malý, ke všem přátelský, tichý papoušek, co se naučí snadno mluvit je ara froté s vmontovaným magnetofonem v bříšku
budeš muset z některých požadavků slevit. snadno se naučí mluvit žako nebo amazoňan, (ev. loskuták, což teda není papoušek). žako možná ještě splňuje podmínku "relativně tichý", amazoňan ne a taky nejsou malí a ke všem přátelští.
milé, malé, společenské a tiché jsou andulky, korely, ovšem neočekávej, že "se snadno naučí mluvit". andulky vlohy k mluvení mají, ale velmi záleží na jedinci.
z malých papoušků ještě agapornis, ale osobně si myslím, že jsou to papoušci spíše na podívání, než na "mazlení". mluvení od nich neočekávej. agapornise rozhodně ručně dokrmeného a odolnost proti štípancům doporučuju taky.
malá, společenská a relativně tichá je pyrura, když slevíš z požadavku "se snadno naučí mluvit". hodně záleží na založení tvé tchýně, jestli je to žena energická, nebojí se nějakého toho kousance a je schopná hyperaktivního ptáka umravnit. pyrury umí být někdy trochu cholerické a dominantní. takže pokud je tvoje tchýně typ "bojím se, že mě andulka štípne", tak pyruru nebrat. jinak je to ptáček akční, společenský, snadno se ochočí (ovšem je třeba vzít si mládě těsně po výletu z budky a osamostatnění, nebo ručně dokrmené, ne staršího plašana z voliéry) a jsou pěkně vybarvení (rudobřichý, modravý, černohlavý...).
milé, přátelské, celkem neagresivní a společenské jsou aratingy a arové červenoramenní (nobilisky), arové červenoramenní také umí většinou pěkně mluvit, tam zas budeš muset slevit z požadavku "tichý". například moje nobilisky tiché jsou, stejně tak kamarádovy aratingy sluneční, ale v odbdobí toku bývají hlučnější a jsou obecně vůbec hlásicí. takový hlídací psi, jak se šustne něco podezřelého, strhne se velké hulákání. trvá to chvilku, pak je zas klid, ale rachot je to slušnej. a pak znám i uřvané jedince, co si hulákají jen tak pro zábavu. ručně dokrmení jsou v průměru tišší, ale není to pravidlem. u takhle velkých papoušků už bych šla ale jen do ručně dokrmeného nebo max. odchov pod rodiči v domácích podmínkách (po ručně dokrmených mazlících), co jsou na člověka zvyklí a od rodičů vidí, že se člověka nebojí.
dále by tu byl papoušek senegalský či papoušek meyerův, splňují podmínku "spíše tichý" (i když mně osobně senegalčí hvizd rve uši), mají příjemnou velikost do bytu, ale nesplňují podmínku "přátelský ke každému" a s mluvením taky žádná sláva.
pak ze středních papoušků mníšek, ručně dokrmený, ale umí to bejt uřvané a slušně mluvit jsem také ještě žádného neslyšela, i když jejich majitelé na ně pějí ódy :-) nicméně je to papoušek cenově přijatelný, nejvíce dostupný buď přírodní zelený, nebo modrý, neagresivní, společenský, akční.
pak tu máme ještě alexandry, o těch ti neřeknu nic pozitivního :-) strašlivě to hvízdá, mluvení si škrtni, rádo to lítá, takže v malé kleci se trápí a nudí (a každá klec doma je malá, pokud jim nehodláš postavit regulérní domácí voliéru), odchov pod rodiči velmi plachý, ručně dokrmený je lepší, ale v dospělosti to stejně postupně dost zdivočí. alexandr rudohlavý je povahově odlišný od malého, samec je hezky vybarvený, ale jsou akorát k pokoukání. mazlík z něho nebude. alexandr velký je hlučný a strašný dřevorubec.
když to trochu zevšeobecním, tak: malá austrálie kromě andulky a korely je jako domácí společník spíše nevhodná, jsou to letci a o společnost člověka moc nestojí. jihoameričtí papoučci jsou povahově skvělí, společenští, "extrovertní", jsou poměrně dost hluční. ono totiž požadavky "společenský" a "tichý" jsou v protikladu. všechno ostatní je už velké a cenově podstatně v jiné kategorii. a taky počítej, že velký zobák (od středních papoušků počínaje) umí způsobit dost velké škody na majetku. jestli si tchýně zakládá na poličkách s vystavenými pracholapači a vrypy ve dveřích či skříních jí způsobují bolení hlavy, tak nic většího než andulku nebrat.
