Dneska jsme se byli vyprdět u vodní nádrže Čelčice. V plánu bylo deset kiláčků, který se nakonec smrskl na sedm a půl, protože jsme hodinu strávili běháním po kopci a hledáním utečence. 😏
Naštěstí dementa dne tentokrát nevyhrál žádný můj pes, ale kámošky fena. Bohužel adoptovaná od nás, takže jako by byla naše. 😂
Jako když ta červená bundička vzala čáru za neviditelným zvířetem, ještě jsem byla v klidu. Když nám začala mizet za horizontem, tak už majitelka letěla za ní a když nám za horizontem začala mizet i majitelka, vydali jsme se hledat taky. Fena nikde. A to by ta červená bundička byla na sněhu vidět…
Nakonec jsem majitelku došla na kraji lesa a domluvily jsme se, že ona půjde druhou stranou za lesem zpátky a já se vrátím stejnou cestou mezi lesem a polem, kudy přišla a kde fena zmizela.
A tak jdu a volám Zafiroooooo, Zafiiiiiiii, dementeeeeeee, kde jsiiiiiiii?!? Když jsem v lese uviděla poměrně strmé srázy dolů do roklí, už moje volání nabíralo na nasranosti i zoufalosti. Přemýšlela jsem nad tím, jak odvedu psy těch pět kilometrů zpátky do auta, vrátím se a budeme procházet rokle. A viděla jsem to dost černě, protože tam to bylo na sražení vazu. 😟
A tak jdu dál, volám, volám... Moji psi mi šli za patama, protože asi moc nepochopili, proč pořád tak strašně ječím a tak byli radši v zákrytu. No a pak jsem se v jednu chvíli otočila za sebe, podívala se na psy a hlavou mi proběhla myšlenka: ku*va však já nemám psa v červené bundě!?!?
Ta kráva šla normálně s mýma psama mě za patama. A já fakt vůbec nevím, jak dlouho. 🤣🤣🤣
Ona je jako naše. Vídáme se několikrát do měsíce, je běžně zvyklá mě poslechnout a chodit s námi na procházky. Takže někde vylezla z lesa a když jsem ji volala, tak šla prostě za náma. Akorát já furt čuměla do lesa před nás a nenapadlo mě se otočit. 🤣
Zítra budeme muset vyrazit ještě aspoň na desítku okolo Moravy. Sedm nám dneska bylo nějak málo.
