Děkuju! Už jsem si to pořídila a kocourek se po tom může utlouct 🙂
Příspěvky uživatele
HelaS
Díky všem!
Dobrý den, vespolek!
Máme 14 letého koucourka. Taková ta vesnická směs, ale holt u něj bydlíme.
Prošel si různými fázemi. Před rokem extrémně zvracel, byl na klinice a doporučení znělo - krmte ho masem, přemraženým. Žádné granule. Naštěstí ho tam rozkapali, takže už nezvrací a operace nebyla potřeba.
Tak jo.
Žere jen nakrájený hovězí krk, příšera jedna. No co už…
Ráda bych mu přidala něco jednak něco proti bezoárům a jednak doplnit min-vit látky, které v tomto masu nejsou.
Eventuálně i něco na ledviny (kastrován byl cca v 8 měsících, jakmile poprvé značkoval, mazal na kastraci.
Tož se v tom plácám. Nedokážu vypočítat, co v tom hovězím krku je, či není… (ještě mu dávám večer třetinu kapsičky Felix želé - víc ne…)
Opakuji: nekrmíme BARF - zkusili jsme, ale zavile to odmítal. Kočku nedonutíte… Skutečně dostává ten hovězí krk, nakrájený na kostičky a zamražený.
Ven nechodí; je to vnitřní kocourek, byť žijeme na dědině.
Kocourek vyhlíží zdravě, někdy řádí jak černá ruka, ale něžně… nic mu neschází. A tak bych ráda, aby mu to zůstalo i do vyššího věku.
Předem děkuji za všechny fundované a konkrétní rady.
Kočkám zdar!
-Elvira-:Já se musím megi zaslat. Co vidí laik, drobný zemědělec, člověk, co má doma pár koní a louku na vlastní seno?
Myslivce, který mu zakáže jezdit po v mapách značených cestách v lese, mává mu u toho flintou pod nosem, ale když tento laik zjistí, že mu divočáci přeorali půl louky na seno a srny po několikáté přetrhaly ohradník, tak najednou po myslivcích ani vidu ani slechu…
Jasně, asi mám smůlu a narozdíl od doktorů, prodavaček, číšníků a dalších profesích, na které spousta lidí nadává a já nemůžu říct ani křivé slovo, narážím jen na samé myslivce blbce. Ale co si mám myslet, když má mé okolí převážně negativní zkušenosti?
Ba. Potkávám venku ve vinohradechmyslice, kteří jen tak chodí, ale nemají kulovnici zlomenou… fakt to není příjemné, když na vás míří a vůbec to neřeší.
Stalo se mi, že mě sežvali, že jedu po cestě mezi poli - jako že tam jkají nějakou akci… ale když jsem jim řekla, že “se znám s majitelem pole, a ten nám tu jezdit povolil”, tak pokrotli. Blázinec.
Nebo jindy, když na mě vylít chlap z posedu, že mu ruším zvěř. Co na to říct jiného, než je kdyby to řekl ve stáji (v okolí jedna jediná), tak bych tam jednoduše nejela?
Ono je to prostě o lidech. Většina starších myslivců se upíná na jakási privilegia, která měli za totáče a v hlavě se jim to od té doby nezměnilo, jedou pořád tak, jak byli zvyklí.
Ale… jo, znám i tu mysliveckou omladinu, +/- 30 let… a to je fakt jinačí kafe. S nimi je dohoda v pohodě…
Od těch starejch jsem ale jednou zaznamenala zajímavou radu: “Holky, když vám nevoní oves, třeba že má plíseň, dejte nám ho. My ho vysejem na naše myslivecké políčko (mmch obrostlé durmanem, ale co už), a ono z toho přecejen něco vyleze pro tu zvěř…”
Děkuju… snažím se 🙂
Home office… no, hele, mám účetní firmu a v ní nějaké ty lidi. HO máme všechny, už leta. Daně nepočkaj a práce neuteče sama… Za ty roky odrostly kolegyním (většině) děti, a právě takhle to tehdy vzniklo: když mrně omarodí, patří k němu máma… a po večerech to musí dohnat.
