Nemám sice zkušenost s úplně slepým koněm, ale mám hřebce který je slepý na jedno oko. Už jsem se tak nějak naučila tušit kdy, co a jak vidí. Taky jsem přemýšlela nad tím, co kdyby náhodou (nedej bože) oslepl i na to druhé oko. Jak by se s tím vypořádal on a co bych pro něj mohla udělat já. To musí být mezi takovým koněm a člověkem asi hodně hluboký vztah, ne? S pozdravem Simona.
Koně mají své koňské potřeby. To znamená, že nemá smysl je polidšťovat. Slepý kůň nepotřebuje nějaký hluboký vztah s člověkem, i když to může být fajn a určitě mu to neublíží. Potřebuje ale hlavně kamaráda vodiče, tzn. jiného koně, který se ho ujme a “vodí” ho. Tohle jde ale jen někde. Dobré je to ve velkých výbězích, nebo pastvinách. Tam, kde jsou jen malé, udupané výběhy, bude slepý kůň strádat nedostatkem pohybu.
Jezditelný být může, pokud se pohybuje v krajině, kterou zná. Ale žádná hitparáda to fakt není. Ba dá se říct, že je to hodně nebezpečné - pro koně i pro jeho jezdce.
Záleží taky na temperamentu toho slepého koně. Pokud se leká všeho, je to trápení. Pokud je vyrovnaný (a taková postižení zas zvířata moc nerozhodí), je tu naděje, že s kámošem dožije spokojeně.
Tož za mě: pokud chci slepého koně nechat dožít dobře (a mám na to kačky), najdu mu pastvinu, kde on najde svého kámoše-vodiče. Pokud to nejde, nechat uspat.
(Aby bylo jasno: takovou kobylku mám. Sice na jedno oko stále vidí, ale i to jí kdysi velice onemocnělo a já musela řešit, co dál, pokud by léčba nebyla úspěšná. Ale úspěšná byla - i díky tomu, že se přestěhovala do vyšší nadmořské výšky, takže autoimunitní reakce se už nedostavily. Kdyby se dostavily a já ji musela nechat tam, kde byla předtím, nebylo možné doufat v jakékoli řešení, než uspání - ona je opravdu hodně vysoko v krvi. Už je to myslím deset let a je pořád spokojená… ale holt, něco to stojí.)
Mám pojištěnou kobylku proti škodě, kterou by způsobila jinému (přídavek k pojištění domácnosti, pár stovek). Tam může být škoda za miliony, kdyby utekla a vzala to na silnici třeba… Léčebné výlohy pojištěné nemám.
Odstranit. Hříbata ze soli mohou mít průjem a ztratit tak hodně vody. Na to jsou hříbata citlivá. Pokud chcete dodat minerály klisně, kupte minerální směs v prášku či granule a přesně podle návodu to dávkujte do jádra.
Já si dovolím nesouhlasit. Jistě, minvit určené pro kojící klisny je na místě (protože seno může obsahovat pouze to, co je v půdě, kde narostlo a to je někdy dost bída), ale - sůl? Přiznám se, že vyloženě nesnáším lizy s jablečnou či bůhvíjakou příchutí, natožpak její dávkování do krmení. Vidím to takhle: kůň (a zejména kobyla!) by měl vědět, co přesně přijímá, je-li to aspoň trochu možné. Sůl není ani jablko, ani nic jiného; sůl je prostě sůl. Všichni víme, že koně (a zas: zejména klisny) jsou hotoví bylinkáři a přesně vědí, co kdy spást, aby jim bylo dobře, nebo se jim od něčeho ulevilo. Za ty roky jsem to viděla snad tisíckrát. Co se týká solného lizu: pozoruji už leta, že - kupodivu - naši koně ho v zimě lížou víc, než v létě, ač by člověk vzhledem k pocení čekal opak. Ale oni mají liz jen ze soli, ne s nějakou příchutí. Takže si berou přesně tolik, kolik potřebují, a ani víc, ani míň. U kobyly s hříbětem mi přijde skutečně nejvhodnější uvázat liz tak, aby na něj kobyka dosáhla, jak potřebuje, ale hříbě ne. Je to velice jednoduché řešení, a spolehlivé a bezpečné. Jo, ono to možná při přidávání do KD vypadá tabulkobě dobře; kobyla to pozře (ale bacha: stejně jí bude dřív či později hříbě užírat). Jenže to jí nenechává tu volbu - kolik potřebuje. A ona to fakt ví o dost líp, než my…
