O všem a o ničem :)

Kto spozná tuná tohto čáva?

Horsana:

Kto spozná tuná tohto čáva?

Je to jedno to huculský hříbátko? nechce se mi hledat…

Edit: hledala🤭 Dar?

Jj,  teda tým ako sa vydaril predčí polosestru a po zásluhe som mu zatiaľ nechala vajcia.

A ako roček vyzeral ako zakrslá chlpatá deka, heh.

Je teraz u nás jedna 22 ročná hucula, náádhernej zlatoplavej farby, mohutná, vysoká, s dobrou dĺžkou chrbta (aj dospelý sa zmestí), 22 ročná a to človek proste len slintá, je z HU, ale keď doniesli od nej pas a otvorila som ho, tak jasné, Gurgula a jej matka mala muránsky pôvod.

A to si človek len vzdychne nad  kamiónmi plemenného materiálu, čo skončil na jatkách a úprimne, nechápem, prečo si nechali na Muráni to, čo si nechali :/

Tým som chcela povedať, že aj Dar má muránsku matku, dokonca tiež  Gurgulu a že som vedela, prečo z nej chcem žriebä.

Už len kvôli tomu kusu histórie, ktorý si v sebe malý tučko nesie 🙂

Já čtyři roky zpět hledala robustního hucula na vyšší noze (alespoň 140 cm KVH, čím výše, tím lépe), ideálně kobylu po zkouškách a bylo jsem za ní ochotná dát 100 000 (!!!!!, to se dnesjka dá možná za plemeníka, nepochopíš). Nesehnala jsem, ani na Slovensku. A Polákům a Maďarům co se týče kšeftu s koňma nevěřím…a známé jsem neměla.

Také by mě zajímal narostlý hucul přes 140. Zřejmě příští podzim budu hledat něco pod svoji tučnou zadnici, co by mělo perspektivu mě utáhnout tady po těch horách a přes nějaké ty bidýlka do metru. Spíš budu muset koukat po welsh cobech, ale hucula bych radši, ti welshové mají podle všeho nějaká povahová specifika, která neznám, s huculy nebo jakohuculy jsem pracovala léta a vždy jsme se domluvili.

Já se přidávám do týmu “sežeň hucula”. Tedy, teď už nesháním, neb již mám ty moje dvě vejlupky a to mi bohatě stačí, ale sháněla jsem úplně stejně neúspěšně jako Jana. Prakticky s totožnými požadavky. Známé nemaje a spoléhaje se na internet, jsem sehnala akorát tak velký kulový👎. Měla jsem poloviční huculku a bylo to dělo, domluvily jsme se vždy, tak jsem si říkala, že čistá, to bude teprv pecka! Njn, tak mám holt IC a mini (která vydá za deset huculů) a žije se nám pěkně☀️.

Však já taky skončím u nějakého toho křížence welsh coba nebo haflinga… Nebo zase u něčeho naprosto náhodného, co se zrovna vyskytne, ale prosím už ne 170 v kohoutku, sice na takovém koni vypadám přiměřeně, ale dalších 15 let šplhat na žirafy po žebříku netoužím.

A ještě malý podzimní upgrade z naší malé stáje. Takže, v říjnu kontrola chrupu. IC je pětiletá, stav chrupu odpovídající věku i využití, paní doktorka udělala jen nutné korekce a bylo to dobré. U malé dáseň po operaci zhojena, nicméně ten prostor, co jí zůstal po vytržení je tedy fakt velký. Když jsem to viděla a osahala, tak jsem tedy dost koukala, ale stejně s tím nic nenadělám. Co mi bylo divné, že malá občas při žraní kucká, jako když jí zaskočí. Tady k tomu jsem žádné vysvětlení nedostala, tak jsem to nechala být. Chyba! Došlo to až k tomu, že si před 10ti dny malá ucpala jícen. Krmím jí pořád stejně, co jí mám, tže jestli to způsobil ten malý kousek chleba, těžko říct, možné je všechno. Svojí vetku jsem zastihla na dovolené, rada po tel. zněla, ať se do ní pokusím dostat aspoň třetinku vody (0,33l) a masíruji krk, aby polkla. Když bude chtít jít ven a chodit, ať chodí. Tak jsem to tak udělala, vůbec se to nezlepšilo, venku kousla trochu trávy a začlo jí valit zelený z nosu. Tak jsem volala právě zubařce, ptže nikdo jiný prostě v neděli večer něpremával. Rada zněla úplně jinak - dát do prázdného boxu, kde nic není, zhasnout a odejít, s tím, že do hodiny dorazí. Když dorazila, čekala jsem tam mrtvýho koně (fakt jsem tam celou dobu nešla). Načež tam stál celkem normálně vypadající kůň, jen spocený od shora dolů. Mash nechtěla, vodu ano, travičku taky, jenže zrovna ten den už mrzlo a to jsem jí nechtěla dát, tak jsem jí dala trochu naší otavy a to baštila. Tak jsme jí daly do výběhu k velké a vše se zdálo OK. Vet mi říkala, že takhle koně “opustit”, je někdy to nejlepší, co můžu v téhle konkrétní situaci udělat, že se uklidní, uvolní stažené svaly, polkne a je to pryč. Naštěstí to byl náš případ.

