Buggyra:Máte pravdu, mají být tropy! Tak to je super, konečně se ohřeju. Snad dneska nebude plnokrevník tak naspídovanej, když jsou ty tropy. Že bych na něm vzala pak holčičku do řeky? Tam se vždycky zklidní, když má po břicho vodu a nemůže rychle mrskat nožičkama. Bychom si tam mohly dát silovou jízdárnu 😀
My byli venku v neděli večer a vraceli jsme se úplně mokrý- mám kobylu pod siťovkou a jen jsme šli krok, klus. Dneska si to asi nechám ujít a kobyla bude mít do pátku volno…
My byli venku v neděli přímo přes poledne a naštěstí žádné extrovní vedro. Hlásí tu teploty do 28 následující dny, tak žádná kalamita…
U nás volno nehrozí, dneska odpo holčička na B, zítra tři holčičky na tři poníky, čtvrtek zase B a pátek zase tři na tři 🙂 A o víkendu zase závody na louce za barákem.
Taky bych dala kobyle volno a sobě taky 😀 jenže dnes má konečně po dvou měsících čas trenérka. Takže to budeme muset všichni přežít 🙂
Ahoj, řeším poníka, který neustále prolézá ohradníky. Potřebuji vybudovat mobilní paddocky, a napadlo mě, jestli nemáte někdo zkušenost z těmito panely? Vypadají dostatečně hustě a jako bonus by se k poníkům nedostali psi (máme štěně) a šavlozubého poníka.
Díky za odpověď. https://www.serwisbudowy.com/cs_CZ/p/Azurovy-panel-3%2C50-m-x-1%2C10-m/770
Tak mi držte palce, milý spolusedící.
Po téměř 25ti letech u koní si plním svůj sen a zítra se vydávám na koňovandr.
Nikdy jsem na to neměla koně/čas/peníze a teď se sešlo konečně tak nějak obojí 😀
Kobyla nakovaná na předky na plast a zítra vyrážíme na víkend. Jedeme samy, znáte to, když chcete někoho sehnat, tak zrovínka se nikdo nenajde 😀 Útočiště nám za úplatu poskytne jedna dobrá duše a máme to necelých 30 tam a necelých 30 zpět jinou trasou.
Pak nás čeká ještě jeden víkend a pak 4 denní putování. Na místo pojedu po kopytě necelých 40 km, no snad to ten můj flákací buřtík zvládne.
Těšim seeee! 🙂
JJ, na jarní koňovandr bylo přihlášených přes 10 lidí, jsem se trochu jevila, co to bude za stádo a kam ty koně na přespávku budeme dávat… No a nakonec holky jely dvě a zkrátily třídenní na dvoudenní (1 přespání) 😀
No já ještě než jsem měla vlastní dopravu, jezdila jsem všude po závodech po kopytě. Takže takový vandr pro mě byl výjezd na závody třeba dvakrát do roka… To byly ještě časy, kdy tady po okolí lidé měli chuť nějaké akce dělat. Teď už jezdím na závody autem vždy přes 50 km daleko, to už bych po kopytě nedala ☹️ No a u nás už nikdo nic nepořádá, takže holt pořádám já, aby něco bylo. A nějak moc není ani zájem na ty závody jezdit, hlavně teda během prázdnin je to bída. Na druhou stranu, zažila jsem jednou 25 koní (tj. v každé soutěži 25+ startů) a myslela jsem, že mě z toho třepne, takže zaplaťpánbůh za to.
Saga- tie pocity, čo popisujete veľmi dobre poznám, ono to nejaký čas trvá, kým to človek spracuje.
Akokoľvek som celý život bola citlivá na svoje kone, keď som cítila, že na to už nemám (brušné operácie tomu tiež nepomohli), šupajdili do ustajnenia (pravda, poznali to tam) a ja som sa tam ukazovala veľmi zriedka, lebo mám aj iné záujmy a napríklad som chcela robiť nejakú turistiku, ísť na huby, do Tatier, k moru, atď.
Alebo som len potrebovala spať po nejakom náročnom období v práci, doma, atď.
Z 24/7 šli do 12/12 a nestalo sa vôbec nič, akurát teda hucul odtiaľ pádil preč, lebo bol obézny. A bolo to ok.
Tak sme boli naučení, že nevládať, vyspávať, nechcieť, byť na smrť unavený a tak podobne je velký špatný, “vstávaj a choď niečo robiť”, že áno….
