O všem a o ničem :)

Buggyra:

Jano, myslím, že s vámi ve všem souhlasím :-) Já jen k dovysvětlení, že koně jakože nelámu pokaždé, když projeví nechuť k nějaké činnosti, jak mohlo vyznít z předchozí mojí reakce.

Dokonce jsem začala zařazovat po přečtení jednoho článku v Jezdectví i vyjížďky "jdi kam sám chceš" - a je to prča 

Jo, my máme také velkou demokracii. Můj kůň se má fakt báječně. Jakože fakt, a to ho nemám doma. A prací se nepředře. Jezdím na hulváta, do huby mu nehrabu, snažím s eco nejvíce jezdit na volné otěži, přešla jsem na bezudidlovku, 90 % času zvládnu odjezdit na stájovce - jen bez sedla se hůř udržim, takže to máme furt :D, pobízím jen v případě nutnosti, prostě snažím se mu nepřekážet, je to velmi, veeeelmi hobby kůň....k tomu prostor, vyrovnané stádo a neustále co do papuli, pod sebou čisto.

Jen prostě ne vždycky to jde "na pank" :D

bassrock:

Moje Madam byla hysterická z tekoucí vody a to tak, že buď nechtěla přes potok jít vůbec, couvala, oči vypoulené, nozdry jak díry, nebo (pokud třeba před ní přešli koně ze stáda) tak skočila (máme tu potoky cca metr široké, spíše potůčky) a to tak že do výšky a ještě si přitáhla nohy pod sebe, aby jí to náhodou nekouslo.

Tak jsem vzala holínky, dlouhé vodítko a ňamky a šla si do toho potoka stoupnout, po chvíli, kdy kobyla skákala na dlouhém vodítku ze strany na stranu, usoudila, že když to nežere nohy mě, tak snad ani jí a vešla za mnou. Ovace, pochvala, ňamky a potoky již nejsou problém jako občas se zeptá jestli musí přes, ale je to spíš takové aby řeč nestála   Na našem slavném putování kolem Kocáby jsme tuto brodily asi 20x, leckdy to měla po bříško a no problema.

Ale vloni jsme dojely k Berounce, vstup do řeky pozvolný písčitý, další tři koně se tam ráchali s rozkoší, ona vyděšená z toho množství vody se odmítala přiblížit na metr od vody. Nenutila jsem jí, viděla tak velkou řeku poprvé v životě a nejspíš i naposled, ta cesta tam není nic moc, tak proč to hrotit. A neberu to, že vyhrála, beru to jakože nemá ráda vodu, dokáže se kvůli mě zapřít, ale tady to nebylo nutné, tak jsem to po ní nechtěla. A necítila jsem to jako prohru, sama vodu nemám ráda, nemusím se koupat ani v těch pařácích, tak jí chápu.

Presne tak to vnímam, viem, že Flóra je kôň do nukleárnej katastrofy, že ak treba, prejde na ušiach peklom a prebrodí lávovú rieku, viem, z akých terénov ma spoľahlivo doniesla domov, v úplnej tme, v totálne neznámom teréne.

Takže nejaká voda ma netrápi.

A veľmi presne viem, kedy sa vo mne zlomilo to "hmm, nechce, musíme, lebo tréning, hranice, whatever"...

Ona sa bála chodiť cez úzke jarky, aj bez vody, reku, nebudem zosadať...uf, to bolo doosť zlé, čo som tam s tou kobylou robila, nebila som ju, bičík som ale mala, tušírku,  tlačila som, tlačila, aj na tušírku došlo, už som asi aj kričala... kôň už bol pološialený, spotený, ja tiež...

Bolo to na vrchole areálu starej bane, vysoká tráva, úplne bizarné kulisy, nikde nikto, okrem mňa, čo som nútila kobylu prejsť cez blbý jarok, na ktorom mi vlastne vôbec nezáležalo, videla som sa v jednej chvíli vnútorným zrakom akoby zhora....a čo som videla, sa mi nepáčilo :(

Presne tam hore, na bani, som zahodila tušírku do šachty a už nikdy som ju na Florenu nevytiahla.

Kobylu som upokojila a šla som hľadať inú cestu a aj som ju našla, nezosadla som, terén bol pomerne zlý, cieľom bolo sa dostať na lúku, kde som chcela klusať/cválať, ale bola hrboľatá a tvrdá a vykašľala som sa na to.

A naspäť že sa vrátime cez ten  jarok, že smerom domov to už nebude riešiť.

