Příspěvky uživatele

Asi jsem si to potřebovala někde ujasnit a nějakými nezaujatými lidmi co to posoudí na základě faktů. Manžel mi řekl, že pokud mi to všechno tak moc vadí, tak se nemám ohlížet na rodinu a udělat to, že oni dva se s tím nakonec srovnají. Ještě k tomu rozhovor s tou známou a na nějakou dobu jsem se sama zalekla, že to všechno vidím špatně já. Ale asi se budu muset pochlapit a udělat co je správné

Děkuji za nestranné odpovědi. Úplně mě rozhodilo to kategorické odmítnutí známé. Byla mnou úplně zhrozená a mám dojem, že mě snad už ani nepozdraví, ale to je její problém. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není o mém pohodlí. Jasně ona ho vidí jako trochu se potácejícího dědulu s přihlouplým pohledem, ale já mám strach, co když TO prošvihnu a on sklouzne na tu špatnou stranu? Znám ho a skoro mě děsí jak moc od jara sešel.

Asi moc nepomohlo i to, že se s vypjatými emocemi vypořádávám pohřebním humorem.

Když jsem narazila na tohle téma, tak se zkusím zeptat. Naposledy, když jsem tohle téma řekla jinde jak ve své hlavě, tak jsem se dozvěděla, že jsem naprosto bezcitná a měla bych se nad sebou zamyslet. 

Náš staroušek má 12. Už vážně špatně chodí, začínající demence je stálý společník. Někdy stojí a vůbec neví co s tím jídlem v misce má dělat dokud mu nedám z ruky, pak jako by mu to klaplo a dá se si toho. Má oblíbené místo na ležení a tam prostě leží ať se děje cokoliv, podotýkám že je to na synově pískovišti a stín i přístřešek je kousek od nej. V létě si tam uhnal během mého pobytu v práci uhnal úžeh, takže léto v době prázdného domu strávil zavřený ve stínu. Manžel jen mávnul rukou, že není b*bej a já robím paniku. No, minulý týden pod jeho dohledem na “místečku” ležel dokud nebyl durch mokrý a nebyl schopný vstát, takže sušení, zahřívání atd. Dost zhubnul a srst je už úplně v háji je to spíš cukrová vata.

Známá se mě na starouška ptala a když jsem se odvážila nahlas pronést svoje myšlenkově pochody, tak jsem se pak doma málem sesypala. Řekla jsem jí, že uvažuji o uspání, protože mi něco říká, že zimu prostě nedá a pokud ano, tak za cenu jeho velkého utrpení a to si on rozhodně nezaslouží. Domů ho vzít nemůžu a on ani nechce, poslední dobou vykoná potřebu prostě kdekoliv se mu zamane a nevydrží déle jak 3h, je to zase fáze štěněte. 

A po všem tomhle emocionálním zvracení je tu ta otázka co mi pořád běží hlavou: Jsem vážně tak hrozně bezcitná a sobecká ?

 Vždycky jsem svym zvířatům slibovala, že je nevystavím něčemu co bych nebyla sama ochotná absolvovat a když si vzpomenu jak probíhala loňská zima kdy do ní šel v TOP stavu, tak tentokrát to podle mě je prostě špatná vyhlídka.

Moc děkuju za případné odpovědi

Já mám v podstatě stejný názor jako vy všechny. Jen jsem se chtěla zeptat někde kde je víc lidí zvířat znalých. Do teď se malýmu vůbec nic neděje a i ta reakce byla u doktorky, podle manžela, tak malá, že on by si toho nevšiml.

Nějak se mi nechce kocoura a sebe něčemu takovému vystavovat. Syn měl párkrát záchvat kdy se dusil a bylo podezření na nějakou  alergii, ta se samozřejmě žádná neukázala, ale chlap přišel z vyšetření s tím, že máme preventivně koupat kocoura. Mně se to prostě zdálo jako pitomost, ale chtěla jsem jen zkusit jestli to tak vidí víc lidí a jaké jsou zkušenosti.