Teď zas občas někdo omarodí, ale ta práce fakt neuteče, čeká na nás, potvora jedna…
Začala jsem s tím už někdy před 20 lety právě proto. Za covidu jako bychom to našly 🙂 Prostě všechny máme doma plnohodnotné pracoviště a hotovo.
Jedinou podmínku to má: aby byli v kolektivu dospělí lidi. Ne vyžírky, ne nikdo takovej, aby se snažil hodit práci na druhý… Dát dohromady ženskej kolektiv těchto vlastností trvalo roky a několik škaredých chyb.
Sám HO (přesněji Home Work, samozřejmě) má svá úskalí. Stane se, že vám padaj stěny pracovny na hlavu, a tak. Nám se to zatím vyhýbá, protože v kontaktu s klienty aspoň někdy být prostě musíme. A někdy (teď) i hodně.
A koně? No, někdy se mi zdá, že moje kobyla zná přesně daňové termíny a nečeká mě… 😀
Moje ustajovatelka, Soňa Dufková. Dokázala připravit koně, kterého sama odchovala, pouze na polních cestách (tehdy ještě bez jízdárny) až na druhé místo MČR v military L. O jedinou shozenou překážku v parkuru. Porazila ji Eliška Orctová od Hatly = úplně jiný level přípravy.
Za mě prostě klobouk dolů. A navíc se pořád vzdělává, vyslýchá vety, čte, co se dá, zve trenéry, pro nás majitele rekre koní odborníky na práci ze země, fyzioterapeuty; stará se o to, aby měli všichni koně pravidelného zubaře, skvěle obsedá mladé koně bez rozdílu jejich určení - rekre plemeno nebo sporťák? Všichni mají stejnou péči.
Soňa provozuje malou stáj s +/- 19 koňmi - nechce to zvětšovat, aby se kolem nemotalo příliš mnoho lidí. Výsledkem je báječná atmosféra, žádná drbárna. Všichni si vzájemně pomáhají - a funguje to.
Mé kobylce je v téhle stáji skvěle. Na sport opravdu není, ale svou práci odvede (vodění žáků). Jinam bych už nešla, ty drbárny mě jinde doslova ničily.
A - očividně je možné vést úspěšnou sportovní stáj a přitom nedusit nás, rekre a postarší jezdce… U nás to není ve střetu, nikdo nikoho nepomlouvá a neposmívá se mu; respektujeme se navzájem. Holt - je to ukázka, jak ustajovatel může ovlivnit klima v celé stáji 🙂
Tu louku povápnit.
Tohle se poměrně snadno vyrobí pamlskováním. Kůň postupně začne pamlsek vyžadovat a stupňuje to; strká do člověka nosem, “šacuje” mu kapsy, no, a nakonec začne kousat.
VLašotvny se touhle dobou, pokud jsou na tahu, drží nad halivnou větších rybníků a tak. Protože i když je zima neho ohavně, nad haldunou je hmyzu víc.
No - a občas vysílají “průzkumníky” na hnízdiště. Průzkumník přiletí, rozhlédne se, a šup je fuč. On asi zkoumá nejen stav toho hnízdiště, ale taky jeszli je v okolí dost potravy ve vzduchu (protože vlaštovky loví výhradně tam).
Jak se na tom domlouvají, je záhada. Těch záhad je u ptáků, i úplně běžných druhů, opravdu hodně 🙂
Takže ano! Otevřít přístupové vletové otvory.
U nás je ve stáji cca 30 vlaštovčích hnízd a je fakt, že naše koně, ai nás mouchy či kdo absolutně netrápí. Prostě - vlaštovky ve stáji a jiřičky na dvoře jsou obrovský poklad!
Anonymní:Které barvy jsou při křížení koček nepřípustné? Rezavý kocour s bílou kočkou může být a jak budou vypdat koťata?