Moje vet mi ještě doporučila fyzio, ať se jí na ten jícen podívá, paní jsem objednala, přijela, a tady teprve nastalo to pravé překvapení! Bylo mi řečeno, že díky extrakci zubu, která sice byla provedena řádně, ale nějak se tam zřejmě nekoukalo na celkový stav zvířete, má celý krk stažený a vlastně je celá v tenzi. I my jsme na ní viděli, když přijela z kliniky, že to pro ní byl asi dost děsný zážitek, ale nějak jsme si to nebrali, však je to kůň ne? Byly mi ukázány cviky na uvolnění jícnu a vysvětleno jak se pomalinku zbavovat té separační úzkosti, co v sobě má. Proto mi při jídle tak kuckala. No, když už se tohle všechno stalo, jsem ráda, že je to aspoň teď na zimu, protože přes týden se s holkama už ven nedostanu, díky tmě, tže každý den se jim věnuji na boxech a masíruji malou a cvičíme postupné odcházení od velké koby a snižujeme úzkost ze samoty. Velká je skvělá figurantka a bezvadně spolupracuje. Jsem vděčná, že ty boxy mám a můžu tam tohle provozovat, i když je venku odporně. Malá se díky fyzio hodně zlepšila. Snad už máme letos všechny katastrofy vybraný!

Já bych do w. koba a jejich křižovatek nešla, ty mívají bohužel často vymleto v hlavě. To už radši křížence teplase a begana, to je na tučnou zádel to nej….poctivýho nedrobnýho hucula člověk sežena, ale tak ve věku 16 +.

Sago…..a jak se Vám daří psychicky? 

To sou zase historky, děsný děsný, naštěsí s dobrým koncem, uffff….

Souhlas s Janou, měla jsem křížence welsh coba jen z ⅓, ale byl to fakt děs, to zvířátko mi prostě povahově vůbec nesedělo. Byl to valach, což už to byl pro mě problém, protože já valachy strašně nerada, ale tohle jsem nějak vsákla, tu střelenou povahu jsem teda nevsákla.

Haflinga nebo fjorda jsem zvažovala taky, myslím, že to by pro Buggyru vůbec nemusela být špatná volba. Já jsem nakonec ráda, že mám to co mám. Klidná povaha a langsam tempíčko mi prostě vyhovuje. Pořídila jsem si jí z vizí, že to spolu dotáhnem do důchodu (pokud se něco nesemele) a žádný další velký kůň už nikdy nebude. Na drndání krajinou s občasným zamyšlením uprostřed lánu je pro mě IC ideální😄.

No, jako holky můžu vám říct, že jsem teda netušila, že mi malá letos takhle zatopí! To si tak jako kupujete společníka k velkému koni s vizí, že bude jen tak nějak papat a existovat…A ono houno houno slavnej soude👎! Letos jsem na ní strávila víc času než na velké koby. Všechny hlavy pomazané, co si letos u mě podávaly kliku, mi řekly, že jí prostě nemůžu brát jako společníka, že myšlenkově je to rovnocenný partner, jen v malém těle. A to je prostě fakt. Spíš bych řekla, že myšlenkově flekatou dost převyšuje! Musím zkonstatovat, že jsem tak nějak netušila, že mít doma minikoně bude taková fuška. Ale co už s tím? Máme jí rádi, prodávat jí nechci, velkou aspoň občas vyprudí k nějakému pohybu, protože tak je tak líná, že by jinak neudělala krok navíc😄.

