O všem a o ničem :)

Já bych se také s dovolením vetřela s dotazem, který mě posledních několik cca měsíců prostě leží v hlavě a podobně jako Jana to nemám s kým rozebrat. 

Takže, u koní jsem celou věčnost, vlastní ustájení mám doma od roku 2007, tj.17 let. Vždycky to byl můj sen, který jsem si tenkrát za pomoci rodiny a zejm. drahé tříčtvrtky mohla splnit! A ten sen se mi začíná kapánek zajídat😢. Máme klasické venkovské stavení, stáje jsou součástí domu, výběh je trochu dál za sousedy a je na pronajatém. Za ty roky už máme všechno vážně vytuněné, tže jsme v zimě bez bahna, děláme částečně vlastní sena, aj. Po mnoho let jsme jako rodina chovali i rozličná hospodářská zvířata, malá i velká, zkušenosti mám snad se vším. Postupně jsem na všechno začala být sama, členové rodiny odcházeli a věk bohužel přibývá a síly ubývají. Zvířata jsem postupně začala dávat pryč, protože při neustále se zvyšujícím pracovním tempu v zaměstnání už se to fyzicky nedalo zvládat. Nyní už máme jen 2 koně, 4 slépky a 1 kocoura, tže oproti letům minulým prakticky nic. A přesto už mám dost, nemůžu. Ten každodenní dril, který trvá už bezmála třetí desetiletí, mě dostal.

Koně zbožňuju a jsou pro mě absolutně vším, dlouho jsem flekatou vybírala (2 roky, a půl roku se navštěvovala s majitelkou), naší mini máme taky rádi, i když nám umí pořádně zatopit😀! Ráda s nimi pracuji a ráda s nimi trávím čas, i jen nicneděláním, nebo koupáním. Co mě ale totálně ničí, je ta nikdy nekončící práce okolo. Každodenní dril, jak u blbejch na půdě🙄. Mám toho za ty leta dost a nevím, jak z toho vyskočit? Rodina pomůže pouze v případě nemoci, to mě zastanou bez keců, když vidí, že nemůžu. Také pomáhají cca od půlky listopadu do konce roku, kdy je tma jak v pytli a já bych neudělala zhola nic. Ale to vidím, jak je to nebaví, zvlášť když už se blíží Vánoce, to už je prakticky jenom tma a všichni by nejraději někam zalezli, ale musí se ke koním…🙄

Takže? Jak si odpočinout od té ubíjející rutiny? Měla jsem už dávno nápad, že bych si na zimu, řekněme listopad - únor, koně u někoho ustájila, abych si dala voraz. Moje vetka, s níž se často radím, mi to pořád rozmlouvá. Má spoustu argumentů včetně - dost dlouho nám trvalo, než jsme je po koupi řádně odčervily a teď už máme zajetý odčervovací plán. Dle ní je moje stáj a péče luxusní a nikde se nebudou mít lépe, zvlášť v zimě, kdy není pastva. S čímž souvisí, že ustájení se shání lépe v pastevní sezoně než mimo ni. Co když za pomocí nějakého stájového filuty dojdou k úrazu? Zvlášť ta malinká, nožičky má já drátky do betonu, stačí kopanec a je to hned. Spolu jsou sehrané a neubližují si. Kdybych to takhle měla dělat každou zimu, tak je budu pravidelně vytrhávat z jejich režimu, má to cenu?

Co nechci? Prodávat je. Cizí lidi (děti vůbec) doma. U nás to nelze oddělit (koně a obytné) tže bych dotyčné osobě musela dát klíče od baráku. Děkuju nechci.

Máte nějaký nápad? Díky!

Takže? Jak si odpočinout od té ubíjející rutiny? Měla jsem už dávno nápad, že bych si na zimu, řekněme listopad - únor, koně u někoho ustájila, abych si dala voraz.

