Třetí víčko

A to mě právě úplně nepřijde. Děti se nebudou chovat tak, jak my si zrovna přejem a nemusí to být taková idyla. Vaše se třeba zrovna vyvedly, ale ne každý to tak má, koukaje kolem. Já se prostě nechci zabývat životem po životě. Žádnou fascinaci mým pokračováním nemám. A nemusím mít hlavu jak pátrací balon z toho, co ti moji potomci, jak oni tu chudáčci v tom pro mě už celkem divném světě budou fungovat. 

P.S. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme dědu brali z bohunické nemocnice a cestou domů jsme se zastavili v tehdy ne dlouho postavené Olympii, aby sme mu ukázali, kam to někdy o víkendech jezdíme(tehdy ještě i do kina) Nikdy nic podobného neviděl, nechápal obří supermarket, když u nás max Jednota. Byla jsem hrozně ráda, že to mohl zažít ještě. Kdybych to ukazovala dětem, klepaly by si na hlavu: no a co jako?!? Viděla jsi někdy Chodov😜

balu:

Já vám nějak nevím. Píšete, že jste nechtěla svůj život nikomu obětovat. Respektuji váš názor, ale mít děti není obětování se, aspoň já to tak vůbec necítím. Je to radost a obohacení, naplnění života. Pro mě by nebyl život bez dětí úplný. Zvířata, ačkoliv psy miluji, děti nenahradí. Pozorovat pokračování vlastního života v dětech a vnoučatech je úžasné, někdy až dechberoucí.

Vnímám to úplně stejně, děti jsou sice starosti, ale není to obětování se, aspoň pro mě nikdy nebylo, pro mě to vždy byla radost a štěstí. Moc ráda vzpomínám na všechny naše společné zážitky a že jich bylo, a doufám, že s vnoučátky taky ještě nějaké takové chvilky zažiju, až více povyrostou, zatím jsou to moc malé holčičky.

lesnizinka:

A to mě právě úplně nepřijde. Děti se nebudou chovat tak, jak my si zrovna přejem a nemusí to být taková idyla. Vaše se třeba zrovna vyvedly, ale ne každý to tak má, koukaje kolem. Já se prostě nechci zabývat životem po životě. Žádnou fascinaci mým pokračováním nemám. A nemusím mít hlavu jak pátrací balon z toho, co ti moji potomci, jak oni tu chudáčci v tom pro mě už celkem divném světě budou fungovat. 

S tím já si třeba hlavu vůbec nelámu, budou se prát se životem tak, jako já, a prostě to tak má být, je to koloběh života. Děti jsou obrazem svých rodičů. Co do nich vložíte, to v nich zůstane. Já jsem se svými šťastná a spokojená. Sice pro nás všechny byl odchod manžela těžký a každý jsme se s ním museli nějak srovnat, ale důležité je, že rodina zůstala spolu.

Pro mě je toto skoro nejbolestivější - to číst. Toužit…a nemoct.😢

Sarah01:

Vnímám to úplně stejně, děti jsou sice starosti, ale není to obětování se, aspoň pro mě nikdy nebylo, pro mě to vždy byla radost a štěstí. Moc ráda vzpomínám na všechny naše společné zážitky a že jich bylo, a doufám, že s vnoučátky taky ještě nějaké takové chvilky zažiju, až více povyrostou, zatím jsou to moc malé holčičky.

Na druhou stranu má Lesnížínka pravdu, že se občas stane, že se děti nevyvedou…

Zažívám to teď s mojí blízkou přítelkyní - asi jsem o ní psala. Sblížila jsem se s paní, které pomalu táhne na 80 let. A seznámily jsme se tak, že dřív jsem se přátelila s její dcerou a ještě předtím měla vztah s jejím synem.😀

No a děti najednou zapomněly, že mají starou mámu, která extrémně touží po soc. interakci, a totálně se na ni vykašlaly. Nesmírně smutných SMS od ní už mi přišly stovky. Vrchol je, jak dcera teď nedávno vymyslela, že její matka prodá byt (kde žije celý život) a přestěhuje se do menšího a do jiného města. Myslela jsem ten večer, že jí budu volat Rychlou, jak se z toho zhroutila. Je hodně submisivní…a já tak nějak vnímám, že nemám právo zasahovat do jejich vztahů. Ale aspoň se - co to jde - stýkáme a kecáme spolu… Také i teď v době mé nemoci z jejích SMS cítím, jak už jí chybí kontakt se mnou. No a podaří-li se aspoň trochu dát můj byt do pořádku (a neoddělá-li mě to úplně😄, ptž mytí oken minulý týden způsobilo mé prochladnutí a následně začala horečka a ta divná nemoc), tak jsem jí nabídla, že by u mě mohla občas přespat. Myslela jsem, že odmítne a ona mi napsala:"Jani, já bych za to byla tak ráda!" A je jasné, že já také…

Takže vlastně trošičku vnímám náš vztah jako matka a dcera.💕

Sarah01:

S tím já si třeba hlavu vůbec nelámu, budou se prát se životem tak, jako já, a prostě to tak má být, je to koloběh života. Děti jsou obrazem svých rodičů. Co do nich vložíte, to v nich zůstane. Já jsem se svými šťastná a spokojená. Sice pro nás všechny byl odchod manžela těžký a každý jsme se s ním museli nějak srovnat, ale důležité je, že rodina zůstala spolu.