Paní fyzio mi řekla zajímavou tezi a to tu, že ten koníček krásně zrcadlí všechny moje problémy a bolesti (tělesné i duševní) a je tak citlivá, že přejímá moji bolest na sebe. Což je vlastně dobře, protože mne tak nutí pracovat sama na sobě. Abych už jí proboha dál nic negativního nepředávala! Velká kobylka je příliš, jak to říct? Tupá? Flegmatická? Ta mi ukáže zrcadlo, až když už je to fakt blbý, a to už je dle mne pozdě. Ta malá to ukáže hned a neodpustí nic. Že bych za tu malou měla být vděčná, protože mě posune tam, kam ta velká nemůže. Toť slova fyzio. Něco na tom bude.

A jinak ještě, zatím se držím. V práci jsem si to zařídila tak, že dodržuji stále letní čas. Letos mi to bylo poprvé povoleno. Tže v létě dělám od 6:00, nyní od 5:00 a doma jsem ve 14:00, což je fajn, protože už tak kolem 14:30 - 15:00 valím koně domů na baštu, uklízím výběh, muž seče trávu (jo pořád ještě, u nás je trávy dost, ale ve výběhu už není nic), doplňuji seno a vodu a když mám tohle všechno hotové, padá tma, tak jdu za holkama dovnitř, tam si povídáme, masírujeme, češeme a zaplétáme, trénujeme odcházení a ono je najednou skoro šest večer. Zbytek večera patří mé drahé tříčtvrtce, kterýžto se k nám často přidá už ve stájí, vodí holky zleva doprava, povídá si s náma a pak mi je pomůže odvést na noc do výběhu a poklidit. Chodím brzo spát. Ale oproti tomu létu se alespoň prozatím cítím lépe.

Známá má takovýho prcponcla. Ten kůň má víc životní energie než velký koně a fakt se jí nebojí projevit? Úplně jsem se do něj zamilovala, kdybych mohla mít koně doma, jednoho si pořídím a zapřahám, no, možná na důchod. Až nebude jendou moje kobyla.

S tpu mám teď velkou potíž. Je 3 měsíce na novým a totálně se ode mně odpojila. Doposud nemají vyřešené vztahy ve stádě, vůdčí kobyla začala být chabrus na nohy  a ta moje se to tam snaží převzít. Nedá se s ní nic smysluplnýho dělat, úplně mi otrávila všechno 😀 Snad to brzo přejde, ale fakt se tím trápím, nebaví mě teď s ní cokoli dělat, jelikož je to na budku. Ona je strašně emotivní a hrozně tomu dává volný průchod. Když si na ní sednu, tak je to jak na dostihákovi.

A to jsme chtěla chlaďase, abych si jen vozila zadek, ale já fakt musím všechno se smyslem projezdit. Potřebovala bych druhýho jezdce, který by s ní pracoval ve dny, kdy já nepřijdu, ale svěřte do rukou někomu cizímu koně, u kterýho se fakt musíte prosadit, že váš požadavek je smysluplný a prostě si za ním stojíte a kolikrát ani síla není u 800 kg živý váhy řešení.

JanaJanaJanaJana:

Já bych do w. koba a jejich křižovatek nešla, ty mívají bohužel často vymleto v hlavě. To už radši křížence teplase a begana, to je na tučnou zádel to nej….poctivýho nedrobnýho hucula člověk sežena, ale tak ve věku 16 +.

No právě že na welshe a jejich příbuzné jsem slyšela dost divokých zkazek. Ale zase na druhou stranu já ty koně potkávám na akcích (pův. britských plemen) hojně a bývají tam v pohodě, i s malými dětmi, tak nevím… Možná se ty divné povahy týkají nějakého odpadu a právě těch kříženců? 

