Hřebec kouše

Anonymní:

Vlastním 5 letého hřebce Welshpony. Nemám ho odmala, zakoupili jsme ho již se zlozvykem - kouše a chňape po rukách a po nohách. Nechci ho trestat bitím, mám dostatek trpělivosti ale nevím, jak ho to odnaučit. Je to poměrně temperamentní koník, pod sedlem zvladatelný. Poraďte, děkuji.

Vykastrovat? Vyřádí se ve výběhu s kamarády? Není to dvorkový odchov? Při čištění uvazovat? Při vodění trvat na osobním prostoru.

Já se potkala jenom s vychovanými hřebci, kde s problémy pracoval někdo zkušenější, tak se mi to píše. Ale i tak jsem se musela občas prosadit.

Koně není třeba zrovna bít, ale je naprosto nezbytné mu sdělit, ihned a jemu srozumitelným způsobem, že tohle je přes čáru.
Pro příklad: moje úplně první kobylka byla sice hodná, ale chodila po mně. Tehdy se tomu ještě neříkalo “porušení osobního prostoru bez dovolení”.
Prostě - kdykoli na mě šlápla. Au. 
Jak já se bála, abych jí neukřivdila!  Takže to pomalu, ale jistě gradovalo.
Jednoho dne mi zas šlápla na nohu a fakt to bolelo. Neudžela jsem se, praštila ji pěstičkou do plece a houkla na ni.
Odskočila úlekem, a… najednou vypadala, že se jí hrozně ulevilo. Jakoby svět dostal zpět řád, který má mít.
A pak už na mě nikdy nešlápla. Jak píšu; byl to hodnej kůň.

HelaS:

Koně není třeba zrovna bít, ale je naprosto nezbytné mu sdělit, ihned a jemu srozumitelným způsobem, že tohle je přes čáru.
Pro příklad: moje úplně první kobylka byla sice hodná, ale chodila po mně. Tehdy se tomu ještě neříkalo “porušení osobního prostoru bez dovolení”.
Prostě - kdykoli na mě šlápla. Au. 
Jak já se bála, abych jí neukřivdila!  Takže to pomalu, ale jistě gradovalo.
Jednoho dne mi zas šlápla na nohu a fakt to bolelo. Neudžela jsem se, praštila ji pěstičkou do plece a houkla na ni.
Odskočila úlekem, a… najednou vypadala, že se jí hrozně ulevilo. Jakoby svět dostal zpět řád, který má mít.
A pak už na mě nikdy nešlápla. Jak píšu; byl to hodnej kůň.

Mám stejnou zkušenost. Když se hřebec ohnal a zkoušel cvaknout, tak jsem nejdřív houkla. A napodruhé už jsem praštila tím, co jsem měla zrovna v ruce. Nebo taky ničím. i ta pěstička stačila. Ale čas od času to stejně zkusil. A pokaždé - aha, tak nic.

Upozornit hřebečka jemu srozumitelným způsobem přeci není bití. Vždy když mi mlaďoch prováděl tyto nepřístojnosti, dostal buď plácnuto přes pysky nebo štípanec do plecí. Velmi rychle pochopil, že na tyhle hry má ve výběhu kámoše a panička na to zvědavá není. Nejdůležitější je v tomto důslednost, tzn. ne, že mu to pětkrát zakážete/znepříjemníte a jednou mu to projde jen tak. Pravidlo je jasné, lidi se nekoušou a neštípou nikdy.

Zrovna včera jsme při krokování diskutovali s naší koňskou vet,že lidi dávají koním lidské emoce. Lidi,co mají koně nakoukané ve stádě,ve výběhu,tak sami vidí,že koně se spolu mezi sebou nemažou. Někdo zlobí,otravuje,narušuje osobní prostor - dostane. Kopance a kousance nejsou nic jiného,než vysvětlení ,že tohle je moc,tohle je za hranou. A koně jsou s tím ok,dál pak spokojeně žerou,komunikují. Není to - praštila jsem koníčka a on bude nešťastný a smutný. 

Vnucujeme jim často svoje vzorce chování a zapomínáme,že je to hospodářské zvíře. 