Samozrejme tam bola malá šachta, prikrytá nejakou rohožou, ona ju videla z jednej aj druhej strany, ja krava nie a strašne, strašne som sa za seba vtedy hanbila...

Samozrejme do vody som každého brala na ruke, bežne som sa v októbri vyzúvala a brodila nejaký vodný tok, stálo mi to za to.

Ale ak viem, že sa vo vode niektorý necíti dobre, zbytočne ho tam ťahať nebudem, aby som výchovne pôsobila, mám kone, ktoré tento spôsob práce nenávida, z rôznych dôvodov.

Jana: Já jsem určitě pro ježdění na sedle, od toho to sedlo nakonec je, aby ulehčilo život oběma, pokud sedí. Ježdění bez sedla asi fajn, ale na každém koni se to nedá a každý člověk to taky neujezdí, takže to má svoje limity. Co se týče toho, co má kůň na hlavě, tam se celkem tím, že to uberu, nedá o moc víc ublížit, takže tam s tím nemám vůbec problém, když si lidi toho koně zvládnou, ať jezdí třeba za hřívu :-D Já takový majstr nejsem, tak jezdím převážně s udidlem.

Osobně jsem zkušeností zjistila, že to, co má kůň na hlavě, je i o temperamentu koně. Se svým koněm mám tu zkušenost, že spíš než se mnou zdrhne domů, tak si někde postaví hlavu nebo se lekne. Ale i když se splaší, tak IHNED nahodí mozek a zamylsí se nad tím, co se děje.

Halt chlaďas, těm jede mozek imrvére, i v případě ohrožení, tam moc zkratovitého chování není, pokud tedy nebyl zkažený.

No a taky to nepotřebujete pro svůj život, priority jsou jiné. Já pamatuju, jak jsme s tím koněm, co nechodil vodu, jezdili na Huberty, a pokaždé jsme se jako tataři ptali, jestli se nejde přes vodu, že nám přes vodu kůň nechodí. Až nám jednou zase řekli, že ne, a ono jo. A já v cizím terénu, uprostřed rozlehlého kravského výběhu (všude ohradník), s bandou cizích lidí na koních, prosila někoho, kdo to tam zná, aby se mnou obešel někudy po mostě, že mi kůň nechodí přes vodu. Že nevím, kde jsem, ani kam se za potokem pokračuje, že bych to klidně objela sama, ale kde je nejbližší most a jak je pak najdu. Všichni řekli, že vedoucí vyjížďky je vepředu, tenkrát nejezdily na Huberty děti a mástr fakt neřešil, co se děje za ním, všichni jeli přes vodu, a já jsem tam pomalu zůstávala sama s tím koněm, co přes vodu nechodil. Nic moc pocit.

Tak jasná, na oslíkách nebo poníkách jsem taky byla vysmátá, na oslíkách kolikrát jen ohlávka, vodítko a dva proutky a jelo se :-)

Jinak ten náš plňas je taky pohodář a pokud ho zrovna nehoní hlava, tak nezkratkuje. Ale když už se jednou rozběhne... ani všechny ohlávky světa. Takže udidlo je jen brzda, případně připomínka, že se bude cválat mým tempem a ne jeho tempem (moje tempo je takové to maximum tlustého poníka, to plnokrevníkovo tempo jsem si párkrát vyzkoušela na oválu, a nemáme tu na to prostě DOST DLOUHÉ LOUKY....). 

JanaJanaJanaJana:

Jo, my máme také velkou demokracii. Můj kůň se má fakt báječně. Jakože fakt, a to ho nemám doma. A prací se nepředře. Jezdím na hulváta, do huby mu nehrabu, snažím s eco nejvíce jezdit na volné otěži, přešla jsem na bezudidlovku, 90 % času zvládnu odjezdit na stájovce - jen bez sedla se hůř udržim, takže to máme furt :D, pobízím jen v případě nutnosti, prostě snažím se mu nepřekážet, je to velmi, veeeelmi hobby kůň....k tomu prostor, vyrovnané stádo a neustále co do papuli, pod sebou čisto.