A já se zrovna chtěla zeptat Jany, jak kobyla v novém válčí a ona opravdu válčí! Třeba by bylo fajn využít teďka tohohle období a prostě na to hodit bobek? Pro mě je období od cca teď, tj půlka listopadu až konec roku, úplně mrtvé. Prosinec obzvlášť, to je měsíc, který bych zrušila, člověk se furt motá jen někde za tmy a pořádně se nedá nic dělat. Nemyslím tím, nejezdit za ní, to vůbec, ale pokud by projevila zájem, tak si dělat třeba takovéhle mazlící chvilky, spojené s česáním a zaplétáním, otlapkat jí, aby se s vámi cítila dobře. Budování si nové pozice pro ní musí být děsná fuška, tak jí prostě poskytnout klidné vody. Pokud o ně bude stát. Pokud ne, tak nechat být, než si pozice ujasní. Já zimní volno praktikuji cca třetím rokem a vždycky po novém roce vidím, jak kobyly chytají ajfr a začínají se jen těmito činnostmi prostě nudit a říkají si o víc. Každopádně přeju hodně zdaru. Nemáme to někdy s těmi koníčky jednoduché!

No já to myslim trochu jinak. Ty typy welškých poníků A až C jsou celkem ustálený a taky ty lidi na těch svodech vědí, kam šáhnout pro kvalitu. Horší je to s tím typem D, je to celkem mladé plemeno, je tam přimíchané kde co, a prost ěto není tak ustálený. A proto ty výkyvy povah a taky velký sklony k PSSM. 

Já jsem si hrozně chtěla udělat příští rok drezurní licenci. Takže jsem chtěla dát koni měsíc voraz a pak postupně najet. Jenže to stádo se prostě neustálilo, akorát teď je trochu klid, jelikož jsme je museli rozdělit, strašně se řezali a byli pokopaní.

No a jinak kobyla se mnou odejde, jde všude, ale je prostě totálně odpojená a jsou úseky, kde fakt slejzám, jelikož se s ní nemá smysl rvát, a to trénuju na ruce klid, všechno, praktiky si s tím vím rady, ale nebaví mě to. Ona teda ke mně nidkfy neměla nějakej závislej vztah, ale práce se mnou jí neobtěžovala, ale teď je to totálka. A jak jsem znechucená, tak ani nejezdim. A trochu si i rekapituluju svůj vztah k ní, jsem pořád zaseklá na režimu “stará škola” a občas fyzickej trest, jelikož ona prostě fakt zkouší a má 800 kg a pořád je to zvíře, který dokáže jedním pohybem člověka zabít, ale pak mi z toho není úplně dobře, jelikož se mi líbí cesta ala Vija. Ale takoví lidé mají skoro až nějaký dra mi přijde.

Jako vím jistě jednu věc - to, co mě učí a už naučil můj vlastní kůň, by mě jiný pronajatý hobby kůň nenaučil. Je to obrovská cesta sama k sobě a je to těžký. Ale mně prostě nedělá potěšení jezdit ven na koňovi, kterej se mnou fakt být nechce, ať to má důvod jakýkoli.

Na fotce zrz vzadu.

“ale nebaví mě to”

A jestli třeba tohle není to “ono”. Já jsem třeba asi před měsícem měla něco podobného, snažila jsem se hodně dělat s velkou, abych se jí nějak revanšovala za čas strávený s malou. Ale prostě jsem měla v hlavě debilní program - jdu dělat, protože musím, ona to potřebuje, dlouho stála, je tlustá, musí se hejbat, ale vlastně se mi vůbec nechce a vůbec mě to nebaví. A ona to prostě věděla. Šla, páč musela, ale bylo to doslova pohřební tempo, pak jí přeplo v kouli a začla mi je tam sázet, což je u coba a ještě k tomu u mého coba prostě minimálně zvláštní😏. Věděla, že jsem prudná a nechce se mi nic dělat a takhle pěkně mi to dávala na jevo. Tím vůbec neříkám, že je to tak i u vás, jen mě to takhle dovedlo k zamyšlení. V poslední době se hodně řídím vitřními pocity a celkem mi to vychází, v momentě, kdy začnu používat rozum, jsem v kelu. Nechci, aby to znělo nějak moc ezotericky, ale nějak to takhle v poslední době mám🙂.