Není mu ani rok. Obecně ty odchody hrozně řeší, i když třeba jsme venku a jeden z nás jen zaběhne pro něco do obchodu, vrátí se do auta apod. Nikdy jsme z toho žádné velké haló venku nedělali, setkává se s tím odmalička (pravda teď v létě, kdy jsme obecně častěji někde na výletech, asi více), přesto to tam je. Doma si myslím, že je s tím v pohodě víc, sem tam se ptáme sousedů, jestli nic neslyší, a teď po tom, co se to ječení stalo poprvé, jsem si párkrát nahrála záznam (jen zvuk), abych se ujistila, jestli řeší tedy všechno, nebo jen ty "nestandardní" odchody. Podle záznamu je ale za běžných okolností doma v klidu, schroupe dobrotu, napije se a sem tam je jen slyšet, jak mění polohu, jinak nic. Velké loučení ani vítání jsme nedělali nikdy, vyjma toho rituálu.
Díky za tipy, jak na to, trochu jsem to tušila, že nám nezbyde nic jiného, než si to všechno odpracovat, ale pořád jsem trochu doufala, že by to nemuselo být potřeba, když objektivně žádné trauma ze samoty nemá 
Myslíte tedy, že je nejlepší se úplně vykašlat na nějaké rituály? A co loučící fráze ("hned přijdu")? Dodá mu to v případě dobře naučených různých situací jistotu?
A nakonec: jak naložit s tím, že když se vracím, protože ječí, přestane ještě dřív, než se vůbec dostanu do patra, ať už po schodech nebo výtahem? Předpokládám, že mě slyší, že jdu, a tím pádem ví, že dosáhl svého, ale moc nevím, jak to změnit; i když budu čekat v přízemí na klid, tak než vyjedu/vyjdu nahoru, tak už zas bude ticho. Vím, že v ideálním případě se to během kvalitního nácviku odchodů nestane, ale co dělat, když už?