Toto je řešení. I u koní se dá vyhořet, zažila jsem to taky, naštěstí ne u vlastních.

Ustajovat přece nemusíte do stáda, mohou mít někde vlastní výběh, když jsou na sebe zvyklé a jsou dvě. Nevím, jaké jsou možnosti ve Vašem okolí. A když bych našla něco ucházejícího, odjela bych na 2 týdny na dovolenou, úplně změnit prostředí.

Ja som si vyhorením prešla, povedala by som, že aj opakovane a momentálne som v stave, kedy sa mi po rokoch opäť vracia ten pocit, že aj by som si zajazdila. Po rokoch v bahne, zime, s fyzickým nasadením, by som si v živote domov kone nedotiahla. (haha, preto pozerám nehnuteľnosti s pozemkami, že…)

Jana radí dobre, skúste v okolí nájsť niekoho, kto vám kone ustajní na nejaký čas, pokojne môžete skúsiť najskôr kratšie časové obdobie a keď sa to overí, aj na dlhšie. Občas sme takto pred rokmi mávali v ustajnení kone, ktoré prišli na pár mesiacov v zime, potom sa sťahovali späť k majiteľom. Veterinárka má síce fajn pripomienky, ale ona sa o tie kone 24/7 nestará. Jediná otázka je, či budete mať v dojazdovej vzdialenosti ustajnenie v dobrej kvalite, či budú ochotní ustajniť krátkodobo, prípadne či to bude finančne realizovateľné. 

Osobně jako majitel koně, který velmi pravděpodobně nikdy doma nebude 😀 bych k tomu ještě doplnila jeden postřeh, a to je ten, že majitelé koní doma ustájení strašně démonizují. A tímto se vracím k tomu, co jsem napsala v předchozím příspěvku. Kvalita ustájení se zlepšuje za poslední roky - jako fakt a díky sockám se toho dá zjistit celkem dost. Nikdy jsem neměla koně doma a fakt za těch skoro 25 let v cizích stájích vidím. Pokud dáte hlavně koně do ustájení - byť na čas, je nejzásadnější opustit myšlenku toho, jak je to doma a přijmout i jiné myšlenky a přístupy, které mohou být taktéž dobré. A to je hodně hodně těžký. Lidé jako já to mají v tomto ohledu jednodušší, prostě je důležité welfare a jsme víc otevření tomu, že to jde dělat různě. Nevím, kde Saga bydlí, ale nevěřím, že se v okolí do 25 km (což je vzdálenost, která se dá pro počáteční kontrolní výjezdy ujet denně) nenajde rozumná duše, která poskytla nějaký prostor a základní péči. A seno má Saga svoje, to si také může dovézt, takže by mohla mít i na 2 koně slevu. 

Holky, já jsem si myslela, že tohle se mi nikdy stát nemůže. A vono jo😢. Obávám se, že v mém případě to hodně souvisí se zaměstnáním, kde s vyhořením bojuju cca druhým rokem. A ne, nelepší se to. Vždycky jsem se právě upínala k tomu, že když je to naprd v práci, tak se těším domů ke zvířátkům a tam si vylepším náladu. Až do loňského léta to fungovalo. A pak se něco ve mě zlomilo a přestalo mi dávat smysl téměř všechno, až na koně. A to mě pořád tak jako uklidňovalo, že jsem si říkala, tohle mě nikdy nepřestane bavit, tohle mě vždycky podrží, být s nimi venku v přírodě je stále top a nabíjí mě to. Ta rutina nikoliv. Tak jsem si myslela, že tím, že se zbavím všech ostatních zvířat, se mi uleví. Ne. Blbý je ještě to, že doma to nikdo moc nechápe. Moje tříčtvrtka se snaží, ale prostě neprošel si tím, není schopen to nějak uchopit a moje vlastní máma na mě kouká zkrz prsty úplně, prostě když máte zlomenou nohu, je to viditelný handicap a nemocným se pomáhá, to je OK. Nemoc duše je ale blbost a má se ideálně řešit další prací, abych neměla čas na to vymejšlet bejkárny a nějaký vyhoření😏. Arboro, jak jste to dokázala překonat?