Taky si pamatuju, že ještě tak 10 nebo 15 let zpátky a více byla nějaká hobby drezura všude (k té já mám blíž). Teď nikde nic, absolutně. Divný. Při tom kobyl je všude víc a víc.
U nás hobíci pořád jsou. I v drezuře.
No já když jsem vypsala drezuru, tak se mi akorát vysmáli (byla tak na úrovni zkoušek výkonnosti…). Přijedou jen když je v tom hopsání a běhání kolem barelů. Poslední dobou už je neberou ani ty barely (mě upřímně taky ne), takže dost možná upustím od barelů a zkusím třeba na každé závody dát něco jiného (jednou drezuru - třeba i volné předvedení s předepsanými pár prvky… , podruhé trail na ruce, potřetí židličkovou, “běž, jeď, veď” atd.). Uvidím, co na příští rok vybájím a jak se na to budou lidi tvářit.
Ahoj, tak hlásím, že jsme zpět, obě v pořádku, ale musím uznat, že takové vandrování není vůbec hahaha.
Kobyla chodí třikrát týdně cca na hodinu plus toho fakt hodně nachodí ve výběhu. Zvolila jsem tedy light verzi - první den jsme ušly 27 km za 8 hodin s nějakou tou pauzou, druhý den cca 19 km za 7 hodin též s pauzami. Kobylu to místy bavilo, spokojeně frkala a žvýkala si, místy ji popadnul stesk ke koním. V místě přespání nejdřív depka, pak se jí nechtělo ráno odejít, dávalo najevo, že by zůstala, kočkopes 😀 Kritické okamžiky nastaly - v prvním dni vteřina nepozornosti a sedla si mi do dlouhého vodítka takovým stylem, že si popálila spěnku, ale je to naštěstí jen povrchové….druhý den nás jedna ze stezek nahnala do tak hnusného terénu, že jsem se modlila, aby mi někde kůň nespadnul ze srázu. Zpátky to nešlo, bylo by to ještě víc nebezpečné…lépe se chodí do kopce než z kopce. To mi bušilo srdce ještě 2 hodiny po tom a bylo mi úplně hrozně při představě, že bych o ní mohla přijít.
Ještě pořád emočně lavíruji, jestli bych jela znova 🙂 bylo to velmi náročné, fyzicky a chvílemi i psychicky, obzvlášť když je člověk sám, nejsem si úplně jistá, jak moc z toho byl nadšený kůň, každopádně to byl zážitek silný a určitě jsem ráda, že jsem to spáchala.
4xJana, naprosto chápu pocity. Já si takhle splnila sen před 4 lety, ale nejela jsem sama, jely jsme 3 koně, 4 ženský a 1 auto ;-) 35 km tam a 35 km zpět, cestu jsme s kámoškou na 90% prošly předem, pač jsem posera, a na těch 10% byl takový rigol, že přes něj moje kobyla odmítala jít, já v hysterii, že si tam zlomí nožičky, no přesně kritické místo, srdce bušilo, kůň se odmítal hnout, ostatní dva to prošly, nezatíženi hysterickými služkami … nakonec se mi to podařilo obejít za cenu nabourání se do jakési ohrady, naštěstí bez zvěře. Ale celkově, ten zážitek, když jsem spaly v ohradě u řeky s koňmi a kobyla se v noci na mě chodila dívat a funěla mi do obličeje, ráno si se mnou šla čistit zuby … no bylo to krásné a silné. 🙂
Ale asi už zůstaneme na domovské hroudě, čím jsem starší, tím mám víc krizových a katastrofických scénářů v hlavě a ona ve mě čte jak v otevřené knize …
každopádně to byl zážitek silný a určitě jsem ráda, že jsem to spáchala.
Já měla něco podobného před léty, kdy jsem se s koněm odpojila, protože domů už to bylo jinudy. Předtím se šlo týden s ostatními.
A ano, úžasný zážitek (pravda, jenom na jedno odpoledne a žádné nebezpečí), kdy jsme byli závislí jeden na druhém. Ten vztah se posunul úplně jinam.
kometa:každopádně to byl zážitek silný a určitě jsem ráda, že jsem to spáchala.
Já měla něco podobného před léty, kdy jsem se s koněm odpojila, protože domů už to bylo jinudy. Předtím se šlo týden s ostatními.
A ano, úžasný zážitek (pravda, jenom na jedno odpoledne a žádné nebezpečí), kdy jsme byli závislí jeden na druhém. Ten vztah se posunul úplně jinam.