Ali, fakt to tak nemusí být vždy - to: “Co do nich vložíte, to v nich zůstane.” Jsem přesvědčena, že ta moje kamarádka by se pro děti rozdala (a to i teď) a ony - totální nezájem o ni! 😟 Občas mám chuť vrazit té dceři pár facek, aby se vzpamatovala.

V tomto je to opravdu nespravedlivé.

Ale zvykla jsem si říkat, že Bůh/Příroda/Vesmír/? ví, proč to tak zařídil. (I tak mě to moc trápí…)

Jinak bych i věřila, že nějaká extrémní fobie zabránila mateřství té Vaší známé. 

Fikovnice:

V tomto je to opravdu nespravedlivé.

Ale zvykla jsem si říkat, že Bůh/Příroda/Vesmír/? ví, proč to tak zařídil. (I tak mě to moc trápí…)

Bohužel, musím napsat, že v tomto tě nedokážu pochopit, vžít se do toho, protože jsem nikdy nic takového necítila(smajla sem nedám, protože v tomto případě netuším, který by byl jen trochu vhodný. Tebe mi je líto, ale není mi líto, že já to necítím) Asi tak 🙄

Fikovnice:

Ali, fakt to tak nemusí být vždy - to: “Co do nich vložíte, to v nich zůstane.” Jsem přesvědčena, že ta moje kamarádka by se pro děti rozdala (a to i teď) a ony - totální nezájem o ni! 😟 Občas mám chuť vrazit té dceři pár facek, aby se vzpamatovala.

Pro děti rozdala

Víš, možná je to špatně. Dětem musíš odmalička nastavit mantinely, co můžou a co už ne. Ne se pro ně rozdat. Taky znám takové případy, jsou to většinou ty rozmazlené děti, které dostaly všechno, na co si vzpomněly. Já se přiznám, že my jsme byli asi hodně přísní rodiče. A popravdě dnes se stává, že já si půjčuju peníze od dětí, ne naopak. 

To mám 100% taky😛 Při představě sebe těhotné, se mi chtělo normálně zvracet🙄

eva:

Jedna moje známá trpěla tokofobií….a měla chorobný strach z otěhotnění…bylo to údajně způsobeno tím, že jako malá holka si vyslechla nějaké příběhy, které si povídaly dospělé ženy v její přítomnosti a ji to takto poznamenalo…no, nevím, jestli je to možné, ale je fakt, že děti nemá…

Někdo děti chce a nemůže je mít, někdo by mohl a nechce…svět je nespravedlivej…

Myslím, že to možné je. Několik amerických celebrit si nechalo dítě odnosit náhradní matkou právě proto, že se bály těhotenství a porodu. Jenže ony na to mají peníze a v USA je to nejspíš legální, tady nevím, ale asi ne.

Sarah01:

Pro děti rozdala

Víš, možná je to špatně. Dětem musíš odmalička nastavit mantinely, co můžou a co už ne. Ne se pro ně rozdat. Taky znám takové případy, jsou to většinou ty rozmazlené děti, které dostaly všechno, na co si vzpomněly. Já se přiznám, že my jsme byli asi hodně přísní rodiče. A popravdě dnes se stává, že já si půjčuju peníze od dětí, ne naopak. 

Mě přijde ale, že to se děje až teď. Za mého dětství jsem takto ,,rozmazlující" rodiče, třeba spolužáků, kamarádů nepoznala. Spíš naopak, někteří na děcka byli až přehnaně přísní. To zase pro mě, která si nenechala moc něco vnutit, bylo moc. Naši…nevím, neměli na nás až tolik času, lítalo se mezi zaměstnáním a prací na poli, vychovávali nás spíš prarodiče a babča byla jak ras😜Rozhodně nás nerozmazlovala a odporovat se jí nesmělo. Se mnou to měla ale těžké, to jo. Moje nejčastější,,ale naši nám to dovolili!", končilo její odpovědí: mě to nezajímá, teď vás hlídám já a budete dělat, co já řeknu(to mám po ní😛) Prarodičům jsme taky vykali. 