Odpověď na příspěvek uživatele Verun z 12.01.2024, 18:07:15
Tak. A navíc lidi generalizují. Každý porost je prostě něčí, a když ho pošlape nějaký kůň (či hříbě), majitelé těch pozemků to vztáhnou na všechny jezdce a je po vyjížďkách. My tu máme nádherné cesty a cestičky mezi vinohrady, i v nich… a ve vedlejší stáji se vyskytl exot, co byl toho názoru, že On Může Všude, Protože Jezdí Vyšší Soutěže… a lezl s koňmi do řádků vinohradů, kde po deštích vyrobil slušně krátery. Majitelé vinohradu se vcelku pochopiletelně vzbouřili a zakázali NÁM VŠEM jezdit mezi řádky. Chápu to; oni to tam sekají a s těmi krátery je to práce pro vraha. Nu, a my jsme rádi, že nám nevynadají, když se občas některý kůň lekne a vběhne do pole. Omluváme se, samozřejmě… stát se to může každému, ale abychom provokovali na volno puštěným hříbětem, to fakt ne. A i v dědinách… musíme dávat pozor. Když kůň vyšle k zemi lejno, někdy to nejde sebrat hned; ale musíme se tam pak vrátit a minimálně ho odhodit do příkopu lopatkou. Lidi jsou vážně různí - někdo nám za to nadává, jiný si to šťastně sebere pro růže a ještě se zeptá “a nebylo by ještě trošku?”
Prostě, jak jsme svazování čím dál větším množstvím příkazů a zákazů, tím spíš nesmíme zapomínat i na jezdeckou etiku. Cválat kolem maminky v kočárku… nezdravit první … nechávat za sebou binec… to jsou všecko argumenty pro ty, kteří nemají koně v přízni. Pravda, většinou se jedná o jedince, kteří mají leta názor “ta má koně, ta je bohatá, ta se má” - bojovat lze jen slušností, ochotou a respektem k majetku jiného. Mějme na paměti: ke kamarádce, která má v JIžních Čechách agroturistickou stáj, jezdí lidi z GB. A jsou úplně urvaní z toho, že s koněm (v jejich případě jen na ruce) můžou de facto kamkoliv. Říkali, že u nich je všecko něčí a s koněm se nesmí skoro nikam… Tak abychom tak taky nedopadli!
Jo, dřív to šlo. Dneska s hříbětem do luk a polí, no… vzhledem k obvyklé době narození hříbě pěkně poryje osení, zválcuje louku před sečí. Někomu.
Pokud nevletí do nějaké díry, nešlápne do hromady stavební sutě či jiného odpadu, nevyděsí se kolemřvoucího motorkáře… a nevychovaní psi jsou snad úplně všude. Ta móda chovu velkých ovčáckých plemen, které majitel nezvládá, pořád trvá. Tuhle před našima očima a v dědině (!) dva kavkazáci, na volno puštění, naprosto ignorovali volání majitelky a strhli vyděšenou zabloudivší srnu. Nějaké hříbě je pro ně brnkačka. Bylo to strašně rychlé. Paní říkala “když oni obvykle na zavolání přijdou”. No, asi tak.
Náš domácí kocour začal zvracet. Začalo to plíživě, a zhoršovalo se to. Je mu teď 15let, ale vyadá a chová se jao úplne mladý kocour. Takže jsme ho vzali v Brně na Veterinu u ZOO.
Tam super. Udělali sono i rtg. “Něco” bylo jako zátka ve střevech. Říkali, že to nezjistí, pokud ho neotevřou, ale že napřed ho zkusí zavodnit a dodat minerály. Další den jsem si pro něj už jela.
Od té doby ho krmíme hovězím krkem (syrovým, na jemno nakrájeným), dostává minvit doplněk, ale moc ne. Na té veterině se jaksi “rozpil” a od té doby je jak vyměněný.
Takže - granule jsme opustili zcela a navždy. Dbám i na dostatek vody.
Odpověď na příspěvek uživatele lili z 11.01.2024, 11:54:42
Pokud nežijete na vyložené samotě, pak - hříbě na vazáku. Napřed samozřejmě naučit. Napřed vodění jako takové, pak dvě - jedna vede klisnu, druhá hříbě. Pak jedna do sedla a druhá vede hříbě a po chvilkách zkusit vést ze sedla, dělat pauzy, učit po sekvencích max 10 minut. Ale úplný základ je, aby se hříbě umělo nechat vodit, a to na 100%.
