Tipuju, že účelem je nemuset chodit koně lovit po pastvině.
No, v tomhle režimu ho do měsíce na té pastvině neodloví nikdo. Nebo se bude řešit “čím nakrmit, aby se zase nasvalil”. Pardon ;-)
Pro zadavatelku: Zvykne si, určitě. Ovšem co s tím udělá (nebo co to s ním udělá), je věc úplně jiná a domnívám se, že ne zrovna plánovaná…
Vidím to takhle: Vyvazovací otěže jsou vhodné např. u školních - výukových koní, na to zvyklých, pro začátečníky. Výhradně na klus a později cval, vypínat je je nutné v průběhu lekce, aby si kůň odpočinul (lze prokládat např. voltižními sviky ve stoje nebo max. v kroku).
Pro teprv obsedané/mladé koně je vhodný spíš obnosek, velice, velice dobře ušitý a naměřený na daného koně. To je ale něco úplně jiného! A mám na mysli koně v opravdu základním výcviku - ať na lonži, tak na jízdárně, pod perfpektním a znalým jezdcem.
Nemohu nezmínit i jinou metodu - pozitivku, tedy Jana Lohrová 🙂 Lze nahledat na youtube i FB. Koho to zajímá, ten si to nahledá, koho ne, no co už…
Po letech plácání se na koních(cca padesáti), setkáních s různými “módami” typu Parelli & spol. a podobně jsem se usnesla na jakémsi kompromisu.
Protože jsem měla opravdu echt školní-výukovou kobylku, 16 let, drezuračku - a ta byla odborník na to, že když dostala vyvazováky, vyrobila falešné “usebrání” 🙂. No, žákům se pak líp jezdilo. Ovšem do drezury ji uvolnit byla obrovská práce.
Te´d mám velkopolskou kobylku - asi pět let. Dnes poprvé jsem jí nic na jízdárně nenutila - jen ohýbání, menší a větší kruhy na otěži volné tak, aby jen narazila na udidlo, když se mě snaží vyvézt plecí.
A- vida! Zaklapla sama, po půlhodině, a bez nátlaku.
Už jsem to zažila dřív u jiných koní. Asi je fakt lepší počkat, až to kůň sám nabídne a přestat dřív, než přestane on, protože už v tom nemůže vydržet; neunese se tak dlouho.
Teprve pak je to ta správná radost. Násilím koně nutit mít hlavi na kolmici je … no, ano, je to týrání.
Zato využít ochotu koně správně a nepřetížit ho, to je radost, jeho i naše. Bůh suť , proč jsou ti koně tak vstřícní a ochotní… ale je to pro nás i závazek! Nesmíme toho zneužívat, musíme sledovat, kolik toho zvládne a kam už nemůže, a netrestat. Přece kůň zmůže jen to, co může… je nutné pozvolna budovat kondici, nasvalení. To jde i na vyjížďkách! Kamarádka takhle jezdila beganku, nic nečekala… a jednoho krásného dne - byla jsme u toho - ji ta kobylka najednou “vyvezla výtahem” na hřbetě, hlavu na kolmici, úplně jiný pocit. Kamarádka křičela “Co se to děje??? Co mám dělat?” a já na to" NIc! Jen seď, dělej co děláš a zírej!"
A o tom to je. Plno lidí se to ale zkouší docílit násilím, vyvazováky a kdečím… podle mě počkat si na koně je úplně nejlepší. POkud tedy chcete mít toho SVÉHO koně fit do jeho vysokého věku.
Tak 🙂
Buggyra: nsesedla jsem si na ruce. Mea culpa, mea maxima culpa! 😀 Protože máš pravdu.
Moc se neví, že je rozdíl mezi postiženými a tudíž i potřebnými vlastnostmi koně a okolí.
Kupříkladu spastik musí dostat skutečně licentovaného koně a odborný doprovod.
Na druhou stranu člověk postižený “chabou obrnou”, čili je jak hadr, může sednout na jakéhokoliv hodného koně, má-li k dispozici tři lidi (2x držič, 1x vodič koně).