Jani a jo, tohle je určitě taky pravda “je nejzásadnější opustit myšlenku toho, jak je to doma a přijmout i jiné myšlenky a přístupy”. Tak s tímhle mám fest problém. K cizím koním jsem chodila, k soukromníkům i do JK, ale vlastní byli vždy jen doma. Já si to vlastně ani nedovedu představit, že tam nejsou? Celkem trapárna, že jo? Na jedné straně si chci odpočinout a vlastně si to na straně druhé ani neumím představit, jak se to jako dělá?

Mé nejbližší dvě kamarádky využít nemohu, protože ta jedna je na tom dost podobně jako já a ta druhá aktuálně v očekávání a stěhování…Tže zbývá komerce. Jsem z military kraje, kde frčí hlavně režim 12/12, je to tu samý A1/1 a ČT a sportovní stáje. Ani netuším, jestli je tu nějaké solidní pastevko, ale myslím, že spíš ne. Vůbec nevím, jaký je v mém okolí přístup ke koňotlouštíkům, je-li vůbec nějaký. Zkusím se poptat napřed těch, co znám, kováři, veti a uvidím, co se dozvím.

Koně mám doma od roku 1996, od té doby se musím postarat denně, protože to za mě nikdo neudělá. Od jednoho (ano, podporovatel dvorečkového odchovu jednoho koně) je jich nyní už 4 roky 12, a pomáhá pouze manžel, který koňák není, zvládne ale více než kdejaký superkoňák. V životě nikdy bych už koně “někam” nedala, i kdyby byl ten člověk zlatej a šla si to zkontrolovat 100x, a už vůbec ne v okolí 25 km, to i více, od nás. A i když je to velký risk, že není zastání, dovolím si i na 4 dny odjet  a zanechat pošuky “jen pod kontrolou”. Ale ono kdyby se něco vy… a já byla doma, stejně nemám komu o pomoc říct. Vše jsem přizpůsobila potřebám a komfortu koní a také svému. A že jsem si tu takhle sama, tak si to prostě dělám jak chci, a ne že se to tak dělat musí. Já si naopak neumím představit, že bych po těch letech najednou neměla jít ven a tu denní rutinu (pravda, u mě je to otázka 20 minut) podstoupit. A ano, nemusím do práce. Myslím, že spíše záleží na tom, jak to má kdo nastaveno a jak to chce mít.

Coudas, díky za názor! Když to tak všechno čtu, tak vidím, že v té práci (zaměstnání) je nejspíš zakopán pes. Protože, když si vezmu víkend, dovolenou, svátky, prostě dny, kdy bývám doma, tak mi ta rutina nevadí, nebo ne až tak. Prostě jsem doma, tak si ten čas nějak rozvrhnu a vlastně to nijak neprožívám. Ale ten maraton do práce, z práce, objížďky, semafory, v zimě sníh a námraza, člověk domů dojde úplně vyšťavenej a místo plácnutí na gauč, šup šup, gumáky a jedeme dál🙄…tady to někde bude…

Ja som mala výhodu v tom, že som pri koňoch pracovala, takže som odišla do kanclu a kone mám už len ako hobby. 

Neviem si ale predstaviť, že s hodinovým dochádzaním by som ešte pred prácou a po práci musela riešiť zvieratá, to je veľmi vyčerpávajúce. Určite sa to dá nejaký čas zvládnuť, ale dlhodobo, prečo sa fyzicky a mentálne ničiť, že. 