Nejsem si jistá, ale pokud vím, není to u nás legální za peníze. Třeba známým dítě odnosila kamarádka. Tam byly jasné zdravotní důvody teda. U celebrit si myslím, že jde spíš o to, nezkazit si postavu atd, porod nějaké ty následky prostě zanechá a klidně přiznám, že ty bych nechtěla ani já, když to tak kolem slyším. No jsem ráda, že tohle už řešit nemusím😉

Je smutné, co píšete o vaší přítelkyni. 

Ten prodej bytu a koupě menšího v jiném městě je z důvodu, aby byla dětem, nebo alespoň dceři, blíž? Nemyslí to tedy dcera dobře, ale dobře podle sebe? Aniž by brala v potaz co je dobře pro maminku?

Předpokládám, že je vaše přítelkyně svéprávná a že se o sebe zvládá postarat. Tak ať se nenechá do ničeho co nechce, dotlačit. Možná že ji vydírají, že když to neudělá, přestanou s ní komunikovat,… 

Ne všechny děti se povedou, ne všechny děti mají stejný názor se svými rodiči na to, co je dobře pro jejich rodiče na stáří. 

Fikovnice:

Na druhou stranu má Lesnížínka pravdu, že se občas stane, že se děti nevyvedou…

Zažívám to teď s mojí blízkou přítelkyní - asi jsem o ní psala. Sblížila jsem se s paní, které pomalu táhne na 80 let. A seznámily jsme se tak, že dřív jsem se přátelila s její dcerou a ještě předtím měla vztah s jejím synem.😀

No a děti najednou zapomněly, že mají starou mámu, která extrémně touží po soc. interakci, a totálně se na ni vykašlaly. Nesmírně smutných SMS od ní už mi přišly stovky. Vrchol je, jak dcera teď nedávno vymyslela, že její matka prodá byt (kde žije celý život) a přestěhuje se do menšího a do jiného města. Myslela jsem ten večer, že jí budu volat Rychlou, jak se z toho zhroutila. Je hodně submisivní…a já tak nějak vnímám, že nemám právo zasahovat do jejich vztahů. Ale aspoň se - co to jde - stýkáme a kecáme spolu… Také i teď v době mé nemoci z jejích SMS cítím, jak už jí chybí kontakt se mnou. No a podaří-li se aspoň trochu dát můj byt do pořádku (a neoddělá-li mě to úplně😄, ptž mytí oken minulý týden způsobilo mé prochladnutí a následně začala horečka a ta divná nemoc), tak jsem jí nabídla, že by u mě mohla občas přespat. Myslela jsem, že odmítne a ona mi napsala:"Jani, já bych za to byla tak ráda!" A je jasné, že já také…

Takže vlastně trošičku vnímám náš vztah jako matka a dcera.💕

Jani, ale to je přece super. Kdysi běžela nějaká ta akce,,adoptuj si babičku" pro lidi, kteří mají příbuzné daleko, či je ani nemají a nemá jim kdo hlídat a osamnělé většinou tedy paní, které by se o děti staraly rády, i cizí. Tak ty to máš podobně👍

lesnizinka:

Mě přijde ale, že to se děje až teď. Za mého dětství jsem takto ,,rozmazlující" rodiče, třeba spolužáků, kamarádů nepoznala. Spíš naopak, někteří na děcka byli až přehnaně přísní. To zase pro mě, která si nenechala moc něco vnutit, bylo moc. Naši…nevím, neměli na nás až tolik času, lítalo se mezi zaměstnáním a prací na poli, vychovávali nás spíš prarodiče a babča byla jak ras😜Rozhodně nás nerozmazlovala a odporovat se jí nesmělo. Se mnou to měla ale těžké, to jo. Moje nejčastější,,ale naši nám to dovolili!", končilo její odpovědí: mě to nezajímá, teď vás hlídám já a budete dělat, co já řeknu(to mám po ní😛) Prarodičům jsme taky vykali. 

Tak u nás to bylo úplně stejně, spíš až moc, s něčím jsem nesouhlasila a sama ve výchově nepraktikovala. Dnes by ty metody snad byly i trestné, ale na vesnici to tehdy bylo úplně normální, nebyla jsem sama.

No já dostala ,,po čuni" každou chvíli, ale já jsem byla strašně drzý spratek, teda začátkem puberty, bych se asi přizabila sama😜 Jednou mě naši zmleli ve sprše a to oba společně, jak jim ruply nervy, na to nezapomenu, bylo to až groteskní. Vím, že se říká, že z toho pak rostou násilníci, dá se říct, že je to pravda, mít dítě, nejdu pro ránu daleko, přiznávám. Ale na druhou stranu je umím i přijímat, teda ne, že by mě teď někdo mlel😜 Tím chci říct, že nemám z násilníků strach, nepos…se z lidí, kteří mi vyhrožují, nebo se ohání pěstma. Bránit se umím, bránila bych se na život a na smrt a sesypala se až potom😉Jo, našim jsem vyčítala kde co, ale tohle vůbec, sama bych si nafackovala, když si na to vzpomenu😏