JanaJanaJanaJana:“Já totiž nehodlám v terénu řešit věci za koně, takže prostě položím otěž, a hledej si cestu sám, když myslíš, že tudy je to dobré, tak prosím, jsou to tvoje nohy…”
😀 tak to jste ještě předstupínek huculoida, u koně z názorem to, co popisujete platí, platí jen při cestě z kopce nebo do kopce směrem domů 😀
U nás třeba zásadně - jednou týdně jedu fakt hnusnej kopec v lese, naprosto záměrně, jelikož posílování zad, fyzička blablabla. Kdybych zahodila otěž ala “hledej si cestu sama”, tak do toho kopce v životě nevleze dobrovolně, neni přece blbá, aby se dřela zbytečně jen proto, že mě to napadlo 😀
jo no pozor, toto je u plnokrevníka těžký souboj vůlí. Od domova je to vždycky špatně, a hledá se jakákoli cesta, jak to vymyškovat směr domů. Takže jo, ona je ta otěž položená. Ale mozek ve střehu. A jak se naznačí zatnutí svalů na stranu nebo hnutí uchem, že se jde jakože jinam, než já velím, tak hned musím zatnout sval já nebo hnout uchem, aby se to zase narovnalo. No ale proti “a mám jít po té cestě nalevo nebo napravo nebo uprostřed a mám klusat nebo tryskem a necítím tě na otěži, nevím, co mám dělat” je to pořád pro mě leháro.
Jinak teda huculoid z kopce dolů “ježiš maminko já umřu, to je hrozný, tak krůček za maminku, krůček za tatínka, za tetičku” a šnečí rychlostí se teda s funěním sune z kopce. Hrozně zpruzelý. Jenže nutno uznat, že my máme teda “kopce”. Když mu necháte volnou volbu dráhy, tak jde cik cak, klidně z jednoho konce louky na druhý, aby nemusel rovnou po hlavě z kopce (a to ten kopec může mít třeba čtvrt kilometru, on si to klidně prodlouží na dva kilometry, jen aby nemusel rovně dolů).