S tím vztahem na tom něco bude, tedy jsme zvědavá, jak se to vyvine, každopádně když jsme málem sjely z toho svahu - kobyla na karpech, já rychle slejzala a samozřejmě jsem jí spadla pod nohy - prostě čekala v týhle dementní pozici, dokud se nevyhrabu já a nevyřeším to a pak teprve řešila sebe. Neskutečný. Má fakt náhon na všechny 4 a srdce na pravým místě. Pak když jsem jí zaparkovala, šla se pást, ale když jsem se pakovala, ještě jsem jí zavolala - uvedla hlavu a sledovala mně, dokud jsem nezmizela. No a na místě, kde jsme spaly, tak se cítila samozřejmě osamocená, i když viděla na jiný koně, ale jakmile jsem ráno vylezla ze stanu a zavolala jsem jí, tak už stepovala u pásky.
Jako nejsem úplně typ, co by chtěl závislého koně na mojí osobě, ale bylo by fajn, kdyby se to naše přátelství prohloubilo. Ona bude mít koně vždycky nad lidmi, vždycky, ale bude fajn, když bude vědět, komu patří a nebude zdrhat, když mě uvidí 😀 jako v ustájení je nás pět majitelů a ona je jediná, s kým si tohle trajdání majitel (jakože já), může dovolit sám, ona sice projeví názor, ale nakonec důvěřuje a následuje a neplaší se.
To je na tom to nejhorší, že já myslela, že onu kritickou trasu znám, mám to naše okolí, celkem prochozený. Ale byl to past, spletla jsem si dvě stezky. Fuj, to byl hnus 😀
Jako nejsem úplně typ, co by chtěl závislého koně na mojí osobě,
Jako pořád to byl kůň, myšleno zvíře. Že by ve výběhu běžel s řehtáním ke mně, to ne. Ani jsem to nečekala. Ale byl číslo jedna a věřila jsem mu. A o to jde.
Jasně, to máme podobně, i když já jsem ráda, když kůň na zavolání přijde 😀
Nicméně nedávno diskuze na FB: paní měla 10 let kobylu v jednom ustájení, kobyla za ní chodila jako pes, jezdila na ní na volno bez ničeho, prostě idylka…a pak musela změnit ustájení a kůň jako vyměněný, začal se chovat jako kůň, odmítal jí a chtěl jen za koňma…a za paní přišla pochopitelně depka a co prý s tím.
V tu chvíli jsem si říkala, jakou mám výhodu, když můj kůň není jako pes. Koně má nade mnou a mně vyhledává jenom první týdny při změně ustájení, jelikož jsem ten jediný stabilní bod v jeho životě a když si zvykne, jsem hodně na druhé koleji. Ale pracovat se s ním dá vždycky a jakékoli okolnosti.
když já jsem ráda, když kůň na zavolání přijde
Tak mně stačilo, že přede mnou v tom výběhu nezdrhá. To každý majitel nemá.
Jo, to je pro mně taky takový totální základ - a ještě se mi to naštěstí nikdy nestalo 😀
Je to fakt, kůň není pes.
S kamarádkou jsme se kdysi po kopytě vracely ze závodů. No, závodů, jednou jsme s koněm “oběhli barely” a jeli jsme domů. Počasí nám nepřálo, začalo lejt. Šli jsme po turistické značce, trasu jsem neznala. Zelená najednou uhla prudce ze srázu z cesty po vrstevnici. Nechtěla jsem tomu věřit, ale musela jsem. Koně byli mladí, 3 a 5 let. Kamarádka tam nechtěla, byla z toho docela v šoku. Řekla jsem jí, ať koně pustí a nechá ho jít samotného, já jsem svého tříletého vedla, druhý šel za námi. Stezka vedla ke kolejím, asi 2 metry od nich ústila. Když jsme byli už dole, kousek od trati, jel samozřejmě vlak. Stála jsem o půl metru níže pod oběma koňmi, které jsem držela na jakémsi kořenovém schodu před sebou. Vlak projel, oni se ani nehli, byli z toho asi taky vykulení. Šli jsme tedy dále, po 10 metrech jsem uviděla můstek přes říčku… po kolejích to nešlo, nešlo na ně vylízt... No, věřila jsem tomu, že kamarádka ne že už nikdy nikam na koni nepojede, ale že ke koním i přestane chodit. Oba koně jsou mí, oba se tady narodili, sama jsem je obsedala. Je to pak také trošku jiný vztah. Závidím Australanům a Američanům jejich prostory.