JanaJanaJanaJana: Já vím, že po padesátce je to s hledáním práce na pytel u řady zaměstnavatelů, ne všude, ale tahle doba prostě kope za mladý chlapi/A I DEÁLNĚ BEZDĚTNÝ ženy, kteří nejlépe obětují práci 150 %, svůj osobní život a někdy i zdraví.
A rozhodně neříkám, že nic neděláte pro změnu, jen prostě strašně souzním, jelikož znám vše, co popisujete, ale mám z Vás pocit, že Vy vlastně odejít nechcete - jelikož ten strach, že Vás jinde nevezmou + ti Vaši studenti, které máte evidentně opravdu ráda.
Člověk musí mít buď sakra štěstí na nabídku anebo být velmi otevřený změně, která pak prostě přijde dříve či později.,
A propo, jestli Vás platí mizerně, tak můžete zkusit i vykročit zu oboru. Třeba byste koukala, co by Vás mohlo začít bavit jiného 🙂
JInak moc Vám držím palce, ať s es tím vším nějak vypořádáte, tohle není jednoduchá situace a člověk neví, dokud neobuje cizí boty….jen že se tu tak svěřujete, tak mě to trochu podněcuje dávat nevyžádané rady, ale trochu mám pocit, že když to s Vámi někdo rozebere byť virtuálně, že Vám to trochu pomáhá býti psychicky nad vodou.
Jani, MOC Vám děkuji. Ten pocit, že de fakto odejít nechci, platil do léta. V létě už vše překročilo všechny meze, výše jsem narovinu napsala, že nové místo hledám. Ne “na oko”, ale rozesílám CV, motivační dopisy, atd. atd.
No a před Vánocemi u nás vše vygradovalo. Ano, studenti jsou mým smyslem života, to přiznávám. A asi mě mají fakt rádi (podle studentských anket). Ale takto to dál už nejde, já už fakt nemůžu. Navíc chodit do práce s tím, že je člověku špatně od nervů, co se zas dozví, to je prostě no comment!