Já jen vím, že úplně bílé kočky jsou často hluché. JIstě napíše někdo znalejší ;-)
Jasně, znám bílou kočku, která hluchá není, ale matně tuším, že ty bílé či jaké geny s sebou nesou i nějaká postižení. Podobně, jako u koní; ovšem takové hříbě většinou klisna potratí (zmetá) , ale ne vždycky. A je to pak velice smutné… Ale ono je to tak, že není bílá jako bílá. Prostě tohle chce odpověď od někoho, kdo se v genetice vyzná.
lesnizinka:Helo, jsem to úplně nepochopila: takže nakonec ho operovat nemuseli?
Ne. Krásně zareagoval na kapačku - a navíc, on je bázlivý, hrozně se bojí cizích… Takže všem v okolí opravdu mohu velice doporučit vety ve Veterina u ZOO!
Kocourek jako by tam získal i sebevědomí. Už se tak cizích lidí nebojí, je sebevědomější. V jeho věku (16 let) je to cosi jako zázrak.
Hned druhý den jsem si ho odvezla, byl úplně v pohodě. A od té doby je to jak píšu - občas vyzvrátí chlupy jako každá kočka, ale je hravá a očividně v pořádku. (Tak jasně, “vnitřní domáci kočka” líná pořád).
Kocourek je taková součást naší zbylé rodiny, poté, co děti odešly žít si své životy. Bylo tu najednou prázdno… a on to prázdno vyplnil ❤️
Zdravím vespolek! Prosím o radu. Ráda byc našemo kocoutkoci pořídila kočičí strom, na jehož úplném cršku by byla budka na spaní.
ON je jinak nesmírně vzorná, na současné škrabadlo chodí rád a nikde nic tím pádem neničí. Jen se potřebuje na noc ukrýt. POslední měsíce si k rtomu vybral židli pod jídelním stolem. Nevadí nám to - ale cítím z něj tu potřebu mít svůj "bydlík" zakrytý a z jeho pohledu bezpečný.
V současném škrabadle (výška asi metr) má tu “budku” u země. Schovává se tam - někdy - když přijde někdo cizí; nemá cizí lidi rád, bojí se. Má i jiné skrejvačky různě po domě.
Tak mi přijde, že kdybych mu pořídila něco vyššího, kde by byla nahoře ta ukrývací - spací budka, tak by to fakt ocenil.
On je sice spíš pozemní kočka, ale pokud odmítá sít té budce u země na současném škrabadle, o něčem to vypovídá.
Nemáte nějaký tip? Koukala jsem po netu dost, ale to, co si představuji, tam nikde nenalézám. Z nabídky vidím vždycky úplně nahoře placaté sedátko, nikde jsem nenašla tu budku.
A bohužel nemám možnost nějaké výroby samodomo ☹️
lesnizinka:To je ono, to pískací prase 👍 Měli několik velikostí a vycpané i nevycpané. My kupovali vycpané, naši psi měli rádi jen měkoučké věci😉 A naopak - pískátko jsme museli hned vymontovat, nebo spíš jsem do pískátka zalomila sirku, aby nepískalo, protože jakmile písklo, odmítnuli ho vzít do huby, utíkali od něj, protože se báli, že mu ubližujou. Byli prostě takto vychovaní, že co zabrečí nesmí dlachnit, protože právě vyrůstali s koťátkama a v zahradě se pořád vyskytovalo nějaké divoké zvíře, liška měla přes zahradu trasu, pak vyvedla i mladé a učila je hrát si na kurtu s míčky. Různé kočky ze stájí a pejsci kamarádi, kteří k nám chodili bez pozvání dírou v plotě😉
Popravdě, já neměla to srdce. Ten náš teriér byl z útulku a tak měl své strachy a obavy…
Žil s námi 16 let do svých osmnácti, ke konci už byl slepý a hluchý. A trpěl; vrátila se mu separační úzkost. Vet ho uspal jednu sobotu dopoledne na našem dvorku a na mém klíně…
Osvítila mě tehdy náhlá genialita a mrtvého pejska jsem ukázala kocourkovi. Pochopil - a nehledal ho, jen prožíval svůj žal.