Jen prostě ne vždycky to jde "na pank" :D

Inak tlačenie na strom v nejakom vodnom toku som tiež zažila, ale už neviem, na kom som bola, to ma celkom pobavilo, že ako múdro to koníček vymyslel :D

Buggyra:

No a taky to nepotřebujete pro svůj život, priority jsou jiné. Já pamatuju, jak jsme s tím koněm, co nechodil vodu, jezdili na Huberty, a pokaždé jsme se jako tataři ptali, jestli se nejde přes vodu, že nám přes vodu kůň nechodí. Až nám jednou zase řekli, že ne, a ono jo. A já v cizím terénu, uprostřed rozlehlého kravského výběhu (všude ohradník), s bandou cizích lidí na koních, prosila někoho, kdo to tam zná, aby se mnou obešel někudy po mostě, že mi kůň nechodí přes vodu. Že nevím, kde jsem, ani kam se za potokem pokračuje, že bych to klidně objela sama, ale kde je nejbližší most a jak je pak najdu. Všichni řekli, že vedoucí vyjížďky je vepředu, tenkrát nejezdily na Huberty děti a mástr fakt neřešil, co se děje za ním, všichni jeli přes vodu, a já jsem tam pomalu zůstávala sama s tím koněm, co přes vodu nechodil. Nic moc pocit.

A ako to dopadlo?

Horsana:

A ako to dopadlo?

Bloudí tam dodnes...

Domluvila jsem se s posledními ochotnými pěti šesti jezdci, co tam zůstali se mnou, aby mě vzali mezi sebe, a potok jsme procválali.

Já moudře zastavila v louce ještě než jsme k tomu potoku dojeli, bylo mi jasné, že pokoušet se koně přes něj dostat, je nesmysl. A to si myslím, že mě zachránilo, protože kdyby věděl, že tam ten potok je, tak hodí stopku i mezi koňmi. A taky byli frajeři ti, co do toho se mnou šli, protože se jeli podívat, jak ten potok vypadá, ale nebyl to upe terén na cválání. Navíc ten můj kůň kopal po druhých koních, takže ti, co jeli po stranách, dost riskovali. Fakt zlatý lidi. No ale nevím, co bych jinak dělala. Asi bych hledala ten most a pak se pokusila dostat na nějakou silnici a nebo bych se vrátila na nejbližší silnici a zkusila jít směrem, kde jsem myslela, že je ta vesnice, z které jsme vyráželi. Máma jela tenkrát na voze jinudy, takže by se to dozvěděla až zpátky ve stáji, no ale byla tam autem, tak by se mě asi vydala hledat...  :-)

Horsana:

Inak tlačenie na strom v nejakom vodnom toku som tiež zažila, ale už neviem, na kom som bola, to ma celkom pobavilo, že ako múdro to koníček vymyslel :D

Jojo, to ten můj moudrej hodně. Právě proto mi v tu chvíli nezbylo nic jiného, než se prosadit tušírou. Ocenila jsme kvalitu provedení, ale prostě to nebylo bezpečné....ale to byste musela znát charakter tohoto zrzavce.

Ale to bylo od té doby naposled. JInak používám jiné nenásilné metody nebo se zbytečným problémům rovnou vyhýbám.

Tušírku bych taky zahodila ráda. Jenže díky ní mohu pusobit lehkou holení, stačí jen zašimrat za podbřišníkem. Od té doby, co jsem to takto objevila, je naše ježdění daleko lehčí.

Prostě nejsem tak dobrý jezdec, abych koni lépe vysvětlila bez udělátek, jak má chodit. A on chodivý je, jen krokem úsporný....a ja jsme již psala dříve, on mě neposlouchá, protože chce, ale protože chci já, a v tom je halt rozdíl. Ale chová se slušně. Ale třeba je to cesta a za pár let budeme jinde. Přeci jen dotahujeme teprve třetí rok, nejsem s ním denně a dopřávám mu stádo 24/7.

Já jsem jezdila na poníkovi s bičíkem dvacet let. Pravda, když jsme finišovali, už jsem taky bičík nepotřebovala, protože už jsme přesně věděli, co od sebe čekat, a když to bylo fakt nutné, tak těma šunčičkama zamrskal :-)

No a taky zezačátku jsme byli učení pobízet do každého kroku, což jsme pak několik let odbourávali oba, když jsem se dozvěděla, jak to teda vlastně funguje.

Tři roky je nic :-) Až to bude šest, osm, deset, budete koukat zpět a usmívat se tomu, že jste nevěděla, jestli to půjde jinak :-)

Buggyra:

Já jsem jezdila na poníkovi s bičíkem dvacet let. Pravda, když jsme finišovali, už jsem taky bičík nepotřebovala, protože už jsme přesně věděli, co od sebe čekat, a když to bylo fakt nutné, tak těma šunčičkama zamrskal :-)

No a taky zezačátku jsme byli učení pobízet do každého kroku, což jsme pak několik let odbourávali oba, když jsem se dozvěděla, jak to teda vlastně funguje.