Autisti jakéhokoliv “druhu” a lidé s podobnými vadami či nemocemi potřebují především kontakt s koněm, přes nějž plynou informace k lidem. Koně - a zejména opravdu dospělé klisny - s takovými lidmi dokážou komunikovat, lidé ne.
Já mám zkušenost s chlapečkem “jak hadr”, který se zasekl v půlroce věku. Takže, řekněme: chabá obrna, chvílemi epilepsie, nedospěl do věku nápodoby, neměl k ní ještě vývojově motiv.
Přijela mi kdysi na návštěvu rodina - 5 dospělých a tohle dítě, tříleté; umělo jen křičet, jinak nic.
Kočárek stál u boxu mé kobylky. Ta sklonila hlavu k dítěti - on zíral na ni. A probíhalo mezi nimi… NĚCO. Bohajeho, jak my brečeli!
No. Pak jsme zkusili posadit ho na ni a drželi jsme ho a kobylka opatrně vykročila. A ten chlapeček… bože, on se začal smát! Poprvé v životě!
To byl opravdu silný zážitek.
Po pár podobných “lekcích” jsme raději zajeli k Hronovciam za Karolem Hollým, který je mimo jiné guru hiorehabilitace. Přecejen jsem se bála, že ublížím.
Tam mi Karol vysvětlil, co a proč děláme dobře, dokonce nás použil jako vzor v právě probíhajícícm kurzu hiporetapeutů (tedy, lehký ten kurz není!)
Po čase si rodiče koupili fjordku, pečlivě vybranou (vhodné plemeno svým klidem a empatií+ poměrně nízký koník, což fakt není od věci). Ona od té doby nedělá nic jiného, než chalpečka vozí. A chlapeček - chodí. Opravdu. Ono je mu teď, nevím přesně - dvanáct?
Zdravý nikdy nebude, ale - chodí a umí se smát.
Tak jsem si z toho vybrala jako radu sem tohle: 1/ Načtěte si, co se dá 2/ Podle potřeby postiženého se sami naučte dělat s koněm a jeho pacientem ty správné věci 3/ kupte si vlastního koně, který bude zkušený a klidný (klisnu pokud možno), zajistěte mu dobrou stáj (t.j. stáj, kde ji nepřekrmí, protože to se u fjordů podaří raz dva a můžete o něj přijít ) - prostě stáj, kde tomuto rozumějí.
Náklady na toho koně budou nižší, než na samotnou hipoterapii v potřebném rozsahu (Nejlíp co 2-3 dny). Pokud to bude čistý fjord a pokud ta stáj umí s fjordy zacházet = dají si říct, že fakt nemůže být celý den ani na pastvě, ani pořád zavřený v boxu atd.atd.) Prostě nejleůší je, když má majitel stáje možnost sestavit samostatné stádo z velmi dobře krmitelných koní (což je fjord extrémně) a podle toho je krmí odlišně od ostatních koní na vedlejších pastvinách/výbězích.
Oni koupili fjordku z jezdecké školy, byla už pěkně otrávená. Ale byla čistokrevná (fjordi mají uzavřenou plemennou knihu!). Ti rodiče sami nemají potřebu jezdit a tak, ani zalosti či chuť. Takže to probíhá tak, že kobylka sveze chlapečka jak je potřeba a pak, když chlapečka sundají, odborně seklepe uzdečku a jde k výběhu stylem “já si své splnila, tak mě pusťte dovniř”. A je to.
No… mám kontakt na plemennou knihu fjordů, a sand znám i způsob, jak podobného koně najít. Kdyžtak pro autorku - pošlete osobní zprávu, třeba něco najdeme. Ale MUSÍ tam být to podhoubí znalostí a taky respekt k otmu koni… koně bývají po léčevné jízdě docela slušně unavení, i když vlastě jako by “nic nedělali” - je pro ně vyčerpávající ta nutná empatie.
Pozor - NEPLATÍ PRO SPASTIKY!! Tak je nezbytné se obrátit na odborné hipocentrum.