Dříve jsem taky chodila do práce, a to jsem i jezdila a zdaleka jsem neměla takovej komfort, jako dneska. Asi to bylo mládím, a nebo opravdu tím “útěkem” do klidu.  Ale chápu tu nechuť. Dnes jsem už líná, a když se mi nechce, tak se to nepoto. Když je blbej den, tak zítřek nikdy neumírá 🙂 a hajtry na to nepochcípaj. Když teda maj co jíst a pít, že jo.

Změna ustájení koně jakkoli je daleko méně fatálnější změny než změna ustájení , obzvlášť když přemýšlíme v krátkodobém horizontu.

Ona na Vás ta práce taky může padat proto,že jste si za poslední roky nedovolila dovolenou jinde než doma. Třeba. Člověk občas potřebuje z krysího kolečka vystoupit úplně, aby získal dostatečný nadhled. 14 dnů u moře/v Krko/V Alpách/vyber si by pro to mohl být dobrý začátek . A myslím, že o drahá polovička by mohla tuto změnu ocenit.  

Jano, vězte, že já po “desítkách let” koní doma se jen třesu na to, až si toho jednoho svýho chudáka dám do ustájení (jednou, až nebudeme mít koně v rodině). No, jenže jak tu zaznělo, kam ho dát, abych měla pocit, že je o něj dobře postaráno. A protože mám koně proto, abych si na něm mohla vozit zadek, tak chci mít i ty podmínky k ježdění, což by mi ve vašem popisovaném ustájení také vadilo. Na druhou stranu, já bych si uměla asi vychodit jízdárnu uplně klidně někde přímo na té pastvině, kdyby to majiteli nevadilo 😀 Co by mi vadilo, a co mi v současnosti často i právě vadí, že není s kým vyjet. Samotnou mě to taky do nekonečna nebaví…

Saga:

Coudas, díky za názor! Když to tak všechno čtu, tak vidím, že v té práci (zaměstnání) je nejspíš zakopán pes. Protože, když si vezmu víkend, dovolenou, svátky, prostě dny, kdy bývám doma, tak mi ta rutina nevadí, nebo ne až tak. Prostě jsem doma, tak si ten čas nějak rozvrhnu a vlastně to nijak neprožívám. Ale ten maraton do práce, z práce, objížďky, semafory, v zimě sníh a námraza, člověk domů dojde úplně vyšťavenej a místo plácnutí na gauč, šup šup, gumáky a jedeme dál🙄…tady to někde bude…

ono je to i o tom, že trochu i závidíte ostatním doma, že oni se můžou jít plácnout k TV nebo si dělat co chtějí, ale vy musíte ke koním a to furt… to strašně člověka ubíjí ta “nespravedlnost” …nechápejte to do slova…že on , že zrovna on .má takovou smůlu, nikdo mu nepomůže, na vše je sám….

já taky občas nestíhám, no tak udělám to neodkladné a ostatní je ve frontě, umím říct ne a nemám černé svědomí, dá mi za to někdo metál, že se budu honit? nedá, leda hovno…většinou jen výčitky,  že se starám jen o koně, koně, pořád koně…no tak jo, starám, proto jsem si ho pořídila, platím si ustájko a chci jezdit…

doma si na to zvykli, že vše zastanete..no tak občas vynechejte starost o “co doma budou jíst” a udělejte si to svoje a normálně si jděte pak odpočinout s knihou s filmem s kámoškou u vína…. tělo a mysl se musí regenerovat, jinak vyhoří. se nemáte ráda? dejte si předsevzetí, že si s rodinou promluvíte a kdyby vás 2-3 x týdně zastoupili( kdekoliv v domácnosti, u koní)  strašně by vám to pomohlo, jinak by jste byla nucená ač nerada v budoucnu uvažovat o ustájení- což jsou výdaje nedej bože o prodeji…trochu jim to naservírujte. klidně se přiznejte, že i když jste koně doma chtěla,momentálně už nezvládáte…. 