On je pan kocour trochu raritka, protože se rád účastní konce koupání syna. Jak malej vyndá špunt a voda se dostane do úrovně jemu pod břicho, tak frkne do vody a nahání tam spolu autíčka. 😂

Právě nestačilo. Jen koupel prý dokáže účinně odstranit alergeny. No, nakonec se kocourův názor dozvím až se ho pokusím ponořit do kapaliny 😂

Krásné odpoledne, jdu si pro radu.

Synek měl na alergu lehkou reakci na kočky. A vzhledem k tomu, že jeho BF je náš kocour, tak se v ordinaci málem rozbrečel. Není to tak, že by byl přímo alergický, ale bylo nám doporučeno kočičáka začít koupat. 

Máte s tím někdo zkušenosti? Zajímaly by mě zkušenosti s kosmetikou a jestli si na to chlupáči zvykli. Ten náš má vodu rád, ale nedělám si iluze o tom, že bude zbožňovat řízené ráchání.

Byl to letošní kousek srnčího. Už skoro v dospělé velikosti, ale v pár úhlech je tam vidět lépe hlava a tam je rozhodně ještě výraz mládežníka.

Taky mám linku do U a jedna celá strana je u okna. Kocour chodí k oknu jako k televizi. Prostě jsem ho naučila, že na lince má jednu oblast kde je tolerován, všude jinde je vypakován a musí se klidit do jiné místnosti. Už to má spojené s povelem. Jak vidím, že by chtěl zkusit linku někde jinde, tak se ozve “padej bokem!” a on už jde způsobně skočit na svůj rožek. Ale v nepřítomnosti raději kuchyň zavíráme, ráda si dopřávám luxus nechat něco rozmrazit na lince bez dozoru. 😁

Ale já byla smířená s tím, že kocoura aspoň na prstíček pustím. Tak nějak jsem si uvědomovala, že by to byla bitva jak u Slavkova a Napoleon by tu ve finále byl někdo jiný.😅

Pokud nejste ochotný/ná věnovat tu trochu času strejdovi gůglovi a tam si vyhodnotit jejich nároky a vaše možnosti, tak je to bída. 

Vikuňa je nejvzácnější ze všech lam, pokud se něco nezměnilo, protože jsem to delší dobu nekontrolovala, tak je to dokonce citesové zvíře a zoo mimo zoo jsem žádnou nepotkala.

Guanako snad stále patří mezi nebezpečná zvířata, takže si musíte vyřídit povolení k chovu.

Alpaku zas potřebujete pravidelně stříhat, fakt ji nemůžete nechat jenom tak. Sice to vydrží déle jak ovce, ale po vydatném dešti se vám taky třeba jednou nezvedne jak to bude mít těžké.

Kroťandy jsou bez stříhání atd.

Žádná z nich by neměla být sama, taky počítejte s apartní hromádkou nebo dvěma, na kterou budou chodit trousit + vypálená tráva na těch místech a kolem. A pokud je naštvete, vyděsíte atd. mají s tím svým plyváním fakt super mušku 

Před několika lety se nedohledatelnost příbuznosti a následně vzniklých problémů hodně řešilo u lam. Kroťanda je moje vysněné zvíře, takže jsem se o to dost zajímala. Jednu dobu byl s chovem lam dost boom, sekalo se to na kombinaci dírek a hotovec. Tehdy se začala ve větší míře rodit mláďata s problémy neslučitelnými se životem a ti zodpovědnější se začali pídit. A zajistili, že pribuznost je hlavní problém. Nikdo nevěděl kdo řesně  má čího brach, ségru. Někdy si přivezli mladou samici, která už byla 2v1 z domu jako bonus pro odběratele a vzniklé mládě se pak dal množilo atd. 