Prase skončilo v teriérově hrobečku jako kontaminace zeminy. No… vím, ale prostě…
Kocourkovi je dneska 16 let a pořád je taková, jak ho vychoval náš teriér Karel. Prostě nástupce.
Další zvířata už mít nebudeme, už jsme staří. Ale tihle dva náš život obrovsky obohatili - kocourek to dělá stále - a pejsek, na toho nikdy, nikdy, nikdy nezapomeneme. Sice nám po příjezdu doslova sežral dvě křesla, ale mí synové na něj později balili holky…. on dokázal v době chřipek dokonale udělat diagnózu, komu je nejhůř, a u něj pak spal vedle postele (byl to velmi pozemní pes). Provázel nás dospíváním dětí, jejich pubertou a i později…
Našli jsme ho kdysi v útulku. Na rozdíl od ostatních psů neštěkal, jen koukal. Vypadal tehdy jako nepodařený pudl. Až na veterině identifikovali rasu.
Než se dostal do útulku, byl tři dny uvázaný u sámošky v Břeclavi.
Takového psa už nikdy nenajdeme. On vychoval ty mé děti, i našeho kocourka.
Každopádně - rodinám s dětmi opravdu mohu doporučit pejska pemene soft coated wheaten terrier - česky pšeničný teriér. Je to nejzlatější pes, kterého jsem za svůj dlouhý život potkala. Pokud se objeví někde v útulku - tím líp. Oni se dost kradou - náš púes například nebyl kupírován, takže ho asi ukradli v Rakousku jako malinké štěně.
Náš pes, pšeničný teriér - už je v nebi - měl takové to pískací gumové prase. Strašně ho miloval. Naučil se povel “vem si to prase a běž s ním… kamkoli jinam”, pořád ho tahal po bytě a spal s ním.
Když bylo tak špinavý, že už to dál nešlo, vzala jsem prase do umyvadla. Prase naříkalo a pískalo, jak jsem ho drhnula a pes na zemi štkal, ať mu tak neubližuju.
No… a když jsem mu ho vrátila, tak ho nepoznal. Hledal a pátral… trvalo den, než se nám povedlo prase označit jeho pachem. Ten AHA pohled pak byl nesmírně dojemný 🙂
Náš současný kocour je zcela nezajímavý. Nežere, co by neměl, nic neničí, škrábe jen škrabadlo. Miluje laserové světýlko a papírky zmačkané na zemi. Všechno, co může, stěhuje pod ledničku. A to ho máme od koťátka (nastěhoval se k nám poté, co se narodil u nás na půdě sousedovic venkovní kočce). Ale on ho vychoval ten náš teriér; na kocourka ovšem bylo pískací prase příliš veliké, psí ocas byl lepší. Spávali ve třech - pes, na jeho břiše se hřál kocourek a vedle spalo pískací prase.
Máme 16 let starého kocourka (narodil se na naší půdě toulavé kočce. No jo… prostě se k nám nastěhoval.
Celé roky žral granule ad libitum, ale pak začal strašně zvracet. Po pobytu na veterině a následujících úkonech a radách jsme přešli na syrové maso - a to hovězí krk. Plus min vit.
Kocourek ožil, dokonce začal víc pít, a někdy řádí jako kotě. Vlastně denně 😀
Je výhradně vnitřní, ven nechodí.
No… mám kobylku šlonzačku. Zezačátku jsem ji zula na zadky, ale hned si je obrousila do krve, v tom našem terénu. A strašně zakopávala, bylo to vo ústa. Po dvou letech jsem to vzdala a dostává na podkovy velmi malé, ale přecejen ozuby. Chodí daleko jistěji, už tak děsně nešmatle.
