Jak se vám venčí?

No to je divný. To asi tomu něco předcházelo, co se vás nejspíš vůbec netýkalo. 

Mně se stalo, že mě taky dva chlapi už seřvali. Jednou, když Malina čuchla jako malé štěně chlapovi k nohavici, já sbírala hovínko, tak jsem to moc nekontrovala a trochu povolila vodítko. Tak mě sprdl, že nemám psa vychovaného. Tak jsem mu jen řekla, že je to štěně, že na výchově se pracuje. No a pak mě jednou chlap seřval v zimě, když Malina očuchávala kupku sněhu. “Prý ať táhnu s tím psem ochcávat někam jinam, že tam kvůli nám nemůže zastavit auto”. Nejdřív jsem teda zírala, pak jsem opáčila, že mám fenu a že nechčije a stejně na mě řval. Tak jsem mu řekla, ať na mě laskavě neřve, že jsem snad na chodníku a to auto tam nemá co stát. Pak jsem si teda říkala, že možná si to špatně pamatuji a třeba tam fakt chodník není. Na jaře jsem zjistila, že jsem byla v právu a opravdu na mě řval, aby auto mohlo zastavit na chodníku, navíc v protisměru.

Já teď byla o víkendu s rodinou v kempu, abysme přišli na jiné myšlenky. V tom kempu bylo celkem dost psů a zajula mě jedna rodina buď s trpasličím špicem nebo pomíkem. Asi spíš to druhé. Pes je měl totálně na háku a pobíhal na volno po kempu. No a sedím takhle před stanem, sleduji asi pomíka, jak očuchává trávu kousek ode mě a slyším majitele, jak řve “ke mně”, “ke mně”. Pomík se neochotně vydá k němu, ale to už chlap k němu přiběhl, zvedl ho za kůži na krku a držel ho takhle poměrně dlouho ve vzduchu a řval mu do ksichtu “co to je”, “co to je”, pomík na to teda nic neřekl. Pak ho postavil na zem a pohladil na hlavě, přiběhly jeho tři děti a začaly pomíka hladit. Já teda jen zírala a jen jsem teda poznamenala k mému muži, že jiný plemeno by mu za tohle ukouslo ksicht. No pak jsem s tím pomíkem viděla paničku a to byl zas druhý extrém, buď neříkala nic a nebo mu dávala ty “rozkazy” tak nejistým hlasem, aby to ve výsledku vyřešila tím, že vzala pomíka do podpaží a odnesla k chatce. Jinak pomík teda byl nejuštěkanější pes v celým kempu a jednou mě zaháněl na útěk, což tak viděl jen on. Já netušila dost dlouho, že štěká na mě, ale jak jsem na něj promluvila, tak dělal, že jako nic.

Taky jsem četla článek od Zrzavců, opravdu moc pěkný, vždycky je to pěkný 👏definovala bych paní Zrzavcovou, která mě vždycky pobaví, jako někoho, kdo se do psů úplně vpil, souzní s nimi a chápe je. Nejenom, že byla asi v minulém životě psem, ale určitě v Zrzavcové zbyl i velký kus dítěte, protože ten rozměr představivosti je obrovský. Píšete krásně Zrzavci!🌷

aj jaj, zas jedna nepřihlášená a tím pádem anonymní. Jsem si to neuvědomila, tak ty dva předchozí příspěvky , to su já.

Jejda, škoda, že nejste soused, mohly bychom občas udělat herní odpoledne na pasece 😁😁, to by bylo prostě kolosální - ať se inspiruji nejmenovanou reklamou 🙈

Piknik s hraním! No prostor na to by u nás na loukách byl. Jo, to jsem Vám chtěla několikrát už napsat, kousek od mojí práce potkávám paní - má min. 3 někdy i víc /asi hlídá, nebo je bere po částech/ barzoje. To jsou oooooobři. Opravdu velicí psy. Na mě tak dříve nepůsobili. Jako puboš jsem měla spolužáka a kámoše, ti měli dva kousky - přím oz Ruska tehdy dovezený a nepřišli mi tehdy tak velicí, jako tihle, co tu občas potkávám a jako ten, kterého jsem potkala v Holómóci na vánočních trzích. Ten byl nádhernej teda, byl mladej, ale to prostě byl zosobněnej ruskej důstojník 🙂

Jééé rozebíráme ho a zase stavíme! To je krása! náš první ohař, miloval montování čehokoliv. Musel se vždycky zúčastnit a dozorovat to. 

No, oni nám ti chovatelé ty velké plemena zvětšují, ty malé zase zmenšují, blbá móda ☹️.

Já mám dva, bráchové z jednoho vrhu, stejně krmení a rozdíl mezi nimi 10kg a přes 10cm na výšku a 25 na délku. Ale pravda, ten větší už není barzoj, ale mamut.