Nakonec se to nějak podařilo podchytit, ale byl to docela mazec některá ta postižení. Tohle se ve větším dít těm zodpovědným chovatelům bez PP, tak jim ten počin  dost zhořkne 

Přiznám se, že jak je to přesně s hluchotou nevím. Nikdy jsem se nezajímala o plemeno kde by to nějak víc hrozilo, takže mám jen hrubé povědomí o plemenech a bavách  kde je toho víc. Ale díky za info, hned si ukládám do kartotéky a v příhodnou dobu budu machrovat s tím, že hluchota není geneticky zjistitelné a ještě si k tomu něco nastuduju, aby mě nezahnali do kouta doplňující otázkou 😁

Svatá pravda! Tohle je moje noční můra a proto mě naše chovatelka nikdy nezvládla ukecat na fenu a štěňata. Vždycky se mi vybaví vzpomínka na známého, který měl velké münstrlanďáky. Lovecky vedení perfektní rodiče, všechny testy, uchovnění, nějak se to nešťastně sešlo 5 kousků mu zůstalo doma do skoro 5-ti měsíců. Úplně jako dneska vidím jak táta běží k autu a za ním chlapík se štěnětem v náručí a volá na něj “nebuď haj*l a jednoho mě zbav, sakra! Je zadarmo!” 😂

A pak se stala nějaká erupce na slunci a dorost byl během týdne rozvezen po celé republice.

Nevím jestli jsem špatně pochopila text, ale zadavatelka se podle mě ptá hypoteticky. Prostě začala přemýšlet nad tím, že matka jejich rodinné feny vyprodukovala dost bezPP štěňat, která se nějak vyskytují po okolí různě vzdáleném a napadlo ji jak by to asi dopadlo s během kde by se lidi zajímali jen o to jestli mají zúčastnění psi puntíky a správnou kombinaci dírek pod ocasem.

Ale jak už je napsáno nade mnou. Hodně bych se v první řadě bála hluchoty + dalších nemocí, na které plemeno trpí. O dalmatiny jsem se nikdy nějak zvlášť nezajímala, takže nemám tušení co dalšího kromě hluchoty se u nich potuluje 

Jsme nedaleko vojenského prostoru, takže rány tu jsou docela běžné. Zatím jsem úplně neodhalila spouštěč, protože někdy to tady buší a starouše je v klidu i v kotci. Jindy nám tady projede náklaďák s prázdnou korbou, která bouchá a je průšvih. Když je venku a má možnost, tak mi přijde, že nějakou tu ataku prostě rozběhá. Když to na něj přijde, tak chce prostě běhat. Zkoušela jsem ho uklidňovat tím, že jsem s ním, ale nic prostě se dobývá ven i z domu kde to normálně vyhledává. 

Pod sebe se nevypradzňuje, jen to pak všechno důkladně rozšlape a smísí. Pokud by se měl dostávat do stavů kdy se ani nezvedne a prostě “to pustí”, tak to není k rozumnému žití. Už u tohohle stavu jsme jen kousek od hrany. Nechci dovolit, aby žil v nějakém permanentním stavu úzkosti a raději řeknu dost o měsíc dříve jak o týden později.

Musím se přiznat, že se mi teď úplně zadrznul dech. Už nějakou dobu řeším stav našeho starouše. Taky má 11, ale je velké plemeno, takže trochu jiný náhled na věk. Po vyloučení všeho možného jsme se dopracovali k počínající demenci. Naše příznaky jsou jiné jak u vás. My jsme museli začít oddělovat, máme ještě mladšího a teď už nemůžou být spolu. Cca 3x se nám stalo, že starší napadl toho mladšího. A to stylem kdy bylo vidět, že ho nepoznal. Prostě si myslel, že se na zahradě zjevil cizí pes, 2x jsem byla u toho a zakročila jsem. Naštěstí šel jen po psovi, který se za mnou zmateně schovával a netušil co se děje. Poslední případ se stal, když jsme odjeli nakupovat, vyhodili jsme tašky, nabrali psy a frčelo se na veterinu, od té doby je všechno bezkontaktní.

Musím ho průběžně sledovat a kontrolovat kde leží, protože někdy mu to nesepne a neodejde se schovat, např. V létě jsem ho odtahovala ze sluníčka kde ležel tak dlouho až byl na odpadnutí - to bylo poprvé a od té doby hlídám, klidně by ležel na dešti dokud není prochladlý a durch tak, že se nedokáže postavit. 

Poslední dobou začal mít výpadky při větších ranách, když není mimo kotec kde běhá a běhá, tak zmasakruje celý kotec a pokálí - prostě pecka. 

