Štěně na vodítku

No ono je to u štěňátek individuální. Některá nemají absolutně žádný problém. Některá se zase opravdu nechtějí vzdalovat od domova. Měla jsem kavkazandu a jako štěně vůbec nechtěla opustit zahradu. Na prochajdy jsme jezdily zásadně autem, kdy jsem jí na zahradě prostě vzala do náruče, odnesla do auta a jelo se. Některá se zase sice ochotně půjdou, ale mimo známé prostředí nevykonají potřebu. To opravdu přijdete se štěňátkem z procházky…jasně že zkraje to nepřeháníme, takže třeba po půl-¾ hodince a štěně celou dobu ani neučůrne a jak přijde na “svojí” zahradu…popř. do bytu, tak se hned vyčůrá.

Můj předchozí pes, když byl štěně, tak jsme šli trasu třeba 20 metrů, klidně i 20 minut. Zastavoval, já si vždycky dřepla na délku vodítka a volala ho  sobě a když přišel, tak pochvala a zase jsem odešla na délku vodítka…. A tu trasu, kterou uťape směrem od domova postupně prodlužujeme. Pokud máte v okolí nějakého pejska, který by byl vhodný jako psí kámoš, tak zkuste v tandemu s ním. Štěně taky můžete vzít do náruče a odnést dál od domova a pak se vracet. Nebo naložit štěndo do auta a odjet dál od domova. Na štěndo bych taky hodně mluvila…klidně takové blbosti, jako když máte malé dítě …"No tak jsi šikovný a copak to čucháš, co to tady je?? To je hezká kytička viď??..A tady jdeme kolem silnice a teď budeme přecházet…táák a podíváme se jestli nejede nějaký autíčko, aby nás nepřejelo a hopí hopí, utíkáme..a copak to tam vidíš?? Ahá, tam poskakuje ptáček, to je pěknej  vrabeček, viď??…" A všechno pěkně klidným hláskem, jako když povídáme pohádku. Jasně, že štěndo samo domo nerozumí ani slovo, jde o to, že ho tím jen ubezpečujeme, že v tom není samo, že jsme tam s ním.

Ono to štěně z toho nakonec vyroste, ale u takového štěněte bych tedy přitlačila i na socializaci. Právě u takového štěněte bych kladla důraz na to, aby poznávalo i neznámé prostředí, aby poznávalo psí kámoše, samozřejmě vybírat ty přátelské a bezpečné, eventuelně až bude mít dokončené očkování, tak zkusit psí školku, vzít ho třeba do městského parku, kde jsou lidi, děti, pejsci, maminy s kočárkama nebo si udělat malý výlet do zoo…to je taky super, jsou tam zvířátka, děti, lidi, často i jiní pejsci. A hlavně přesvědčit štěňátko, že má ve vás podporu, že se nemusí bát, protože vy ho nedáte, vy jste klidý “bůh” který zvládne všechno. 

V prvom rade je to ešte mimino. Dvojmesačné šteňa ešte nevie čie je, odberom stratilo istoty, tak to netreba siliť, ale predovšetkým tvoriť s ním vzťah, prefixovať ho na seba (nie na dom). Ja by som s ňou chodila pokiaľ ona chce, ale odpútavala by som cestou jej pozornosť - lepšie povedané pútala by som jej pozornosť na seba (príprava na tréning chôdze pri nohe, privolanie, občas sadnúť, ťahala sa o hračku a pod.) Veľa veľa odmeňovala a postupne prechádzku predlžovala. Asi by som veľa hrávala s takýmto šteňaťom naháňačku a naťahovačku o hračku.  Proste zmenila prechádzku na hru ☺. A skúsila by som (ak sa Vám dá) ísť na prechádzku autom - niekde ďalej - na lúku, pole, les… Tam sa s ním vybehala, “pocvičila” hocičo - aj chôdzu na vodítku a autom potom domov. 

Já jsem to měla u štěněte taky, teď jsou mu 4 měsíce a ťapká všude. Ze začátku stejný scénář,nechtěl nikam za hranici pozemku, když už jsem ho tam dostala, tak nevykonal potřebu. Tak se začalo jezdit autem na neznámá místa , kde necítil domov a najednou to šlo.Ted už se na vycházky těší.

je to normální období strachu. Příroda tím vybavila vlčata - aby se v době, kdy už fyzicky můžou utéci z bezpečného okolí nory, zůstala hezky doma a nikam nechodila, když smečka loví. Neb by je něco mohlo sežrat a nebo se ztratit.

