Já začala pomalu šedivět ještě před 30-tinami. Ze začátku jsem se nechávala barvit. Pak přišel na svět syn a měla jsem jiné starosti. Teď se nebarvím vůbec. Líbí se mi moje stříbrné pruhy. Ale šedivým tak nějak normálně, rovnoměrně po celé hlavě. Manžel ještě do nedávná nadhazoval ať se nechám barvit, ale i ten toho nechal.(Po udělení podmínky s výstrahou😃).
Dobre ránko😉,
já začala šedivět v 62 letech a teď je mi 64 a šediny by sedaly spočítat na dvou rukách. proto se ještě nebarvím.
Dája
Když se mi nechce dělat cop, ale potřebuji mít ty vlasy na práci v lati, tak jak dělám culík, tak poslední otočku gumičky neprotáhnu ty vlasy komplet skrz, ale nechám tak do půlky chycené u culíku, takže mám na hlavě vzadu jednu vlnu a štětičku asi jako z toho vašeho “po ramena”. Mám vlasy teď po lopatky a takto to vyhovuje 🙂 Ty konce už nemají ani u mých jemných takovou tendenci dělat neplechu.
Jako asi v 45 letech jsem začala šedivět, ale stylem jeden šedivej vlas… dva šedivý vlasy. Bude mi 52a a těch šedivejch vlasů mám více, ale pořád je to v množství sem tam nějakej. Teď nedávno jsem si koupila barevnej kondicioner a vyřešeno.
Ale třeba některé moje spolužačky jsou fakt šedivé už nějaký ten rok, ale jako fakt šedivý, musí se pravidelně barvit. Jedna teda ty šediny přiznsla, nebarví se, ale můj osobní názor je, že by měla, zbytečně jí to opticky přidává roky.
Myslím, že to šedivění je genetický… můj manžel je o 2 roky starší než já a vlasy už má bílý.
Je mi 30…sem tam šedivý vlas se vyskytl už minulý rok, ale je to opravdu minimálně.
Bohužel u mě to bude způsobeno častým stresem…teď už to není tak strašné, ale dřív jsem kvůli tomu nebyla schopná ani studovat vejšku, u zkouškového jsem nebyla schopná jíst a podobně…každá kravina mě vystresovala. Na základce jsem se sesypávala ikdyž jsem dostala 3…
Asi se divím, že nejsem celá šedivá už teď 😀…
Šedivé vlasy sluší ženám, které je umí vynést. Stejně jako kila navíc. Josu korpulentní ženský, kterým to sluší. Ale prostě je tam něco navíc - v sebevědomí a v osobní energii.
Ale pro obé platí, že musí ženská umět být upravená.
Přenáším téma z Veselého okénka, že dnešní slečny nebudou umět jako babičky vařit:
Hádám to bude jako s uměním šít a spravovat oblečení, příp. ušít, uplést oblečení dětem. Proč by někdo pekl dorty, když může jít a koupit a stojí to méně než to péct doma? Proč by někdo šil nebo pletl v dnešní době dětem oblečení, když jde a koupí to levněji, než by koupil materiál na tu výrobu? Plete někdo šály? Já když byla mladá, tak půlka holek ve třídě se učila plést, my měli doma pletací stroj a normálně nás babička oblíkala celou rodinu, na chalupu se jezdilo poblíž barvírny přízí, takže se nakoupilo za režijní ceny a pak se z toho žilo celý rok. Jen teda sukni pletenou jsem ji nepřiměla vyrobit 😀 Ale svetr od ní nosím dodnes! No a sukně našité z běžných látek, těch mám od ní asi pět, co pořád nosím, jednu vlněnou, strašně kousavou… nedám! 😀 Dneska, kdo by se s tím prosímvás šil. Když vrstevnici řeknu, že jsem si koupila šicí stroj, tak na mě kouká jak vyvoraná myš, co blázním, a když tetě, co jako mladá pletla na stroji a šila zimní bundy s výplní řeknu, že si zašívám ponožky a tepláky, tak kroutí hlavou, že jsem se zbláznila, proč je nevyhodím a nekoupím nové. Ani ta teta dorty nepeče a radši si ho nechá upéct od sestřenice, která se tím živí.