Zatím je ve stavu, že je adekvátní svému věku a jen sem tam mu to takhle nesepne nebo naopak přepne. Nedělám si iluze a jen jsem svým způsobem ráda, že pracuju z domu, protože jinak by to bylo horší. Ale přiznám se, že jsem vnitřně úplně vyděšená, že jednou se něco přepne a nebude to, že nepozná druhého psa, ale někoho z nás 

Já obdivuji každého kdo zřídí útulek. Vážně si jich vážím a proto jsem chtěla pomoct. Ono ani nejde o to, že mě nevybrali - holt chápu, že nemusím být zrovna hvězda pro vymazleného chlupáče. Mně jde spíš o to co se takhle blbě zprostředkuje. Myslím jak se mnou mluvili jako bych je otravovala, že chci kočku - fajn napište a uvidíme co s váma vymyslíme. Prostě jsem si naivně myslela, že by mohli aspoň napsat, že pro jejich zvířata nejsem vhodná nebo tak, ale úplně mě zasklili. Dokážu to přijmout bez těžkých pocitů. Spíš bylo překvapující, že mě pokaždé nějak odpálkovali jak kdybych volala někde na úřad kyselé úředníci, po které chci aby posekali pozemek co patří městu a je na něm tráva vysoká po prsa. 

Ale to je prostě můj dojem a ještě jen ze vzorku 4 útulků + infa od známé což se nemusí shodovat s tím jak je to  ve většině jiných zařízení.

Přiznám se, že nevím. Tak mě to tehdy dostalo, že jsem se už dál nepídila. A nebo takhle, asi bych i zjišťovala, ale shodou náhod jsem se přimotala k zachráněnému kočičákovi, který si nesedl s domácím osazenstvem a tak se to všechno vyřešilo naším sestěhováním.

Přesně, už jedině papíráka a nebo městský útulek. Chlap se jen usmíval a sledoval jak nadávám a pak mi vysvětlil jak mu kamarádka, která se v tomhle pohybuje osvětlila, že většině novodobých útulků se mnohem víc vyplatí si zvířata držet a sem tam nějaké umístit, protože víc peněz sypou smutné obličeje a červený nápis STOP STAV než pitomec jako já, který vezme jednu kočku a tím pro ně skončil. Potřebují dobré duše, které jim přispívají pravidelně. 

Já osobně musím říct, že jsem na dlouho přišla o iluze ohledně útulků. Aspoň těch pro kočky. Když odešel náš adoptovaný asi 18-ti letý kocour, tak jsem zase chtěla pomoct a vyrazit do útulku. Ale tady to začal být problém. Volala jsem - chtěli napsat e-mail a odpovědět na hromadu věcí. Fajn, nemám problém stejně jsem jim tohle všechno chtěla říct. Poslali mi potvrzení o tom, že to dostali a vyhodnotí co jak a ke komu bychom se nejlépe hodili. Takhle jsem obeslala asi 4 útulky a čekala. Pak ještě chvíli čekala a po 14 dnech začala obvolávat kde se stala chyba. Někde řekli, že se omlouvají a určitě se brzo ozvou, pak jsem dostala vysvětlení, že se neozvali, protože mi nic nedají - to dá asi rozum, jen já jsem málo chytrá a tohle mě nenapadlo. 

Některé útulky se mi i po urgenci neozvaly, v jednom si mě posílali jak slepičku kohoutkovi pro vodu, abych se u 4-tého člověka dozvěděla, že mám doma malé dítě, venku 2 psy a do takových silně nevhodných podmínek nedostanu nic. 

Rupla mi žilka a zapřísáhla se, že s tím končím. Nakonec se k nám jeden bezdomoveček dostal a se synem se milují. Ale pro mě to bylo nepříjemné vystřízlivění, které stálo dost času a ve finále i trochu nervů.

A ještě jedna “drobnost” kromě prostoru. Informace k získání povolení k chovu jste si už  na KVS zjišťovali? Tohle není zvíře, které si jen tak sluníčkově pořídíte a nějak to dopadne. I prcek má hubu plnou žiletek. Sice malých, ale pořád žiletek a jejich zrychlení z 0 na 100 je pro neznalého dost překvapení.