🙂
Veselé okénko
Pro dobrou náladu….
Odpověď na příspěvek uživatele bambule z 22.09.2023, 09:13:50
Matematickej úkol!! 😀 😀
Dneska taky budeme desinfikovat, těším se na mražený jahody s kapkou prosecca.
..
🙂
DĚDEČEK S VNUČKOU NA WC
Jestli máte vnučku, pravděpodobně řešíte podobné dilema, když řekne: „Dědo, já musím kakat.“ Na pánský nebo na dámský? Samozřejmě, že ji odtáhnu na pánský, jenže ona protestuje: „Ale tohle je klučičí! A já jsem holka.“ „No to máš smůlu, já na dámský nejdu. Proč se ti tu tak nelíbí?“ Načež Simonka pronese nesmrtelnou větu: „Protože tady je to plný bimbasů.“ Na to není co říct. Má pravdu. Do značné míry. Jeden pán u pisoáru musel na chvíli přestat, jak se začal smát. „A kluci jsou čuňata. Jozífek u nás říkal, že jednou počůral i světla na stropě.“ „No, to má výkon.“ Ocenil jsem a tlačil jsem ji do kabinky.A učitelka se prý ptala, co to dělá a on se otočil a taky jí počůral.“ Více pánů u pisoárů muselo přestat, ale Simonka si smíchu vůbec nevšímala. „A paní učitelka křičela, takže přiběhla paní uklízečka.“ Na chvíli nastalo ticho v napjatém očekávání. Simonka si rozepla kalhoty a já ji vysadil na prkénko. „A taky ji počůral.“ Pánské záchodky se změnily v bezva Show. „Radši tlač,“ pronesl jsem zničeně. „Mě to nejde. Pomůžeš mi?“ Věděl jsem, že každý poslouchá, ale co jsem měl dělat. Jinak tu zkysneme navěky.
Heeee…“ začal jsem neochotně. A Simonka se chytla: „Heeee…“ A odvedle z kabinky se ozvalo: „Heeee…“ A od pisoárů se ozvalo několikahlasé: „Heeee….“ Byli jsme Mužsky tlačící sbor. Simonku to nadchlo, takže to zkusila ještě několikrát. Hlavně, že to zabralo a padalo to tam, což komentovala slovy: „Jé, mně se úplně vysypalo bříško.“ A pak to zazdila: „Já udělám celou rodinku čokoládových anakond, jo?“ radovala se. Jen jsem odevzdaně přikývl. „Já si myslela, že si jen prdnu a teď se mi narodila celá rodinka,“ kopala nožkama spokojeně do mísy. „Já to tady snad dneska nedodělám…“ ozvalo se od pisoárů, když ustal smích. Hotovo. Hledal jsem vlhčené ubrousky, Simonka chvíli čekala, pak jí to přišlo dlouhé, tak povídá: „Ty jsi zapomněl hajzlíka papíra! A teď tu budu muset stát a čekat až uschnu.“ Našel jsem je. Utřeli jsme, oblékli se, Simonka i chtěla sama spláchnout. Tak jsem ji nechal spláchnout a ona: „Pa pá, hovínka! Mějte se, hezky plavejte a nezlobte tam.“ U pisoárů bychom z fleku mohli vybírat vstupné. Táhl jsem vnučku ven. Zatímco si vyhrnovala rukávky k mytí, přišla s dotazem dne: „Dědo a co dělají hovínka, který nemaj maminku ani tatínka?“ Spolkl jsem větu, že to asi budou zasraný sirotci a rychle jí umyl ruce. Pisoáry se konečně uvolnily a jeden z nastojáků při vycházení ven povídá kamarádovi: „Tady je to skvělý, sem musíme chodit častěji.“ No. My ne. Už nikdy….. P.S. Babičkám se tohle přihodit nemůže.
🤣🤣🤣🤣
Kde to betete ?
Zase ze života…😅
Mamiko, kulva se nežíká viď?
Čekám ve frontě na kasu, přede mnou stojí mladá maminka s dvěma malýma holčičkami. „Mamiko?“ ozvala se ta mladší, asi tříletá beruška. „Copak, zlato.“ „Mamiko, kulva se nežíká viď?“ Maminka zalapala po dechu: „Kdes tohle slyšela, samozřejmě neříká, to je moc ošklivý slovo, takhle nesmíš mluvit.“ „A mamiko?“ ozvalo se znova. Pán před nimi se začal maličko otřásat v základech. Maminka se snažila dělat, že neslyší, ale bylo jí to houby platný. „Mamiko a čulák se taky nežíká, viď?“ Než nebohá paní stačila zareagovat, ozvala se starší, přibližně pětiletá dceruška: „Neříká, říká se pinďour. A říkala teta, jestli budeme mluvit sprostě, vypadaj nám za to všechny vlasy a budeme plešatý jako strejda Karel. On musel bejt asi strašnej sprosťák, viď mami?“
Maminka nemluvila, zoufale se rozhlížela po nouzovém východu, ale uvězněná v dlouhý řadě košíků neměla absolutně žádnou šanci. Pán před nimi, zlomený v pase, se už nepokrytě smál, já si utírala uplakaný oči a byla šťastná, že tyhle situace už mám dávno za sebou. A přišlo to znovu: „Mamiko?“ „Alžbětko, proboha, mlč. Řekneme si všechno v autě.“ „Ale mamiko, ještě mušíme do lékálny, koupit tatínkovi tu maštičku na pinďoula, má ho pšeci nemocnýho.“ Maminka strčila hlavu do kabelky, zřejmě hledala něco jako roubík, a protože měla kabelku velkou, vešla se jí tam ta hlava celá i s částí ramen. „Alžbětko,“ promluvila zadumaně ta starší, „já myslim, že na mastičku je pozdě. Mamka včera večer říkala tetě, že už je úplně mrtvej.“ A umřela jsem i já, pán před nimi a maminka si do tý kabelky vlezla skoro úplně celá. Myslím, že do tý lékárny už opravdu nepojedou
Odpověď na příspěvek uživatele Doron z 27.09.2023, 17:59:55
Tak když pošlou kámoši něco hezkého,ráda se podělím.Humoru není nikdy dost.😄
V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo – nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.
Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.
,, Babí, co je to tam namalovaný?” Pro něj neznámý druh ,,smailika” ho zřejmě zaujal. “Kde myslíš Kubíku?” “No přece naproti nám, na stěně.” Ukazal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně. “To je… to je…” přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý. “To je přece dráček!” zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupe se opět uvolnila a všichni přitomní se vrátili ke svým myšlenkam.
Ne však chlapec. “Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?” Babička, čelíc další zvídavé otázce,nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil. ,,No ano, Kubíku, takovej co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?” Improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm. “Hele babi a nepotřebuje ten dráček vocas?” Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout. “Tenhle dráček asi ne”, hlesla babička. “To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,” mudroval vnouček. “Tak tenhle ho nemá!” odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie.
Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby. “Babi a ty máš dráčka?” Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu. “Já už dráčky nepouštím,” odpověděla ta dobrá žena žalostně. “Protože už dráčka nepotřebuješ!” triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:
“Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?” To uz smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze. “Chováte se jako primitivové!” rozječela se na nás. “Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!” Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice, a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: “Jako dráček?”
Žena sklapla čelist a chvíli na dívku konsternovaně hleděla. Pak ale pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát. Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upřimněji.
“Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček,” soukala ze sebe ta žena, co jí bránice dovolila. Vlak zabrzdil v konečné stanici a lidé začali vystupovat. Loučili se slovy, tak se mějte paní a ty taky draku….
😂😂😂
Zažila jsem bohužel na vlastní kůži s vnoučkem při cestě autobusem něco podobného.
“ A babí, kujva se říká?”
"Ne miláčku neříká, to není slušný ".
“ A ty kleténe zaslanej, kam se seleš, se říká?”
“ Ne, broučku, to se už vůbec neříká, to slušný člověk neříká".
“Ale taťka to vždycky v autě říká a maminka mu říká, ať to neříká. Chceš vědět, co ještě taťka v autě říká ?”
“Ani ne miláčku, řekneš mi to doma a já ti řeknu, jestli se to říká nebo neříká.”
No.., nenechal toho. Měla jsem z ostudy kabát a poznatek, že lidi uměj bejt hodně zlomyslný.😅
Jak se říká :"z malých dětí pravda letí"☺️
Tie detské zo života sú super. Tiež som zažila s dcérou (vtedy asi 4 ročnou). Išli sme autobusom aj s mojou mamou a stáli sme. Moja mama jej hovorí “Eliška, posuň sa trochu, aby som sa mohla chytiť tu nižšie tej tyčky!”. Eliška pohotovo na to: “ale dospelý sa držia predsa tam hore, lebo oni sú veľký". Stará mama jej teda vysvetľuje: “Áno, ale ja som už stará, ja už nie som tak vysoká - starí ľudia sa už zmenšujú ☺” A reakcia Elišky: “ Aha no to musíš, aby si sa do hrobu zmestila!”
eena:Tie detské zo života sú super. Tiež som zažila s dcérou (vtedy asi 4 ročnou). Išli sme autobusom aj s mojou mamou a stáli sme. Moja mama jej hovorí “Eliška, posuň sa trochu, aby som sa mohla chytiť tu nižšie tej tyčky!”. Eliška pohotovo na to: “ale dospelý sa držia predsa tam hore, lebo oni sú veľký". Stará mama jej teda vysvetľuje: “Áno, ale ja som už stará, ja už nie som tak vysoká - starí ľudia sa už zmenšujú ☺” A reakcia Elišky: “ Aha no to musíš, aby si sa do hrobu zmestila!”
No, to byla brutální upřímnost.🙂
Jo jo, taky jsem napomínala dítě, aby mi neodstrkovalo jídlo “Neříkej mi fuj, ale děkuji nechci”…no a za poměrně dlouhou dobu, třeba i měsíců, jsem si dala v kavárně kafe a omylem jsem si to osladila, nesnáším sladké kafe, takže hned “no fuj, to je sladký” a hned moje holčička podotkla “Mami, fuj se neříká, říká se, děkuji, nechci” 🤭
Trickyvoo:Jo jo, taky jsem napomínala dítě, aby mi neodstrkovalo jídlo “Neříkej mi fuj, ale děkuji nechci”…no a za poměrně dlouhou dobu, třeba i měsíců, jsem si dala v kavárně kafe a omylem jsem si to osladila, nesnáším sladké kafe, takže hned “no fuj, to je sladký” a hned moje holčička podotkla “Mami, fuj se neříká, říká se, děkuji, nechci” 🤭
No jo no, děti si hodně pamatují. I to, co bychom nechtěli.🙂
Taky mám různý zážitky s dětma, většinu člověk skoro zapomene, ale dodneška mám v paměti, jak si v jednom období děti oblíbily domácí pizzu, dcera se kdesi na veřejnosti té pizzy dožadovala a ještě neuměla "C" 😊