Ono když rodinným nekoňákům naservírujete, že by nedejbože hrozil prodej, tak rodinní nekoňáci určitě neřeknou “ježiš, tak to my ti začneme víc pomáhat”, ale právě naopak “tak je prodej, však se u nich marně honíš, stojí to jen peníze a tebe energii, víš, co bychom ušetřili, jak by sis odpočala…” a tak dále.

Možná bych to raději podala tak, že koně jsou jediná radost v životě a že už nemládnu a je třeba, aby se zapojili hlavně mladší členové domácnosti, i kdyby právě jen v domácnosti. No a v práci by to chtělo také umět říct “ne”. I v práci musejí počítat s tím, že zaměstnanec nemládne a že nebude podávat imrvére stoprocentní výkon. Kdyby vám onemocněl člen rodiny, tak taky v práci nebudete na značkách. Takže zkuste popřemýšlet, od koho jste převzala jaké úkoly, a komu by se co dalo vrátit a nebo nadřízeným vysvětlit, že i když to před rokem zrušené pracovní místo oni nepotřebují mít obsazené, vy na převedené úkoly nestačíte. 

(takhle to mám v práci já, ze 4 kancelářských pozic udělali 2 a my bychom tu třetí fakt potřebovali, ale jestli mi ještě přistane na hlavě další objem práce, tak pak začnu řvát, ať koukají to třetí místo obsadit - byrokracie, výkazů, statistik a tabulek je čím dál víc, děláme čím dál složitější zakázky, abychom udrželi ceny, a lidí nepřibývá, takže tady bude muset nastat nějaký posun)

Závist, to je to správné slovo.

Buggyra:

Ono když rodinným nekoňákům naservírujete, že by nedejbože hrozil prodej, tak rodinní nekoňáci určitě neřeknou “ježiš, tak to my ti začneme víc pomáhat”, ale právě naopak “tak je prodej, však se u nich marně honíš, stojí to jen peníze a tebe energii, víš, co bychom ušetřili, jak by sis odpočala…” a tak dále.

Možná bych to raději podala tak, že koně jsou jediná radost v životě a že už nemládnu a je třeba, aby se zapojili hlavně mladší členové domácnosti, i kdyby právě jen v domácnosti. No a v práci by to chtělo také umět říct “ne”. I v práci musejí počítat s tím, že zaměstnanec nemládne a že nebude podávat imrvére stoprocentní výkon. Kdyby vám onemocněl člen rodiny, tak taky v práci nebudete na značkách. Takže zkuste popřemýšlet, od koho jste převzala jaké úkoly, a komu by se co dalo vrátit a nebo nadřízeným vysvětlit, že i když to před rokem zrušené pracovní místo oni nepotřebují mít obsazené, vy na převedené úkoly nestačíte. 

(takhle to mám v práci já, ze 4 kancelářských pozic udělali 2 a my bychom tu třetí fakt potřebovali, ale jestli mi ještě přistane na hlavě další objem práce, tak pak začnu řvát, ať koukají to třetí místo obsadit - byrokracie, výkazů, statistik a tabulek je čím dál víc, děláme čím dál složitější zakázky, abychom udrželi ceny, a lidí nepřibývá, takže tady bude muset nastat nějaký posun)

😲To by rodina koňáka snad měla chápat, že kůň je pro jeho další život potřebný, nutný, bez koně to nejde a když by se mělo něco takového stát, je to opravdu už volání o pomoc a zkusit se zamyslet, zda by se situace nedala vyřešit jinak…. manžel mi koně taky sem tam vyčte, ale to je taky pro jeho dobrou psychickou pohodu nutné, já vím že to nemyslí doslova a on to taky tak pak uvede na pravou míru, všichni se musíme nějak uvolnit, ale neodpustí si to😘 Dcera je říčná, když jí řeknu, dneska nehlídám, mám volno jdu jezdit…až pak. Jak si budu trávit volný čas rozvrhnu na můj relax(řadím do toho i práci na zahrádce a okolo rybníků-většinou s manželem společné hoby, koně,  psa, houby, kámoše- na co mám zrovna čas a náladu ) domácí “holčičí” práce a sem tam svůj volný řas věnuju celý někomu jinému. Ale já jsem na prvním místě…zaměstnavatel docela dbá na naše blaho a máme 2x ročně supervize, různá povinná  školení  i se zaměřením na to, jak nevyhořet. 