Musím dodat, že maminka chlapečka s ním dělala Dornovu metodu - takže svaly měl, jen je neuměl používat. A na koni ten důvod našel. Všichni víme, že kůň se pohybuje všemi směry, masíruje obratle (naše)… a v tom to asi je.
Pro zadavatelku: Jde-li o dospělého, musíte vědět, jaké má potřeby. Jestli je spastik (odborné centrum), nebo něco jiného - nepíšete co. POkud to druhé, neměl by být problém domluvit se v podstatě v jakékoli stáji v okolí na svezení postiženého na ruce s tím, že ho po stranách bude někdo držet. Ono se to velice liší podle postižení.
Stejně tak, pokud není spastik, můžete ukecat jakéhokoli majitele koně (hodného, nejlépe kobylky) za nějaký peníz.
Jo, dělá to zázraky, když se to povede.
Hodně štěstí!
Mám na tohle westernové sedlo, na míru. Pohoda. Však je vlastně na to určené.
Pod west. sedlo používám podložku podobnou této, a v pohodě.
https://www.equiservis.cz/w-podsedlova-deka-weaver-contoured-felt-30-x30-x1-115521cz1285/
Koupila jsem ji ale přímo od výrobce. Tam mi skvěle poradili.
Očkovací průkaz si vedeme někteří z pilnosti 🙂 Jinak jako doklad o provedeném povinném očkování, krvích a tak modrý průkaz slouží a vet do něj tato očkování a testy taky zapisuje. V průkazu koně je taky uveden plný původ (je-li znám a doložen), nebo není, no. Ale i takoví koně musejí ten průkaz mít, s tím, že je tam uvedeno “v typu tom a tom” například.
Jen pro úplnost: tento průkaz nenahrazuje doklad o tom, čí je ten kůň, přestože v něm bývá uveden. Jediným právně platným dokladem o vlastnictví toho kterého koně je kupní smlouva. Přestože při prodeji/koupi koně se tenhle průkaz zasílá na ˇUEK (či v případě např. A1/1, pokud vím, jinam, nejsem si jista) spolu s kopií té kupní smlouvy právě proto, aby se tam změna majitele vyznačila.
Myslím si tedy, že průkaz jako doklad o vlastnictví průkaz nefunguje jednoduše proto, že ty kupní smlouvy nebývají ověřené (např. notářsky), takže kdokoli, kdo se k průkazu dostane (třeba nepoctivý ustajovatel, protože průkaz má být tam, kde je kůň, kbůli možné kontrole právě z ÚEK či jiných…) si tam může poslat úplně cokoli. Takové případy už se staly. Ale pokud jsem to sledovala, fakt ne často. Holt… když svěřuju někomu koně, tak mu prostě věřím = mám k té důvěře dobrý důvod, jinak bych tam koně přece nedala. A o tom to je… ;-)
Krávy skáčou líp, než koně. Akorát, když jsou to ty mléčné a rozdojené, říká se tomu autobarování 😀
Papíry neběhaj 😀
Fakt ale je, že koní je moc a znalých lidí málo. Aby investovali svůj čas a zkušenosti, musejí mít motiv.
Kvalita pohybu koně je znát už od hříběte. Ovšem jaké má srdce, povahu, odvahu… to se ukáže až za dlouho.
Inu, slušně přiježděný, řekněme pětiletý kůň by fakt měl být schopen přejít nějaké to ZM na čas a pak Z v podstatě bez velkého trénování, drezura dtto - vždyť je to oboje základní gymnastika. Military - to je kapku jinačí, tam musí mít kůň obrovskou důvěru k jezdci - skáče často tam, kam nevidí.
Takže- ano. Pokud koník jeví předpoklady, dá se. On se ten původ stejně většinou ví; co si budem povídat. A i ten hraje nemalou roli (když nic jiného, tak dědičné vady…)
Může se i stát, že takový bezpapírák ukáže lepší vlohy, než papírák s nebeským původem - kde není chov leckdy veden na charakter, ale důsledně JEN na výkon. Takže i talentovaný kůň s hvězdným původem může být problematický, pokud se nepotká s tím správným jezdcem. A těch je málo… atd., atd…
O jaké výkonnosti se tu bavíme? L, jako parkur L? Nu, tohle by měl skákat každý dobře vedený kůň sportovního habitu. Vejš se už láme chleba.
