dala dohromady se stávajícím mužem… A šup, je mi 38 a mám mimino. Neplánovala jsem rodičovství na prahu čtyřicítky (a že chlap má ještě o něco víc), ano, budeme rodiče, u kterých budou učitelky váhat, jestli nejsme babička s dědečkem, ale prostě to tak vyšlo. Mám v plánu miminu budovat vazby v širší rodině, aby kdyby něco, nezůstal na tom světě sám. Že se odsouvá rodičovtsví do pozdějšího věku je pravda, kolem sebe mám jen jednu kamarádka, která měla dítě do 25, Většina rodila mezi 30 a 35. 
Důvod krom všech výše zmíněných vidím taky v tom, že jsme k tomu vedeny. Od mala slyším, že nejdřív vystudovat, kdybych otěhotněla ve 20, jsem si jistá, že by mě rodina přemlouvala na potrat. Po škole ještě něco zažít, něco vidět, cestovat, práce a kariéra, rodina by mě od plánování rodičovtsví rozhodně odrazovala i v 27 letech. Možná protože oni ty možnosti neměli, mají pocit, že když tu možnost teď máme, musíme ji využít.

Mám  kamarádku,  co ji znám,  tvrdívala, že v žádném případě  nechce děti, nemá je ráda….  Před dvěma lety jí tragicky zemřel manžel a teď z ní vylezlo, že vlastně  to byla póza, děti nesnášel její  chlap a ona o něho  nechtěla přijít,  trápí se, je takřka sama, další, taky bez dětí, přizná málokomu, že  tento stav je vlastně  nedobrovolně, většina jejího okolí  si myslí,  jak si to krásně užívá.  Další  zas v půl roce syna zdrhla raději za prací, opravdu jí je na obtíž a jen díky  jejím rodičům , snad bude mít  malý celkem  normální život. 

Prostě ne vždy  je všechno černobílé . Není špatné nechtít být mámou, ani chtít porodit školku. Špatně je ubližovat těm, co se nemůžou bránit.  Strašně  snadno se soudí. 

Já jsem měla všechny porody náročné, dlouhé. Ale že by to byl nějaký strašák… Pokud se nic nezvrtne zdravotně, tak porod není horor. Bolí to, to ano, ale ne nepřetržitě. Každá kontrakce má svůj konec, pak máte chvilku na vydechnutí 😇

To vás baby zbytečně poplašily. Kdyby se to nedalo zvládnout, tak by všechny děti byly jedináčky, a to nejsou…  takže klid🍀

🤣

Za hodinu po všem???😳

Tak jsem asi něco dělala blbě, trvalo mi to vždycky mnohem déle…🙃

Každá žena rodí jinak a dopředu se nedá říct, jaký porod bude. Rodila jsem dvakrát, vždy, dlouho, protože jsem se pomalu otevírala. I přes oxytocin. V době, kdy jsem rodila, se epidural nedával, takže bolesti po pěti minutách dvacet hodin… ALE po narození každého syna jsem okamžitě veškerou bolest zapomněla. Hormony to zařídí. Měla jsem jen pocit ohromného štěstí, vděku, hrdosti, radosti,…  Klidně bych rodila potřetí… 

Porodu se nebojte. Dnes můžete rodit bez bolesti, bez klystýru, s partnerem po boku,…