Tak a teď beru psa, jedu ořezat levanduli, tymián, vypleju skalku, budu se jen tak plácat,  pohraju  si se psem ve vodě a ve dvě mám zamluvenou halu na ježdění ….

Jenže oni ti doma taky nejsou stroj.

Mít koně doma znamená velmi často pro zbytek rodiny skoro nikdy nikam nejet….a to je vůči tomu jedinému srdcaři z rodiny taky velká oběť, obzvlášť když se jedná o děti, které jsou z jiného těsta (partner počítám, že si takovu holku prostě vybral).

My tohle doma řešili taky, rozhodli jsme se pro koupi domu a já chtěla koně domů. Partner řekl že ne. Ustoupila jsem, i když mě to dost mrzelo. Ale bylo to dobré rozhodnutí, jelikož teď ex post vím, že bych takový život neunesla a hlavně bych ho nechtěla dělat ostatním. Na to musí být prostě minimálně dva (partneři, matka-dítě atp.). Pokud tedy člověk nemá spolehlivý záskok.

To teď myslím k obecné debatě, ne k situaci Sagy, tu neznám, tam v tomto směru nehodnotím. Jen řeknu ještě to (pokud ještě můžu🙂) že to, že jí ubude práce v zaměstnání nebo že tu práci vymění, nemusí zajišťovat to, že to na ní přestane padat. Pokud bude mít zase 8*5 dál od domova, tak v tý zimě bude pořád ta blbá tma a to bahno bude furt hnusný  a ten kolotoč bude zase stejný. Prostě přijede v pět z práce za tmy po honění se po silnici a stejně bude muset makat. 

Takže…buď koně prostě na čas přesunout, to je míň bolestná verze anebo práci s jinou pracovní dobou. No. nevím, odkud jste, ale to se může hledat hůř. To si myslím, že třeba najdete na krátkodobé ustájení nějakou fajn duši, která se neprsí ve světle socek a bude třeba ráda také za výpomoc, takže to ani nebude muset být tolik drahé.

Každopádně jedno je jisté - člověk by měl situaci aktivně řešit ve chvíli, kdy cítí, že padá na hubu, ne až na ní upadne. A bohužel tyhle věci bývají psychosomatické a jak pak chce člověk řešit koně doma, když má zastání minimální a dlouhodobě z něčeho zbytečně ochoří? Srdeční arytmie, chronické bolesti zad, že nemůžete nic, v horším případě i extrémy jako jsou rakoviny a různé blbé záněty. To není strašení, to se bohužel děje a bohužel i lidem od koní.

Člověk by si měl ten život taky užívat, proto ty herky přece máme.

Pak mně ještě napadla varianta nechat nějakou maminku chodit třeba s malým dítětem za minískem výměnou za výpomoc…..anebo nabídnout ustájení za výpomoc někomu s malým koněm, pokud to umožňují parametry stáje, al eto už je ošemetné.

Mít volný čas jsou peníze, tak  ve světě koní to  platí moc. Proto si platím ustájení, když nemůžu nebo nechci, o koně je postaráno a vím, že dobře. Už dávno jsem pochopila, že mít koně doma= minimálně jezdit, není ten čas…protože furt něco, seno, ohrady, voda, bláto krotit, takže po tom již neprahnu. i když až bude kobyla nejezditelná….ale zatím panelák, tak nic. 