Já třeba šít umím, vyráběla jsem si už od základky kostýmy na různé filmové a kostýmové akce. A taky vím, kolik je s tím práce, někdy to úplně na poprvé nevyjde přesně a je třeba to přešít, a taky že ty látky nejsou v dnešní době úplně nejlevnější. Tam to nebylo jen o šití ale i výrobě různých doplňků…a lehce jsem se s kostýmem dostala k 5000 - 10000 kč za komplet všechno. Vždycky jsem si dlouho šetřila.
Už to nedělám. Nemám na to čas, ani peníze (a vlastně už ani nervy) 😀 a ano, raději si tu sukni, nebo cokoliv objednám na internetu, vyzvednu v zásilkovně a mám to bez práce.
Co se týče vaření, tak nevaříme (já ani přítel) jako naše babičky a upřímně jsem za to ráda. Máme rádi lehká, rychlá jídla (nebo jídla kde se všechno naháže do nádoby a dělá se to prakticky samo a je mi jedno jak dlouho), zároveň ani moc nevaříme z masa a když už, tak spíš kuřecí (oblíbili jsme si dost tofu, luštěniny). Klasická česká kuchyně je na mě moc těžká a od návštevy babičky vždy odjíždím jako balvan a celý zbytek dne do sebe už nic nenacpu a je mi velmi těžko… 😀
Když už něco “těžšího” tak to stáčíme spíš do indické kuchyně - úplně miluju “butter chicken”.
Byla to jiná doba. Ženský se mimo rodinu moc nerealizovaly, nebylo tolik možností anebo nechtěly mít tak ostrý lokty, aby se prosadily. A řadu z nich to ani nenapadlo a dokázaly prožít spokojený život. I to je v pohodě.
Teď je pro ženu jednodušší jít si za svým cílem…jen nesmí být blbá a musí si najít vhodný protějšek, který chápe, že dítě má dva rodiče 😀
Jinak podotýkám - já třeba šít neumím, ale českou práci ráda zaplatím, jelikož nemám tolik peněz, abych dávala stovku za triko, který se mi rozsype do půl roku. Radši si koupím triko za pětibábu a drží mi švy, barva i tvar několik let. A sleva je jednou za čas všude. No a vyvářet nemá smysl, snad jen jendou za čas když s esejde rodina. S množstvím pohybu, který současný člověk v průměru má, vůbec nemá smysl se přežírat a utrácet čas vařením.
Je mi 55 let, takže jsem dřív šila i pletla, manželovi ( už dávno bývalýmu ú a synovi. Teď už se do ničeho velkýho nepouštím, ale různý opravy, bundičky psům, kokardy kamarádce na koňský sranda závody, to dělám dodnes 🙂
Mě by zajímalo, jaká je to generace. Jestli třeba myslej 15-ti letý, 30-ti nebo 50-ti letý.
Já si teda teď připadám jako mimoň. Pro mě je základ, že mám navařeno a eventuelně napečeno. Jsem dokonce takovej blázen, že když vím, že ten nemusí moc tohle a ten tamto, tak klidně uvařím dvě jídla a tři přílohy.
Je teda fakt, že s přibývajícími lety jsem to teda omezila a když jsem v práci, tak prostě nevyvařuju, nevstávám dřív a nebo naopak nevařím, když večer přijdu.
Ani nemůžu říct, že bych byla takhle vychovaná. Žila jsem jenom s maminkou, takže nějaký takový dogma, že chlap má mít na stole teplý jídlo, když přijde dom, do mě nikdo nehustil… to si tak nějak umanul můj mozek…. a prostě si nemůžu pomoc, protože mě to otravuje…a nejhorší na tom je, že to po mně nikdo nevyžaduje…
No tak nic, jdu postavit na guláš….