Tři roky je nic :-) Až to bude šest, osm, deset, budete koukat zpět a usmívat se tomu, že jste nevěděla, jestli to půjde jinak :-)

Já vím. Je to můj koňský zlozvyk. Chtít všechno moc brzo, neúměrně mým zkušenostem. Ale někam s eto sune. Třeba jízda bez udidla byla ještě pře drokem pro mne scifi...a teď to jde, obsednuto teprve 2 roky. Myslím, že to kůň uvítal.

Rozhodně mohu konstatovat, že se to sune, i když rychlostí minutovky. Jen mám prostě ten ideál a koni to se mnou ztěžuji. Pak se ale dostanu do situace, kdy mi kůň odveze stájovou kolegyni se stejnými zkušenostmi, jako mám já, ale ona kupovala koně hotového a školního - doteď zkusí, co zkoušela v jezdecké škole na klienty. A pak je mi té majitelky líto.

A tohle by mě strašně mrzelo, kdyby mi můj kůň i po pár letech spolubytí dělal. Ale myslím, že je to dar za to, že jsem se odhodlala s tím koněm crcat a dělat si ho sama. Vím, co kde vznikne z aproblém a mohu ho hned řešit, než se z neplechy stane návyk.

K tomu sedlu se přidávám - mě žádný kůň bez sedla na hřbetě určitě nechce. Mám tak špičatý zadek, že když si sednu na ruce, tak si drtím kůstky a bolí to jak pes. Na Madam jsem to vyzkoušela jednou zezačátku, říkala, že se jí to nelíbí, pak už volala a já v bludném opojení jaké jsme přírodní nedbala. Tak jsem se poroučela 😄 Pochopila jsem, omluvila se a od té doby pouze sedlo. Mám ty sedací kosti fakt ostré - v práci mám vysezené na židli důlky, nikdo jiný to nemá 😄

Na hlavě má sidepul, zjistila jsem, že pokud se rozhodne jít jinam než jsem zamýšlela, stejně jí nepřeperu a diskutuje se mi lépe s tím sidepulem. Udidlo občas dostane, aby nezapomněla a taky když jdeme třeba Huberta, kde jsou i cizí koně, tak pro můj pocit většího "bezpečí" či zodpovědnosti - nevím jak to nazvat.

Horsano, úplně vidím tu situaci, taky jsem měla podobný vjem, já zase měla pocit, že se vidím na filmu a nelíbilo se mi to. To jsem jezdila v oddíle, čistě sportovním a učili mě pobízet pořád a před skokem pořádně nakopnout a po doskoku hned brát na hodně krátko, aby se kůň nemohl rozběhnout ... jakožto nástiletá jsem nezpochybňovala trenéra, až do té chvíle, kdy jsem měla pocit, že se vidím a že vidím, jak je ten kůň ze mě nešťastný. A přestala jsem do toho oddílu chodit, čímž jsem se na pár let odtrhla od koní, pač jich tenkrát nebylo tolik. Ale stálo mi to za to, byť ne každý mě chápal. A občas ještě ten "film" vidím a stydím se za sebe.

Rozumím, mám s tím udidlem to mám velmi obdobně. 

Bez sedla občas jezdím )hlavně když čekám na pasování sedla :D) - vezmu obřišník a hodně silnou westernovou dečku, a to už se pak dá, jen jezdíme pomalu, krok a pomalejší klus, abych se moc nemlátila  a prostě co dokážu vysedět. Ale já mám dobře nasazýno, kulatá vel. 44 prostě záda rovná jak stůl zas tolik neohrozí, když je sed klidný :)

Ale i tak je pro mne dobře napasovaná kostra největší úcta a ohleduplnost k zádům koniska.

Stále to beru tak, že kdyby kůň opravdu nechtěl, tak si za něj za Boha nikdo nesedne a proto to beru tak, že mi na sebe sednout dovolil.

A občas jdu pocitama tak do extrému, že mě chvilkama napadá, jak je to vlastně úchylný a nedůstojný na nich takhle rajtovat :D

Čert vem toho, kdo to vymyslel, je to návykový :D 

"A občas jdu pocitama tak do extrému, že mě chvilkama napadá, jak je to vlastně úchylný a nedůstojný na nich takhle rajtovat"...

To nie, ale...no, vo mne sa niečo zlomilo, z podobných dôvodov, alebo skôr preto, že nie raz som zažila ľudí, ktorí už s kolikujúcim koňom napríklad mali tréning, že veď to mu iba prospeje (tak určite...), dreli toho neboráka v horúčave, už to vyzeralo, že snáď trénujú na Olympiádu a potom z nich vypadlo, že cez víkend chcú ísť ZL...akurát že tým tréningom stratili kopu času a namiesto hengra už akurát prišla ráno kafilérka...njn...