Takže za mě je jedna dobře a spravedlivě mířená lepší,než tisíckrát oťukávat a prosit. Mě to funguje.

A to já zase koně biju (jo, řeknu to takhle na rovinu, žůžové holšišky prominou). Chňapne po mně - zařvu a dostane facku, až poskočí. Kousne mě? No to ani nebudu komentovat, radši, aby mě ještě někdo nepopotahoval. Pravda je, že na kousnutí zpravidla nedojde, protože stačí moje reakce na “blbej ksicht”. Většina koní si dvakrát rozmyslí, jestli vůbec chňapne, a na nějaké kousnutí nemají ani pomyšlení (resp. u nás se vedou koně tak, že je to nesmí “ani napadnout”).

Ale jsou i jiné možnosti, bez bití (na to nemám trpělivost a koně to pomaleji chápou, ale k výsledku se dostanete), a to je například práce za trest. Tj. chňapne, a člověk ho nechá couvat (klidně po boxe dokolečka), dokud neuzná, že trest byl dostatečný. Couvání je nejpraktikovanější trest, co jsem koukala, ale určitě se dá vymyslet i něco jiného, zpravidla náročný pohyb - třeba i ustupování na holeň. A někteří lidé také svého koně vychovávají nikoli tak zcela při běžném kontaktu, ale chodí si tyhle problémy řešit třeba do kruhovky nebo jiného cvičebního prostoru. Tam tu efektivitu v přesvědčování vidím ještě nižší, ale určitě to nakonec funguje.

Milá tazatelko, vám bych doporučila zkušeného koňáka jako dozor. Pokud si neporadíte s takovou drobností jako je chňapání a občasné štípnutí (protože ten kůň vás skutečně ještě nekousnul, to byste psala jinak), čekají vás brzy další nemilá překvapení. Měli jsme milionového houpacího koně ze sedla, ale ze země k němu směli jen poučení lidé, a když u nových majitelů k němu do ohrady vlezla nic netušící nezkušená, tak ji skalpoval…

Jesie:

Zrovna včera jsme při krokování diskutovali s naší koňskou vet,že lidi dávají koním lidské emoce. Lidi,co mají koně nakoukané ve stádě,ve výběhu,tak sami vidí,že koně se spolu mezi sebou nemažou. Někdo zlobí,otravuje,narušuje osobní prostor - dostane. Kopance a kousance nejsou nic jiného,než vysvětlení ,že tohle je moc,tohle je za hranou. A koně jsou s tím ok,dál pak spokojeně žerou,komunikují. Není to - praštila jsem koníčka a on bude nešťastný a smutný. 

Vnucujeme jim často svoje vzorce chování a zapomínáme,že je to hospodářské zvíře. 

Takže za mě je jedna dobře a spravedlivě mířená lepší,než tisíckrát oťukávat a prosit. Mě to funguje.

Naprostý souhlas.

Buggyra:

A to já zase koně biju (jo, řeknu to takhle na rovinu, žůžové holšišky prominou). Chňapne po mně - zařvu a dostane facku, až poskočí. Kousne mě? No to ani nebudu komentovat, radši, aby mě ještě někdo nepopotahoval. Pravda je, že na kousnutí zpravidla nedojde, protože stačí moje reakce na “blbej ksicht”. Většina koní si dvakrát rozmyslí, jestli vůbec chňapne, a na nějaké kousnutí nemají ani pomyšlení (resp. u nás se vedou koně tak, že je to nesmí “ani napadnout”).

Ale jsou i jiné možnosti, bez bití (na to nemám trpělivost a koně to pomaleji chápou, ale k výsledku se dostanete), a to je například práce za trest. Tj. chňapne, a člověk ho nechá couvat (klidně po boxe dokolečka), dokud neuzná, že trest byl dostatečný. Couvání je nejpraktikovanější trest, co jsem koukala, ale určitě se dá vymyslet i něco jiného, zpravidla náročný pohyb - třeba i ustupování na holeň. A někteří lidé také svého koně vychovávají nikoli tak zcela při běžném kontaktu, ale chodí si tyhle problémy řešit třeba do kruhovky nebo jiného cvičebního prostoru. Tam tu efektivitu v přesvědčování vidím ještě nižší, ale určitě to nakonec funguje.