Dřív platila taková poučka: stejný stupeň parkuru by měl tentýž kůň zvládat tréninkově v drezuře (tedy elkové cviky). Nevím, jestli to platí i dnes… A taky, že kůň by měl mít doma vyskákáno o stupeň výš, než ve kterém závodí.
1/ Tu informaci o časnější kastraci kocourů jsem taky zachytila. Ale jistá si nejsem. Není mi jasné, jak souvisí kastrace s průchodností močových cest. Přestanou se vyvíjet? Proč? Nevíte někdo?
2/ Náš obyč. kocour byl taky vykastrován v cca 8 měsících. Bude mu 14 let a pořád je fit. Ven nechodí (bydlíme u silnice).
On je vlastně div, že pustí ven nás… když u něj už bydlíme, že… koná přísný dohled.
Žlučníková, fakt? 🙂
Ale tak co víš. Třeba za deset let tohle bude módní plemeno a on a jeho kříženci (pochopitelně, když to bude v ČR) půjdou na dračku jak housky na krámě. Už kvůli těm chodům - netřeba se učit vysedávat, hurá!
Mám známou, která sice nemá přímo tohle plemeno, myslím, ale taky mimochodníka. A protože má v háji kyčle, strašně si to pochvaluje. Bodejť. Mimochod + westernové sedlo ty kyčle fakt řeší.
Mně, zaplaťpříroda, zatím stačí to west. sedlo, ale mohu je střídat s anglií a je to taky super, protože kobylka to chápe.
Ovšem v tom west. sedle westernově nejezdím, i když určité rozdíly tu samozřejmě jsou (především v práci s otěží). Kobylka s tím nemá problém; spíš to má ráda, že jí do huby sahám holt jen někdy. Teda v terénu.
Jen chci říct, že vnímám rozdíl mezi ježděním ve west. sedle a ježděním westernovým, no. Je totiž docela velikej - jen holt ne nezbytně . Jen to musí kůň dobře chápat, rozumět tomu. A vo tom to je 🙂
Pamatuju jako holka Norberta Záliše, když jezdil v Brně na koni z Veveří přes (dnes) Moravské náměstí a řadil se do správného pruhu 🙂
Vlastně jsem nepotkala v zákonech nic, co by zakazovalo jezdit na koni po městě. Jen holt to nijak extra zážitek asi není, no, v tom provozu.
My přejížděli běžně třeba přes Velkou Bíteš a tak, a námitky nebyly. Jen jsme se museli chovat fakt jako účastníci silničního provozu, tzn. podstatně líp, než cyklisti, koloběžkáři, stegwaye a Wolt 😀
Navíc - kdo to dneska ještě umí? Ve vláčku… že poslední zpomaluje provoz a první děkuje za ohleduplnost (a to kdekoli: na cestě, okresce, ve městě…ukazuje bičíkem změnu směru… staví se vedle ostatních projíždějících koní, ukazuje a pak odkluše po přejezdu křižovatky zas do čela vláčku) a podobné věci?
(Ono je toho víc, nač se zapomíná: například že jezdec na koni zdraví první. A neplatí pravidlo “ve městě zdravím, koho znám, na vesnici každého starého a na horách každého” - zde platí “každého”! )
To jsem z města tedy odbočila, ale někdy mě fakt úpadek chování jezdců (asi z neznalosti) zlobí, protože to dělá špatné jméno všem. A nesbírání bobků taky. Cval či klus kolem kolemjdoucích lidí. Ježdění po osení nebo vzrostlé či deštěm změklé louce.
Howgh. ;-)
https://www.vaschovatel.cz/blog/473-5-nejrychlejsich-plemen-koni-na-svete.html
Ale záleží na distanci a terénu. A může se vyskytnout výjimečný jedinec. Taky jsem tipla anglický plnokrevník (je na rychlost šlechtěný), ev. quarter horse na krátké vzdálenosti (čtvrt míle 🙂 ). Nebo arab či berber na dlouhé… Zajímalo by mne, jak to má achal-teke.