Ale tak kedysi som sa koňmo šuchtala temnými lesmi fakt veľa, takže ma to ani nijako nemrzí.

A bez sedla..omg...toľko peňazí, aby sme si mohli dovoliť sedlo sme fakt nemali, v dávnoveku :D 

Aj u vás je tak strašne horúco?? 

Buggyra:

Mno jo, Horsano, máte životní poučení. To já než nutím koně lézt do vody, tak samozřejmě ověřím, že je terén bezpečný. A já lezu s koňmi do vody proto, aby tam uměli vlézt, když to bude potřeba. Už se to párkrát vyplatilo. A jsou situace, kdy potřebuji, aby ten kůň prostě fungoval, a nevymýšlel si svoje řešení (dobře, řekněme, aby mi věřil, že ho nenacpu někam, kde ho něco sní), takže na to jednoduše trénuji.

A mechanismus "zakonči lekci úspěchem" je standardní učební postup u koní (u všeho), ačkoli je pravda, že pokud se lekce fakty nedaří, za úspěch klidně prohlásím i to, že mi kůň předvede nějaký jemu notoricky známý cvik, který s lekcí nemá nic společného. Kůň by z toho měl vyjít s pocitem, že když nakonec člověku vyhoví, dostaví se příjemno (odměna, třeba ve formě konce lekce). Což je za mě obsaženo v parafrázi "aby nakonec nevyhrál" - akorát to chce trochu toho citu, kde má kůň hranice, na to Lenacia zjevně v určitých situacích bude muset ještě přijít, a být chytřejší. Neznamená to z mého pohledu vykašlat se na vodu, pouze vymyslet, jak koni vysvětlím, že splnit pokyn je fajn :-)

"kde má kůň hranice, na to Lenacia zjevně v určitých situacích bude muset ještě přijít," Tak zrovna u té vody byl ovidět, že mě pak měla na háku na té bezudidlovce. Protože hned z prvu to totiž už už vypadalo, že tam vlastně vejdeme, a z prvopočátku sem orpavdu vnímala celo usituaci jako něco co překonáme.  Jenže pak přepla do systému 'tvrdohlav' a totálně mě vyvezla a tím, jak se tam ta trubka málem přerazila o padlý kmen, co ležel podél cesty, a přes který se otočila, tak já tam vypadla z rovnováhy, ale bylo jedno jak sem tahala za jednu otěž abych ji stočila do kruhu a zastavila, ona prostě běžela jak tank kupředu.  No tak sem to chtěla zkusit ze země, kam nejdál bude ochotná semnou jít. No k břehu sme se nedostaly, ale nakonec sem jí aspoň dostala do místa, kde to pořád otáčela, i ze země... aniž by se chtěla otočit zase... a využila nakonec i ten padlý kmen na to, abych na ni vylezla...  Já vím, že ji do vody dostanu. A to doslova do rybníka.... Krásný čistý čirý potok, max trošku nad kopyta, navíc  místě kde cítila pach koní, které znala... tam sem narazila jedině tak na hranice svých schopností proti Sáře. Celkem tuším, že to sama nemusím být schopná překonat. Teď zkouším své zkušené přátele, jestli oni by byli ochotní to zkusit. Když ne, tak budu shánět trenéra...  Já myslela že jí nikdy nedostanu samotnou ven do terénu. Myslela sem, že ji nedostanu ani přes ten malej potůček.... A on oto nakonec šlo. 

Včera bol deň, kedy bola super predpoveď- zatiahnuté, ale bez rizika búrok.

Vstala som pred budíkom, ale celá rozbitá...mno, nakoniec som sa odhodlala, že pozriem plácky, ktoré som si vytipovala na jar a odtiaľ že prejdem na druhú stranu, kde mám fotopascu.

A rozhodne som neoľutovala, mala som včera narodeniny a brala som to tak, že mi príroda dala fakt vypeckované dary :)

Huby, aj parôžok som našla a považujem fakt za zázrak, že po 10 hodinách v lese dnes vôbec chodím.

...

Pamätáte na tú huculu s muránskym pôvodom, čo som od nej strašne chcela žrebčeka, ale ostala jalová? Pred 3 týždňami som ju bola na Sihle položiť do anestézie, aby jej mohli urobiť kopytá...ok, no problem, všetko prebehlo hladko, kobyla vyzerala úplne normálne, skôr štíhlejšie, ale to je na tú jej krivú nohu ok.

A čo Maja včera urobila? 

Porodila žrebčeka...