Takhle si občas vykydám box, posbírám výběh, postarám se o vodu, dám seno do výběhu , pomůžu ve stáji, ta práce mě baví, ale dělat to denně, tak na to už nemám,  u koní  jsem pracovala, vím, co je to denní rutina s kydáním…

A pracuju na směny a to bych taky neměnila… sice od ráno do večera, soboty neděle, svátky,  ale například, tento týden mám 4 dny volna, v pátek denní a pak dovolenou…takže z celého týdne jdu jen v pátek, tento týden ideál, jindy to může být horší, ale dá se to taky.  

Holky, předně děkuji vám všem, co jste napsaly! Velmi si toho vážím a mám o čem přemýšlet! Minimálně, nebo vlastně spíš hodně, jste mi pomohly ve vnímání sebe sama! Posledních několik měsíců žiju v přesvědčení, že jsem jenom lůzr, co nic nestíhá, všechno ho unaví, nic ho nebaví a kdyby do rána vysublimoval, tak si toho nikdo ani nevšimne. Ani pes neštěkne. Díky vám všem vím, že takhle to není!

Všechny máte kus pravdy a nejvíc to asi trefila Verun ve všech svých příspěvcích. 

Co se týče změny práce, tak o tom doma vedeme téměř nekonečné debaty. Vždy jsem toužila po HO, ale moje práce ho zcela vylučuje, tedy bych úplně musela změnit obor, už podruhé, a přiznám se, že na to momentálně nemám kapacitu. Nehledě na to, že v našem kraji se práce všeobecně shání velmi špatně. Nabídka se za posledních cca 8 let, kdy jsem hledala naposledy, prakticky nezměnila. U nás dominují mužské profese a ne fakt nepůjdu jezdit s kamionem, ani svářet kovy, ani házet lopatou na stavbu. Ženy se tu u nás uplatní tak max. jako prodavačka, čímž nechci tuto pozici hanit, ale dělat jí vážně nechci. A přesně jak píšete výše, změnit job a jezdit tu samou dobu, nebo ještě dál, jenom někam jinam, není řešení.

Paradoxem je, že když jsem jen tak zlehka před mužem nadhodila, že by holky šly třeba na zimu pryč, tak víte jaká byla reakce? Že proč prý to tady všechno budoval, co peněz a sil to stálo a já je chci dát pryč a platit nějakýmu nemehlu, co zdaleka nemá tak pěkné stáje a zázemí jako já, jenom za to to aby tam mohly stát a žrát seno? Když to prej můžou doma dělat zadarmo😄? Hustý co? A taky, že je rád, že jsem doma a né někde v nějaký tramtárii, že i když jsem s koňma venku, ví, že se pohybuju řekněme v rámci katastru a né, že jsem odjetá autem třeba v jiným okresu. On vůbec nechápe, proč platit někomu za to, že mu tam kůň žere trávu, když jí doma může žrát zadarmo😄. Ale prý bude víc pomáhat. Tak na to si počkám. Rozhovor se zbytkem famílie nechávám na weekend, aby se z toho nepotentočkovali. Dále i přemýšlím o tom, jak si tu práci kolem holek zjednodušit ještě víc, ale myslím, že tady už jsem vyčerpala všechno, co se týče welfare.

Nevím, Sago. Někdy se člověk nesmí doma tolik ptát a dělat víc, co uzná za vhodné sám. Ten vliv a názor rodiny bývá často dobře míněný, ale ne vždy ku prospěchu. Já třeba moc týhle potřebě chlapů mít ženskou hlavně doma, obzvlášť když by se jednalo o dočasné řešení, moc nefandím a “víc pomáhat” je velmi relativní a každý o tom mívá představu jinou 😀

Ale to už jsem se dostala do roviny “kecat někomu do vztahu” a to mi nepřísluší.

Hlavně já jsem na chlapy dost přísná, hranice mýho pocitu svobody daleko dál než má běžný jedinec ženského pokolení a ne vždycky je to dobrý 😀