Ahojte, spíše než radu se potřebuju jenom vypsat. Měla jsem 6 let tři koně, teď mi je 22. Tenkrát jsem měla možnost za levno od známých koupit koníka, tak jsem to udělala a po dalších dvou letech jsem naspořila na druhého. Oba jsem měla doma u rodiného domu a samozřejmě jsem k nim vybudovala silné citové pouto, koně jsem milovala od dětství. Jeden z koní bych zprvu hodně divoký ale zvládla jsem to a po pár letech se uplně změnil a mohla jsem si vyjet i bez sedla. Bohužel jsme přišli o pastvinu, tak poslední rok byli koníci na menším prostoru. Před půl rokem mě rodina oznámila, že si vzdálená přízeň chce koupit koně na rekreaci a mají super podmínky s několika hektarovým výběhem a že chtějí mít aspoň 5 koní. Dlouho se to ve mě pralo, ale protože kvůli škole jsem neměla tolik času jako by bylo potřeba a ještě ta malá pastvina, prostě jsem je těm lidem prodala. Nečekala jsem to tak hrozné, zlomilo mi to srdce a ikdyž už to je 2 měsíce stále jsem to nepřekousla. Moc mi chybí a jediná útěcha je, že sa mají snad líp.
Jasně, že se v životě dějí mnohem horší věci, ale jsem dost citlivá a koně mi v tom pomáhali, teď jsem bez nich. Proto by mě zajímalo, jestli jste se náhodou některá taky nedostala do téhle situace, jak jste se s tím vyrovnaly?
Odpověď na příspěvek uživatele Paty z 01.07.2023, 12:02:41
Velkej výběh nebo pastvina nerovná se supr podminkam. Jako jestli hste je milovala a prodala aniž byste pořádně věděla co ti lidi mají nebo umí… EchmEchm. Pak to taková láska nebyla. Pokud vše bylo cajk a prostory super a znalosti taky pak ano pro koně to lepší bylo. Ale i na malém prostoru lze při velké snaze mít vyhovující prostor. Jen to je víc práce
Je to těžké, chce to čas. Můžete zkusit alespoň někam za koňmi docházet, abyste s nimi byla v kontaktu. A možná až bude víc času a možností, tak se k vlastním koním vrátíte. Přeji, ať je lépe🍀.
Ahojte, spíše než radu se potřebuju jenom vypsat. Měla jsem 6 let tři koně, teď mi je 22. Tenkrát jsem měla možnost za levno od známých koupit koníka, tak jsem to udělala a po dalších dvou letech jsem naspořila na druhého. Oba jsem měla doma u rodiného domu a samozřejmě jsem k nim vybudovala silné citové pouto, koně jsem milovala od dětství. Jeden z koní bych zprvu hodně divoký ale zvládla jsem to a po pár letech se uplně změnil a mohla jsem si vyjet i bez sedla. Bohužel jsme přišli o pastvinu, tak poslední rok byli koníci na menším prostoru. Před půl rokem mě rodina oznámila, že si vzdálená přízeň chce koupit koně na rekreaci a mají super podmínky s několika hektarovým výběhem a že chtějí mít aspoň 5 koní. Dlouho se to ve mě pralo, ale protože kvůli škole jsem neměla tolik času jako by bylo potřeba a ještě ta malá pastvina, prostě jsem je těm lidem prodala. Nečekala jsem to tak hrozné, zlomilo mi to srdce a ikdyž už to je 2 měsíce stále jsem to nepřekousla. Moc mi chybí a jediná útěcha je, že sa mají snad líp.
Jasně, že se v životě dějí mnohem horší věci, ale jsem dost citlivá a koně mi v tom pomáhali, teď jsem bez nich. Proto by mě zajímalo, jestli jste se náhodou některá taky nedostala do téhle situace, jak jste se s tím vyrovnaly?
Viz výše.
Mají se opravdu líp nebo snad líp? Věděla jste dopředu, do čeho jdou? Taky byla možnost bezplatného pronájmu, kdy by koně byli pořád vaši.
Ale jasně, po bitvě je každý generálem. A jsem starší, tudíž víc omlácená životem.