Já bych výlisky klidně brala. Moje kobylka na konečníkovou vodu trpí celej rok… pomohlo jen cosi z Eqáče na to. A jen po tu dobu, co to brala; pak to zas jelo ☹️
Lněné výlisky žere taky - v době línání - ale žádnou souvislost jsem nevysledovala.
Asi je to dost individuální…
Od září jí začnu dávat minerálku s ftalátem selenu, jestli to píšu dobře. Uvidíme, jestli to není tím. Jinak - u nás je, jako skoro všude, půda na selen chudá, seno máme většinou vlastní, tož není co řešit. Už jsme si (s kobylkou syna, kříženkou QH) prošli i tím hororem myopatie (to byla u Orlíka), takže něco maličko o tom vím a hlasuju pro prevenci. Ovšem co to udělá s konečníkovou vodou, teprv uvidím.
Koně není třeba zrovna bít, ale je naprosto nezbytné mu sdělit, ihned a jemu srozumitelným způsobem, že tohle je přes čáru.
Pro příklad: moje úplně první kobylka byla sice hodná, ale chodila po mně. Tehdy se tomu ještě neříkalo “porušení osobního prostoru bez dovolení”.
Prostě - kdykoli na mě šlápla. Au.
Jak já se bála, abych jí neukřivdila! Takže to pomalu, ale jistě gradovalo.
Jednoho dne mi zas šlápla na nohu a fakt to bolelo. Neudžela jsem se, praštila ji pěstičkou do plece a houkla na ni.
Odskočila úlekem, a… najednou vypadala, že se jí hrozně ulevilo. Jakoby svět dostal zpět řád, který má mít.
A pak už na mě nikdy nešlápla. Jak píšu; byl to hodnej kůň.
Tak jsem si šáhla do paměti.
Prvního koně jsem si koupila na konci devadesátek na základě výroku rodinné rady ("mami, jo, kup si koně").
A jakmile kobylka přijela, okamžitě jsem zjistila, že vím naprosé, ale naprosté nic. Po dvaceti letech u koní (s pauzou kvůli dětem) jsem najednou pomalu ani neuměla nasadit ohlávku. Natožpak menežovat koně! Jéžiš.
No. Někteří kolem byli toho názoru, že můj kůň = moje věc a mlčeli. Pár lidí se našlo (většinou jsme se znali dlouhé roky), kteří se neobávali mi poradit (jako že rady jsou setsakra dvousečné… plno koňáků je nedává, protože pak nechce poslouchat výroky typu “vet to říkal jinak”, nebo “za to můžeš ty, žes mi blbě poradil/a” - aniž by si uvědomili, že konečné rozhodnutí JE VŽDYKCY ZODPOVĚDNOSTÍ MAJITELE, a to tak, že howgh).
No… měla jsem kliku na lidi asi pět let. Učila jsem se, učila mě kobylka, učila mě trenérka, velmi. A na mé přání i toho koně menežovala.
Pak se vzbouřila. “Hele, je tvoje, tak si o ní rozhoduj.”
A bylo.
Ty první roky byly vážně krušné. Ale pánbů a příroda zaplať za ně! Protože jsem zjistila, že umět se o koně postarat ve smyslu odjezdit, nakrmit, uvázat a kdesicosi, to že je něco úplně jiného, než koně MÍT. Dvacet let u koní neznamenalo vůbec nic. Jednoduše proto, že přitom rozhodoval někdo jiný - a nesl tu zodpovědnost.A pak už nechtěl.
A teď jsem ji nesla já. Přežvejkávala jsem rady, pokud nějaké byly; učila se jezdit nanovo, protože svého koně. Hledala jsem pasující sedlo. Zjišťovala, jakou velikost má mít uzdečka, ohlávka, deka, štrejchačky (a kdy ty štrejchyčky dávat nebo nedávat a PROČ). Milion věcí. Jak já mizerně spala s nervy v čoudu… a každý den strach, že jsem něco zvrzala; stanovila chybně krmnou dávku, neodhadla zátěž, nevšimla si něčeho důležitého, atd. atd.