My zamlada dělali ledacos… tehdy nebylo všude tolik lidí, koní, aut… občas jsme hříbata pustili navolno. No… byla to fakt legrace veliká, když jsme potkali někoho jiného na koni a to mrně usoudilo, že je to jeho máma. To hysterické prodírání se křovím cítím dodnes, a to je to bezmála 50 let.
Jo, a fakt vazák - lonž NE! Když to nepůjde, svět se nezboří. Hříbě naučit vodění stejně ale musíte (+ pár dalších věcí, že) a houby se stane, když budou s mámou jen ve výběhu/pastvině do odstavu. Kisna od cca 3 měsíců věku hříběte může ven pod sedlem sama - pokud ji máte vychovanou a nebude šílet, dokud bude v doslechu. Oni si na to zvyknou oba. Opět, postupně, napřed jen chvilku a nejlépe s jiným koněm, a hříbě nechat v bezpečném boxu. Ony si ty maminy někdy docela rády od svých potomků odpočinou. Je to dost o zkušenostech, no…
Existují i jiné varianty, ale to umí jen pár lidí. Nezkoušejte to na volno, nikdy.
Odpověď na příspěvek uživatele megi-the-pes z 10.01.2024, 22:03:20
Náš na stůl může, linku právě řeším. Stůl nás nepálí; děti už jsou z domu, používáme ho málokdy (což řeším dvěma ubrusy - kočičím igelitovým a pěkným návštěvně-servírovacím). Tož stůl má povolen - kouká z něj přes okno na ptáky venku, rozvaluje se na něm, když je radiátor hned vedle moc horký, češu ho na něm a tak. Holt je jeho. Už 14 let. Tohle má samozřejmě každej jinak…
Já bych na linku poházela příbory, bez ladu a skladu. Hodně příborů. Tedy pokud když skáče nahoru, nevidí na desku. Už se mi povedlo odradit cizí kočku od krmítka poházením dříví do kamen pod něj…Kočka šlápla, že se odrazí, ono se to zřítilo, z kočky se udělala štětka na flašky, prchla a už to nezkusila. Vlastně díky za inspiraci! Nějak mě zatím nenapadlo to řešit u našeho domácího, výhradně vnitřního kocoura; ráno prostě umyjeme desku a neřešíme to… ale dobré to není. Klikr je fajn, ale tohle je něco jiného; to kočka dělá, když ví, že není viděna. Tohle je vymezení základních mantinelů, řekla bych… Možná mám, pravda, deformaci od koní; když chci už hříběti yvsvětlit, že po lidech se nechodí a titéž se fakt nekoušou, taky mu to zakážu; nechválím, že to nezkusí (ale chválím dobré chování, moment, kdy si uvědomí, že to vlastně udělat nechce, atd. atd… to jsem se do toho zamotala, uff :-) Tak fajn. Nastraženo. Zítra napíšu, co se v noci dělo 😀 Neviňátko právě sladce spinká v krabici na mém psacím stole…
Odpověď na příspěvek uživatele kometa z 09.01.2024, 12:57:25
My ho vždycky vázali tam, kam hříbě nedosáhlo, ale kobyla ano. Ti prcci ho kolikrát lížou asi ze zvědavosti a není to pro ně vůbec dobré. Po odstavu jak píše Buggyra.
Odpověď na příspěvek uživatele Tousecký P. z 09.01.2024, 15:16:45
V každém případě bosal patří do rukou velmi zkušenému jezdci - lze jím koně poměrně snadno těžce zranit. Jezdí se sedem, rovnováhou; ne rukama. Ta fáze základního učení se jízdě na koni se prostě nijak nedá obejít, tou si musí každý projít. Možná proto jezdí daleko víc žen než mužů, kdo ví… ženy mají víc trpělivosti, chlapi spíš hledají mechanismus, jak to vylepšit, urychlit… Karol Hollý kdysi napsal a učil tři fáze jezdeckého výcviku. Bylo to tuším “sedím na koni”, “jedu na koni” a “jedu s koněm” 🙂
Kůň ale stejně jako jezdce, který mu aspoň nezavazí, potřebuje pochopení, porozumění. Má svůj způsob uvažování, svůj způsob, kterým sděluje věci - a to je nezbytné se naučit stejně tak, jako jezdit. Možná je to i důležitější.