Řekla bych teda, že je to prostě kůň od koně; člověk to musí vyzkoušet a vypozorovat reakci - a tím zjistit, co jeho koni vyhovuje nejlépe.
Dodávám, že je to rekre kůň; na jízdárnu sice chodí, ale v terénu daleko víc. Ve velmi různém terénu, kde převažuje ostrý písek nebo štěrk, rozbité střešní tašky a podobné povrchy.
Předtím jsem měla kobylku, co měla artrózu, ale kopyta tvrdá. Tu jsem v jejích cca 16 letech zula úplně s tím, že mi pak lépe řekne, co jo a co ne. A taky že jo. Jenže… povrch jsme nemohly vybírat ani v létě za sucha (ve výběhu), ani v zimě na ledu. Tak jsem po cca třech letech usoudila, že už mi řekla, co jsem potřebovala vědět (povrch měkký, ale ne příliš) a zas ji nakovala na obyč pantoflice. A jí se velice a očividně ulevilo, hned byla veselejší a čilejší… Ten povrch na vyjížďkách, který se jí líbil, jsem ale dodržovala i pak. Dožila se 25 let a odešla mi na ohavnou koliku, na nohách měla akorát špánek, který ji příliš netrápil.
Tož tak.
Simona:Nemám sice zkušenost s úplně slepým koněm, ale mám hřebce který je slepý na jedno oko. Už jsem se tak nějak naučila tušit kdy, co a jak vidí. Taky jsem přemýšlela nad tím, co kdyby náhodou (nedej bože) oslepl i na to druhé oko. Jak by se s tím vypořádal on a co bych pro něj mohla udělat já. To musí být mezi takovým koněm a člověkem asi hodně hluboký vztah, ne? S pozdravem Simona.
Koně mají své koňské potřeby. To znamená, že nemá smysl je polidšťovat.
Slepý kůň nepotřebuje nějaký hluboký vztah s člověkem, i když to může být fajn a určitě mu to neublíží. Potřebuje ale hlavně kamaráda vodiče, tzn. jiného koně, který se ho ujme a “vodí” ho.
Tohle jde ale jen někde. Dobré je to ve velkých výbězích, nebo pastvinách.
Tam, kde jsou jen malé, udupané výběhy, bude slepý kůň strádat nedostatkem pohybu.
Jezditelný být může, pokud se pohybuje v krajině, kterou zná. Ale žádná hitparáda to fakt není. Ba dá se říct, že je to hodně nebezpečné - pro koně i pro jeho jezdce.
Záleží taky na temperamentu toho slepého koně. Pokud se leká všeho, je to trápení. Pokud je vyrovnaný (a taková postižení zas zvířata moc nerozhodí), je tu naděje, že s kámošem dožije spokojeně.
Tož za mě: pokud chci slepého koně nechat dožít dobře (a mám na to kačky), najdu mu pastvinu, kde on najde svého kámoše-vodiče. Pokud to nejde, nechat uspat.
(Aby bylo jasno: takovou kobylku mám. Sice na jedno oko stále vidí, ale i to jí kdysi velice onemocnělo a já musela řešit, co dál, pokud by léčba nebyla úspěšná. Ale úspěšná byla - i díky tomu, že se přestěhovala do vyšší nadmořské výšky, takže autoimunitní reakce se už nedostavily. Kdyby se dostavily a já ji musela nechat tam, kde byla předtím, nebylo možné doufat v jakékoli řešení, než uspání - ona je opravdu hodně vysoko v krvi.
Už je to myslím deset let a je pořád spokojená… ale holt, něco to stojí.)
Mám pojištěnou kobylku proti škodě, kterou by způsobila jinému (přídavek k pojištění domácnosti, pár stovek). Tam může být škoda za miliony, kdyby utekla a vzala to na silnici třeba… Léčebné výlohy pojištěné nemám.
https://equichannel.cz/clanky/zdravi-a-veterinarni-pece/povinne-schema-ockovani-proti-chripce-koni-dle-svs
http://horsevets.cz/clanky/vakcinace-koni/