No a štěňata si prostě myslí (některá víc a některá míň), že jsou vlčata a musí zůstat doma a nikam mimo bezpečný nejbližší okruh doupěte nesmí. Vyrostou z toho - za pár dní budete mít průzkumníka…

Nojo, stále víc se utvrzuju v tom, že padesátý den, je pro odběr štěněte ideální, nafixuje se na člověka hned.

Pro štěně v období strachu ( a ještě třeba trochu labilní) je těžší opustit bezpečný prostor domova. Máte ho teprve druhý den, tak bych to nijak nehrotila a nepřetěžovala mu nervový systém. Jestli máte zahradu, byla bych s ním zatím tam, seznamovala bych ho s domácím prostředím a utužovala resp. budovala váš společný vztah, učila ho jeho jméno, hrála si s ním, učila ho hravou formou přivolání…

To nežádoucí chování bych nechala úplně vyhasnout a zatím ho ven ze zahrady nebrala.

Až se u Vás zavede, udělala bych to tak, jak píšou dámy nade mnou. Brala bych ho do auta ( nebo tašky) a odvezla na neznámé, klidné a bezpečné místo, tam ho pustila navolno a nechala ho Vás následovat, je to taková poslušnost zadarmo 😊.

Štěně jde automaticky za Vámi, má to vrozené a nic jiného mu taky nezbývá, a Vy jen vlídně povzbuzuje že “ to je hodný jdeme”, když vidíte, že běží k Vám “ to je hodný ke mě” plus pamlsky, jestli ho zajímají .

Až se na Vás naváže, začala bych teprve chodit přímo z domu ven.

Dvouměsíční štěně Vám myslím neuteče ani kdyby chtělo, ale jestli to není úplný labílek, chtít nebude. Nebo jestli je opravdu bázlivý, tak možná pro jistotu dlouhé vodítko, ale já to nikdy nepotřebovala u takových, ještě závislých, prcků.

Jé, koukám, je to holka a já o ní psala jako o klukovi, tak pardon🙂.

Mého prvního velkého knírače jsem si osvojila v jeho šesti měsících jako nechtěné štěně, které do té doby znalo jenom malý betonový dvorek. Trvalo víc jak mesic než se mi podařilo překonat jeho strach a odejít na procházku dál jak 200 m od domu. 

Moje rada zní obrňte se trpělivostí. Nakonec si bude vycházky užívat.

Jj, s tím vedrem máte taky pravdu.

Framík, a to jsou mu čtyři měsíce , začal tuhle večer tak zrychleně dýchat, že jsem mu musela namočit nožky do studený vody a ještě mu chladila slabiny namočenou žínkou..

Doron:

Jj, s tím vedrem máte taky pravdu.

Framík, a to jsou mu čtyři měsíce , začal tuhle večer tak zrychleně dýchat, že jsem mu musela namočit nožky do studený vody a ještě mu chladila slabiny namočenou žínkou..

No tak já myslím, že prostě ta procházečka může být realizována brzičko ráno a nebo naopak večer a vybírat raději trasu (i když u toho štěňátka je ta trasa kraťoučká) někde ve stínu a když je tam nějaká voděnka na brouzdání, tak super.  

Já mám dospělý psy a teď třeba na “naší louku” nechodíme vůbec, protože i když u nás na dvoře je třeba relativně příjemně, tak na té louce je to děs. Raději naložím do auta a popojedeme výše a dáme si prochajdu pěkně po cestě ve stínu kolem potoka. Takhle po ránu a navečer už je tam fakty příjemně. 

Hele pyrenejka když přijdeme z prochajdy a to opravdu nechodíme přes den v tom hicu, tak první co je, když přijdeme na dvůr a sundám jí obojek, tak jde do bazénku namočit si nohy.

Tak náš Alan má úplný jasno.V takovým hicu se nikam nechodí.Vyběhne se ze dvora na 100-150m,vyčůrat,udělat bobek a zpátky do svý díry pod ořešákem a jak se ještě víc oteplí,tak domů na dlažbu.Večer to samý,no abych nekecala ,tak někdy si i chvíli pohrát a potahat,ale nic se nesmí přehánět.

Gině v takovém horkém počasí nechávám otevřený dveře do sklepa, kde máme prádelnu, na zemi dlažba a je tam teda příjemně i v tom největším pařáku a ona je tam pak po většinu dne zalezlá  resp. jak ze dvora zmizne dopolko stín , tak si tam zaleze…. Jack tam chodil taky a vylezl přes den fakty jen na čůrandu.

Ano pravda, já jsem Messiho první tyden, možná dva? Nikam moc nebrala  a zvykal si doma, na zahradě.Je taky fakt, že zrovna byly taky vedra.

To vedro je děsný, jsem opět vděčná za pramen co nám tu teče a vedle na louce potok