Až mi trenérka jednou řekla “hele, nekoukej na ni tak, nebo fakt onemocní”.
To mě donutilo k zamyšlení, jaké signály vlastně kobylce vysílám. Ten svůj stres, strach, že to nezvládnu? Nebo co jako?
… No, nechala jsem toho. Začala jsem brát věci, jak byly, dělat to, co bylo potřeba. A najednou byl klid. Kobylka byla úžasná a zůstala se mnou nádherných šestnáct let.
Snadné to ale vážně nebylo. Mně už při její koupi bylo přes 40 let a to je člověk už fakt takovej opatrnější, než v osmnácti, no.
Chci říct tohle: Jezdit někde něčí koně, jakkoli úspěšně, je naprosto jinej vesmír, než mít koně své/ho. Takže kdo si chce koně koupit, musí tohle vědět. Možná má kolem sebe x perfektních a znalých koňáků, fajn trenéra a partu a tak - ale zodpovědnost nese majitel. Povinností majitele je welfare toho koně, a tečka!
Kdyby měl jít proti názorům svých osvědčených rádců - je-li přesvědčen o tom, že mu radí chybně, MUSÍ to udělat, ale NESMÍ jim to vyčítat, protože ten kůň je holt jeho a jeho je i zodpovědnost. A jeho povinností je číst, vzdělávat se, uvažovat a přemýšlet; prostě najít si svou cestu a nabýt znalosti, které jsou nezbytné.
Je to daleko složitější, než “se chytit Parelliho” , nebo se vydat cestou R+ (pozitivky). U koní prostě pořád musím vědět, CO dělám a PROČ to dělám. To je naprostý základ a pokud tohle nevím, nepatří mi kůň do pracek.
A - ano, mohu, mám-li koně v nájemní stáji, po domluvě delegovat některé věci na ustajovatele. Pokud jsem to ale udělala, jistě to bylo proto, že ustajovateli důvěřuji (jako že ustajovatel je s mým koněm daleko častěji a déle, než já - a jinému bych svého koně nesvěřila). Ale NIKDY mu nesmím vyčíst, že se zmýlil - protože pokud se to stalo, bylo to proto, že jsem JÁ málo kontrolovala, nebo nastal nějaký komunikační zádrhel - MOU vinou.
Tož takhle to je. Kdo tohle nepochopil, migruje ze stáje do stáje a všude je za potížistu.
Koně doma? Panebože, nikdy! Na koně máte buď peníze, nebo čas. Čest výjimkám.
Já, ač v dochodovém věku, makám dál, abych ty své příšerky uživila, a pánbůzaplať za ně! Ony mi nedovolí zestárnout příliš; kyčlemi počínaje a mozkem konče…
Tož tak 🙂
Kdysi dávno, c vruhý polovině minulýho století, jsme jako jezdci ze školní jízdárny chodili ke kamarádovi se courat na jejich beganovi. Byl moc hodnej. Ovšem naučil nás , že holt ten sed ve vyšším chodu je úplně jinej. Cval byl o dost snažší, než klus.
Dodneška umím vysedět i kopec, snad fakt cokoli. Jen to své kobylce nedělám, protože jsem jaksi prostorově zvýznamněla a váha tomu odpovídá… I když je to šlonzák a má velikánskou sílu, nějak mi to nepřijde košer. Kdybych byla štíhlounká, jak tenkrát (ale sedací kosti mi netrčely), asi bych aspoň do vody chodila na holém koni. To už ale nee.
A vlastně: kdo si to nevyzkoušel někde bezpečně, tomu nedoporučuju to zkoušet.