Bydlíme až v podhůří Jeseníků, ale zas mají hromadu běhacího prostoru, ikdyž ten by asi víc ocenili vaši ohaříci, i ty jeleny a lišáky co provokují. Můj první pes byl dalmatin, mám slabost pro tyto modely psů 😁. Jsou úžasní a osobnosti, dají vám celé srdce. To chrti jsou spíš kočky, samostatné jednotky, ikdyž čest výjimkám.

Hm, myslela jsem si to, že to je jak u vlkodavů. Škoda, škoda - myslím tím, kvůli zdraví. Opravdu to jsou obříci. A ušlechtilý elegáni. Já mám vždycky děsnou úctu, když potkám barzoje. Zvláštní, že třeba s afghánem to tak nevnímám.  A že tam by se  díky těm závojům to taky dalo čekat.  

Co to, že jste přesedlala na jiné plemeno?

Daneček - dalmatin byl výjimečný, jak pracovně tak na výstavách a jako krycí pes, tak za prvé jsem se bála srovnání a druhak, kdo má dalmatina ví - celoročně hromady bílých a černých chlupů - vypere, vysušičkujete, vysajete a ony se vzápětí na vás ježí zas. A výběr šatníku nepomůže - na černým bílá, na světlým černá 🤣. No ale první bod byl hlavní důvod.

A když jsem vybírala plemeno, tak právě maďarský ohař a pointer byl v užším měřítku, ale trošku se mi změnil život a bála jsem se , že loveckému psovi nebudu schopna dát to, co si zaslouží. A proto chrt . Jenže u nás je to složitější, manžel ještě pořád zachraňuje ty ztracený chlupatý dušičky, takže prostor na barzoje dlouho nebyl. Až teď se zadařilo.

To chápu, tuhle obavu /ty chlupy taky 😀/ . Já jsem po odchodu Ešátora měla pocit, že už nikdy nebudu moct mít psa.  Ta díra v osrdí byla jak po granátu. I jsem ze stejného důvodu lehce pak uvažovala taky o tom, že když už, tak časem radši třeba českého fouska, abych nesrovnávala. Enemže na mě čekalo to rezatý hádě, což jsem ještě netušila 😀 a mám prostě vižlu vrostlou do toho osrdí tak, že nejde vypreparovat. 

Copak za chlupatý dušičky zachraňuje pan manžel?

Ten australák je krásný! Co může mít za sebou, kdo může takovému psu ublížit?

My jsme si v krátké době dali druhou akci za sebou, pár dní na chalupě s víc lidmi. Odjížděla jsem domů s dojmem, že mám naprosto dokonalýho psa, kterej fantasticky poslouchá, zvládá dlouhé odložení třeba před kuchyní, než uvařím, může být na volno v neoploceném prostoru i přesto, že se v něm volně prochází hejno indických běžců (fascinující kačenky), je klidný i k dětem, prostě dokonalá idylka. Až jsem si říkala, jestli není blbý, že ještě furt tahá tu šňůru. 

Po návratu domů jsem si uvědomila, že venčení na sídlišti (všude super voňavý chcanky a na každým kroku nějaký odhozený jídlo) a obecně v tom našem domácím prostředí je pro něj evidentně nejtěžší kategorie 😄

Ano, takhle to měla Tali taky. Známí říkali, že chce bejt furt na dovolený. Když jsme vypadli tehdy do Novohradek, byl to docela snesitelej pes, po návratu domů, jsem se vždy šla oběsit. 

Když o tom přemýšlím, tak vlastně to sídliště je asi vůbec nejtěžší prostředí. I v lese se srnkami je větší pohoda, než kolem paneláků. Když už zrovna náhodou nic nehárá, tak toho jídla, co se tu všude válí…. 🤪 Už už se pomalu chystám došlápnout si na trénink nesbírání jídla ze země, jen co trochu dopilujeme vysavač a kurz ošetření se souhlasem.

Ono v tom min. u psa hraje trošku roli i to, že se z toho “čistýho” prostředí - kde je svým způsobem i jiný, u nás dejme tomu uvolněnější režim než doma, neb právě není třeba řešit ten bufet atd. vrátí pes do prostředí, kde ty nároky jsou vyšší. Na výletě co? Jdete , kocháte se, sami někde na trase, max sem tam něco, někoho potkáte. No  a pak je to o návratu burana do města 😀

No více méně vše, co je třeba a má rány na těle nebo duši. Ale hlavně rabiáty, kteří jsou jinak odkázáni na život o samotě nebo v kleci nebo poslední injekci. Ukáže jim, že  je krásný být členy smečky, že mají svý místo na slunci jistý a oni rozkvetou 😁.  Měli jsme takto Anatola, středoasiatku, jihorusa, rotvajlera a mnoho dalších, někteří mohli za čas dál, jiní zůstali. To stejné s kočkama, koňmi…., Proto jezdím ve vraku atd, postarat se o ně, jak si zaslouží je nutnost.🍀