Ale však ono to půjde…Tenurri to zvládne, resp. štěndo….vždyť jsou spolu chvilku.
Myslím, že jsme se tady vcelku shodli na tom, že každé štěndo je originál a že asi máme nějaké postupy…a nejen při nácviku samoty…které individuálně přizpůsobíme konkrétnímu štěňátku.
Třeba já u té Jessinky…no holt teda nebyla na dvoře, když jsme odcházely s Ginou…připravila jsem si na tajňačku ven obojek, vodítko, aby Jess neviděla, že nasazuju obojek a nepochopila, že jdeme pryč obě a pak jsem řekla “ahoj Jessinko…maminka jde nakoupit…” a Ginu jsem prostě vypustila ze dveří….a byl klid. Já se přiznám, že jak nejsem moc zběhlá v tom výcviku a defakto nevím, jak psa něco naučit, obzvlášť když nejsem přítomna a nemohu nežádoucí chování přerušit, tak prostě volím cestu nejmenšího odporu a nějak to obejdu…jako třeba v tomhle případě…nenaučila jsem Jess, aby byla v klidu, když jdeme s Ginou ven obě, ale naučila jsem se s Ginou vypadnout tak, že o tom Jess nevěděla, což je taky výkon, protože nic nesměla tušit ani Gina, aby nedala Jessince signál, že se něco děje.
Jinak si myslím, že opravdu hezky to popsala Xerxová….
Já bych to shrnula asi takhle…hlavně klid a nohy v teple…myslím, že nejdůležitější je nedělat z toho kovbojku a ideálně mít nějakej rituál. Já třeba svým psům ještě sděluji info kam jdu… jako info pro ně, jak dlouho budu pryč. Používám teda jen “ahoj, maminka jde do práce” a “ahoj, maminka jde jenom nakoupit”. A když řeknu, že teda do práce, tak pesani ví, že nemá smysl na mě čekat, že přijdu až na večeři a jdou si po svých, když jdu nakoupit, tak to mě většinou vyhlížej. To samý u štěňat, když přijdu…tak štěndo je šťastné, že mě vidí, vehementně vítá a já mu ty emoce nebudu ještě zvyšovat tím, že budu stejně nadšená …že z toho budu dělat nějaký vítací divadýlko…takže se vítám, ale v klidu “ahoj zlato moje…” a s tím souvisí i skákání…pohladím tě, ale jenom, když budeš mít všechny čtyři packy na zemi, pokud skáčeš, tak tě ignoruju.
Prostě, aby podobné věci probíhali přirozeně v klidu a že štěndo vidí, že o nic nejde.