Milá tazatelko, vám bych doporučila zkušeného koňáka jako dozor. Pokud si neporadíte s takovou drobností jako je chňapání a občasné štípnutí (protože ten kůň vás skutečně ještě nekousnul, to byste psala jinak), čekají vás brzy další nemilá překvapení. Měli jsme milionového houpacího koně ze sedla, ale ze země k němu směli jen poučení lidé, a když u nových majitelů k němu do ohrady vlezla nic netušící nezkušená, tak ji skalpoval…

Další souhlas.

Jsem si vzpomněla, jak kamarádku při běžném kydání nakopla kobyla. Dokud byla plná vzteku a adrenalinu, tak ji zbušila vším, co měla zrovna v ruce (nevím, jestli plastové vidle nebo lopatu), prostě pravidlo tří vteřin. Teprve pak se z boxu vybelhala a začala se ošetřovat.

Prostě kůň má pořád víc metráků než já. A nenechám se zmrzačit, že jo.

to mi připomíná…."ten váš chlaďas, on je takovej obratnej, když po něm chci, aby se ustoupil, tak ustoupí, na nohy nešlape, do lidí nevráží, do kýble s ežrádlem mi nerve hlavu…"

Proč asi. Jakákoli fyzická nepozornost vůči mně byla trestaná. Vůdčí kobyle se vyhne a mně jako nevidí? Tak to teda ne.

Stačilo pár korekcí se začátku stylem "oko za oko" a kůň kolos je na ošetřování a manipulaci pro ustajovatele jeden z nejpohodlnějších.
Někdy se nedivím, že ustajovatelé s některými koňmi zacházejí hruběji, když si je majitel není schopný vychovat.

Keď ono chnapanie, kopanie a stúpanie majú trošku iný význam, ako správanie.

Všetko vysvetlím, všetko chápem, ale raz sa mi stúpol na nohu môj milovaný valach .

A rozdrvil mi priehlavok.

A od tej doby veľmi kruto netolerujem, keď na mňa koníček čo i len skúša tlačiť plecom .

Ale to je trochu iné, ako že zrebec chniape…

Tady je koukám svět ještě v pořádku.

Když měl náš mlaďoch zase svůj den, na procházce po vesnici uviděl psa a úplně vypnul. Vyrostl na 3 metry a narazil do me plecí, že jako půjde zjistit, co má pes za lubem. Normálně si beru bič, když jede auto tak ho lehce koriguju ke krajnici nebo chodníku. Ale tenkrát jsem ho nechala doma, no tak dostal loktem do plece, aby si ty nesmysly příště rozmyslel. Par lidí to vidělo a pak abych chodila kanálem, že to bylo přes čáru… Ale jinak mám život na vesnici ráda😆

Někdy mám sto chutí jim dát ty naše dárečky do ruky ať si sami vyzkouší, přetahovat se s 500 kg, protože přece to jde i bez “bití”

Jen teda ano, Horsana mi připomněla. Toho zkušeného dozora jsem doporučovala, tazatelko, hlavně proto, aby se předešlo mezi vámi a koněm k nedorozumění.

Protože to je ono. Nedorozumění je příčinou veškerého problému mezi člověkem a koněm. (pokud jeden z nich není psychopat) 

Samozřejmě, moje okamžitá reakce na fyzický útok koně na mě je fyzické ohrazení. Ale hned druhá věc je pátrat po příčině toho chování. A samozřejmě příčinu odstranit. Je-li příčinou jeho nejistota, dám mu větší jistotu, je-li to neznalost, pak ho/se poučím, je-li to bolest, pak řeším zdravotní problém (vředy, záda, cajky), a tak dále.

K tomu se vztahovalo moje “pokud nedokážete vyřešit ani takovou maličkost” - vyřešit neznamená potlačit.

Jinak samozřejmě pokud budete řešit jen fyzickou inzultací, také si můžete vyrobit koně, který bude ve svém upozorňování na problém stále důraznější, až někoho jednou zmrzačí/zabije.

“…vyřešit neznamená potlačit.”

Toto tesať do kameňa!