Nedávno si jedna u nás takhle nalomila klíční kost - hurá strniště, navíc směrem domů, koník taky hurá a bylo hotovo. Protože je navíc sucho a tvrdo ☹️
Jako ono jde všecko s trochou rozumu; ledacos se dá naučit - ale rozumně! Ten, kdo se teprv učí různé situace (a to byl tenhle případ) by fakt neměl experimentovat, nota bene když jede sám, bez parťáka. Popravdě; on je to i tak poměrně nebezpečnej sport, praví mi hlava stařeny - a je fakt, že se pamatuju, jak jsme blbli jako puberťáci (v mezích příkazů ovšem!). TO je nenahraditelné a nezastupitelné; učili jsme se padat (do závějí; tehdy závěje totiž v zimě byly), byli jsme trestáni za neuposlechnutí, za špatně vyčistěného koně, za neúctu k nim… no, jinej svět, marná věc…
A dostihy v kroku byly taky dobrý… s chovnejma kobylama i ve cvalu… otřískali jsme se všichni tuze a nesmírně moc se naučili. Hlavně co nedělat.
Míšo, viděla jsem to x-krát. Přijde mi, že naučit koně chybným pamlskováním kousat je strašně rychlý a jednoduchý. Často to páchají lidi, pamlskující stylem “uklidni se, na”, nebo “měj mě za to radši”. Vytáhnou z kapsy dobrotu, šup to koni. Kůň chce víc a ví (cítí), že v tý kapse ještě něco je. Dloubne hlavou do člověka, že jako ještě. Člověk se zasměje, “i ty čtveráku” a zas mu dá. No, a tohle se stane tak třikrát a počtvrté je z toho kousnutí. Snadné.
Další varianta je odměna za cvik. Skočí - šup to tam. Za chvíli je z toho úžasný štyc za skokem. Nebo kousanec do nohy.
Mně se líbí každý kůň poctivého charakteru, na silné noze, zdravý a hodný… asi proto mám slonzačku - ta mě unese, totiž. Na plemena nehraju, co tu je, beru jako “evropského sportovního koně” - co patří v x plemenných knih. Takže každý rozumný kupec koně kouká na přesný původ a jeho vlohy; ne na plemeno. Plus na účel, ke kterému si koně pořizuje. Výška, zdraví, genetické vlohy…
Mám šlonzačku - mix andaluzana, nějakých němců, někde v dáli jsou arabi a taky polští tažní koně (ona je jemnější). Ovšem - má velkou sílu, takže mě unese; to by ČT nedal.
Agoturistické stáje zas budou koukat po menších koních na silné noze. Sportovci na skokové či jaké vlohy. Plus je podstatná povaha - ve vyšším sportu se na ni nehledí, což je průšvih… a taky genetické vady (ERU a tak).
Nojo. Hotová věda.
Před touhle slonzačkou jsem měla čété, resp. Moravskou teplokrevnici. 16 let jsme spolu byly. Mohutnou. Životní kůň. Pravda - tehdy jsem ještě nevážila tolik, jako dnes.
Kůň je tvor okamžiku. Když mu například několikrát dáte odměnu po dobrém skoku přes křížek, za velice krátkou dobu začne po skoku zastavovat a DEJ!
Pamlsky jsou obecně zrada. Člověk musí vědět, proč je dává - a kdy. A komu. V tomhle je veliký učitel metoda pozitivky (R+).
Všeobecně řečeno: když dáte koni pamlsek po tréninku, asi to ničemu neuškodí. On si to sice s tím tréninkem nespojí, ale vyvodí si z toho, že je vám spolu fajn a holt někdy i ten pamlsek přijde 😀
Takže je asi vhodné si pamlskování setsakra rozmyslet. Koně v boxu snadno pamlsky naučíme, aby kousal, když nic nedostane, atd. atd. (obdoba toho zastavování po povedeném skoku). Na to fakt bacha.
Je to fakt kůň od koně různé. Ovšem - po práci na jízdárně, která se zdařila (tedy BYLA UKONČENA zdařilým cvikem) je pro koně nejlepší a nejúčinnější odměnou KLID, uvolněná otěž, pochvala… pamlskem ho akorát zmatete.
No… ostatní jistě přidají i své zkušenosti.