Jsem kdysi zažila dítě, co ke mně chodilo na koně. U mě se chovalo normálně, asi ve škole taky mělo mantinely, a já jsem zvyklá nastavit pravidla a meze hned na startu, a pak se toho držet, to mě naučila zvířata. U mě prostě to dítě nevybočovalo, jen nějak nemělo ten typický vztah ke zvířatům, kdy bych čekala, že bude trochu empatické, a když mu řeknu, že tomu zvířeti nějaké zacházení vadí, tak s tím zvířetem tak nebude zacházet (vysvětluju i důvody, dítěti bylo 13, nebylo proč to nepochopit). Vypadalo to místy jako že místo koně jezdí na kole, a zachází s kolem slušně jen proto, že já tam stojím jako dozor s blesky v očích, než že by ono dítě nechtělo to kolo poškodit.
A tak jsem si žila v přesvědčení, že dítě se prostě nenarodilo s citem pro zvířata, ale dítě to bavilo, dítě docházelo, jak mělo, pracovalo (když mu někdo stál za zadkem), chovalo se relativně slušně.
A pak jsem vyslechla jednou rozhovor toho dítěte s dědečkem. Dítě mělo dědečkův dům přes dvě louky, deset minut chůze, jestli. A normálně chodilo domů pěšky. Ale bylo nějak tma a hnusně, tak dítě pravilo, že zavolá dědovi, zda pro ně nepřijede autem. A volá: “no dědo, kde jsi?” … “no, skončili jsme, přijeď pro mě!” … “já domů jako v tomhle pěšky nejdu, nezbláznil ses? Koukej pro mě přijet, a ať tady mezitím nezmrznu!” a to jsem se do toho už vložila, a okomentovala jsem, jak to mluví s dědečkem… A dítě dovětilo “tak dělej, já čekám!”. Tak jsem dítě milé vzala za flígr a povídám, kde to slyšelo, takovéhle chování k prarodiči, a že jestli ještě jednou něco takového uslyším, tak dítě šupajdí z kroužku a vracet se nemusí, a že až přijede dědeček, že ať mu dítě kouká pěkně poděkovat, že kvůli němu startuje auto, no vztek mnou cloumal, málem jsem se dopustila kriminálního chování. Dítě tahlo k autu zkroušené, netuším, co řeklo dědovi v autě, no předpokládám, že žádné slušné chování se nekonalo.
Dítě ke mně záhy ke koním přestalo chodit. Po půl roce jsem se náhodou dostala do stáje za kopcem, kde jsme si byli obhlídnout přepravník na koně, a tamní dozor povídá “my jsme tu asi od vás měli dítě” … “tak si jednou to dítě vzalo našeho koně tady ze stáje, aniž by to mělo dovolené nebo dalo komukoli vědět (pozn. aut. stále ještě max. 15leté), a jelo si na vyjížďku, a když jsme ho hledali, ještě se rozčilovalo, tak jsme ho vykopli” :-O A pak jsem slyšela, jak milé dítko obráží stáje po okolí (bohužel všude hlásilo, že přichází ode mě…), hledá tu zelenější trávu, a tak nějak bylo kupodivu odevšad vypoklonkované, až skončilo v jezdeckém oddíle, kde bylo celou dobu pod dohledem, jako u mě… No je vidět, že jsem nedala jeho pravé povaze vůbec šanci se projevit, protože co pak chodilo za zkazky…
Pak jsem se dozvěděla, že doma maminka všechno dovolí, co si dítě poručí, to se pořídí, zvířat plný dvůr, ale stará se o to matka, otec někde jezdí po služebkách, takže ten domů zavítá jednou za 14 dní, hlavně posílá peníze. Dítě má doma absolutní volnost, resp. rodina skáče jak dítě praví. A já si říkám, jak nepěkně takhle rodiči sabotované dítě narazí, až se setká se životem. Takové dítě přece nemůže být použitelné, a taky že společnost ho prostě takto nepřijme. Navíc matka ho evidentně podporuje i v názorech typu “za špatné výsledky můžou ti, co mě učí” a “když se mi někde nelíbí, je to vina těch, kteří mě tam dozorují”… No je to smutné, to dítě za to vlastně nemůže, u mě se chovalo slušně, za správného indivindy vedení by mělo šanci se z toho vybabrat, ale kdo tady má suplovat ty rodiče a jejich indivindy vedení? Škola? Dozor na kroužkách? Zaměstnavatel? Uf.