Odpověď na příspěvek uživatele Kallisto z 03.01.2024, 22:55:30
Přesně jak píše Kallisto. U koní člověk nepořídí, když si chybu nepřizná… Obrovský přínos této i podobných diskuzí je, že se zájemce dozví, že nikdo není dokonalý, všichni děláme chyby, ale musíme se z nich poučit - nic jiného nezbývá. Koně neukecáš (pokud ho nezlomíš ☹️. Mají nás přečtené do mrtě a za vteřinu; vědí, jací jsme, jaké máme nemoci, strachy, obavy, jistoty, povahu… Není rozhodující, co jsi, ale jaký jsi. Lidi hrají hry, koně ne.
Jak reagují, to už je víc na jejich základní povaze, ale i ta se řídí pocitem z jezdce, holt někteří koně jsou spíš salámisti a jiní mají nervové spoje setsakra krátké. Ale pořád nám říkají, co jo a co ne, jen to vidět. A - není mnoho interakcí mezi lidmi, které by neměly svou obdobu u koní. Koně jsou akorát upřímnější a jednají narovinu. My ženy míváme sklon hledat složitosti tam, kde je řešení jednoduché: vyšiluju, protože mi něco vadí a ty koukej zjistit, co to je, já ti pomůžu, jak budu moct. Říká kůň - a my hledáme to echt nejlepší složení müsli, řešíme kdeco a kdejakou blbost (nebo taky ne blbost, pravda) a přitom koni vadí naše tenisky s prodlouženou patou, která funguje jako šporny. Třeba. I to už jsem zažila a bylo to velebné.
Vidět, cítit. To je to, co dělá člověka zkušeným. Nic víc v tom není.
Zakloň se a zpomal vysedávání ("ztěžkni"). Nervi za otěž, tím to jen zhoršíš. Tohle dělávají koně, kteří se snaží pod sebou dohonit jezdcovo těžiště, logický fyzikální důsledek předklonu. A jezdec, který se bojí, se předklání (vím to jistě: taky se mi to někdy povede). Plus kůň se začne bát taky (cítí jezdcův strach či nejistotu, ale netuší, čím je to vyvoláno). Výsledkem je bludný kruh s gradujícím poolováním koně a rostoucím jezdcovým strachem ze ztráty kontroly nad koněm.
CS je samostatná plemenná kniha vzbouřence Müllera 😀 Aspoň teda bejvala, můžu mít staré informace. Výklad zkratky je “slovenský teplokrevník”, na rozdíl od slovenského teplokrevníka (ST) 😀 V podstatě je to český teplokrevník (ČT), nebo spíš, řekněme, středoevropský sportovní kůň (bez zkratky 🙂 ). Ale stejně je potřeba koukat na konkrétní původ, ne jen na zápis do plemenné knihy (PK). Někde by kůň zapsán být měl, ale roli to hraje až při výběru druhého pohlaví při chovu (oba rodiče by měli být v téže plemenné knize). Fakt ale je, že CS mají leckdy lepší původy, než ČT. Celý tenhle špás je o tom, že v té plemenné knize by měl mít kůň uvedený plný původ minimálně po 4 generace (teda doufám, že nekecám).
Zápis lze taky v průběhu života koně doplnit, chovný kůň může být v několika plemenných knihách, typicky nějaké německé + české.
Výkonnost ST (středně těžký)? Těch moc nebude. Holky, kolik je to? 130? Cena bude odpovídat. Výkonnost ale neznamená, že to vyhrál, jen, že to šel a dokončil (jakkoli, ale ne vyloučením). U takového koně bych dávala pozor m.j. na to, aby to nechodil příliš mladý (rychlokvaška, bez zkratky) - min. 8 let by měl v té době mít valach nebo klisna, která ještě nebyla připuštěna. Už jsem viděla koně, co to chodili mladší a po deseti letech věku už nechodili vůbec. Takže pokud ho tam honili dřív, bude dost možná chabrus na nohy ☹️. Výjimka potvrzuje pravidlo. Zjistit se to dá tam, kde jsou kariéry jezdců a koní. A nezáleží jen na výšce, ale taky na frekvenci - jestli chodil co dva týdny celou sezónu, nebo jen jednou…
ZL - základní lehký. Zas, kolik to je, nevím z hlavy, kolem metru…možná rozeskakování max 110, ale určitě mě někdo opraví. Tyhle zkratky ustupují a navíc se kombinují s počtem hvězd, který znamená ne jen výšku, ale taky obtížnost kurzu a tak.
Ty zkratky obtížnosti jsou skokové (parkurové) - tak jsem pochopila dotaz, ale můžou být i vytrvalostní či drezurní.