Já jsem šila dětem oblečení, když byly malé, tak cca do jejich věku 9 - 10 let. Bylo to těsně po 89. roce a pořád v obchodech nic moc nebylo, šila jsem hlavně bundy a oteplovačky, manšestrové kalhoty, občas klukovi košile a mikiny z teplákoviny. Jinak samozřejmě povlečení nebo záclony a závěsy, to tehdy snad každá hospodyňka. Dnes je všeho dost a za pár korun, tak kdo by se s tím dělal. Ani já už ne, protože záda mám jen jedny a už toho moc nesnesou. Co se týká vaření, tak zjišťuju, že dnes je in, aby uměl vařit muž. Dcera třeba vaří jen pro dítě a zeťák vaří vše ostatní, baví ho to a musím říct, že to vždycky výtečně chutná. U nás doma taky dost často vaří nejmladší syn, když přijede z kolejí, většinou si navaří jídlo na týden s sebou. U nejstaršího syna zachovávají vcelku tradiční role, vaří snacha, ale je to taky ona, kdo navrtává poličky, sestavuje nábytek, vyměňuje žárovky atd. Já jsem se třeba dodneška s vrtačkou zacházet nenaučila a některé žárovky, které mají takové ty zvláštní patice ve formě dvou kolíků, taky vyměnit neumím. Ale už umím vyměnit hadici ke sprše. 🙂
Tak ono co si i budem, ono mít něco dobrého navařeno a napečeno je do jisté míry i dost ekonomické 😀
když jsem v práci, tak prostě nevyvařuju
Tak si představte, že byste od kuropění (kdyby…! - když vstávám, slepice mají hlavy pod křídlama ještě dvě hodiny…) mrskala do práce, z práce obstarat zvířata a přišla domů za tmy, teď je to pohodička, chodím domů na šestou. Ale v létě třeba v osm. To nejen, že se vám nechce. Ale vlastně ani nemáte kdy…
Mně by zbývaly na vyváření víkendy, ale věčně v luftě. Poslední víkend jsem z práce sedla do auta a rovnou jela pryč, vrátila jsem se v neděli ráno a padla do peřin a zmátořila se ve dvě odpoledne, šla pomlátit zvěř a domů jsem dolezla zase za tmy 😀
Další víkend budu jistotně v sobotu nemožná a v neděli zase vymýšlí chlap, že by rád na procházku nebo výlet nebo pokračovat s rekonstrukcí domu nebo… hm. Ten raději koupí kebab než bych se zdržovala u plotny.
Vedle jsem vítězoslavně psala, jak jsem včera napekla bábovku a rafaelo řez (stejné těsto…) a to je vrchol mého kulinářského umění, příprava těsta deset minut, slovy deset, nejvíc času zabere vymazat formu na tu bábrdli, a pak se to už dělá samo 😀
Tak já jsem doma a muž pracuje většinu týdne také z domu, takže navařeno a napečeno mi přijde jako samozřejmost. Když jede jeden den v týdnu do práce, tak si klidně poručím nějaký fast food, abych si od vaření odpočinula. Peču proto, že kupované mi nechutná. Když nejsem doma já, muž si klidně a rád uvaří a pak mi posílá fotky😜 Většinu domácích prací, jako opravování, třeba i ty police dělám já, on zručný není, když tak alespoň poradí, podrží.
Já vařím a peču proto, že je to ekonomické. Obtěžuje mě to a vadí mi to, ale prostě takhle levně hotové jídlo nekoupím, žiju daleko od zdrojů levného hotového jídla. V práci nám dávají dotované obědy za 25,- a já si z domova donesu levnější porci. Dneska brambory na loupačku, ňamka.
Jo, byla jiná doba. Nic hezkého v obchodech nebylo a oblečení obecně bylo za socáče drahé. Oproti dnešku. Tak se šilo a pletlo. Taky jsem šila. Pro sebe, pro děti. Látky se sháněly různě, přešívalo se. Nebylo to tím, že by se ženy neuměly jinak realizovat. Ty, které uměly šít, chodily hezky oblečené, protože v obchodech, krom Tuzexu, to byla fakt bída.
No já jakožto taky "věčně s větrem u prrr” (jak říká s oblibou moje babička) a nemaje děti častokrát vypadnu na několik dnů a ten můj je po těch letech tak trochu slamněnej. Ale on má svůj svět a kolikrát ani neví, že jsem pryč nebo kde jsem s kým a kdy se vrátím (tohle je prostě pod jeho rozlišovací schopnost). Takže nebrblá a je mu to jedno. A já mu z vděku, ŽE NEPRUDÍ, vždycky před odjezdem něco dobrého uvařim NA NĚKOLIK DNÍ 😀 a upeču BÁBOVKU (nic jinýho totiž skoro neumím a neba 😀).