Čau holky, noc u nás velmi, velmi dramatická. Večer průjem pořád, jak když otevře kohoutek s vodou, už jsem to ani nepočítala. Pila jsem ne, že ne, pořád jsem u sebe měla bílinskou, trochu coly jsem si dala, někdy v 8 s ní zapila tu nospu, no bez úspěchu, jen ne takové křeče. O půlnoci jsme šli spát, byla jsem vyčerpaná, usnula hned, i když jsem spala celé odpoledne. Někdy kolem třetí(říkal Tom, že je) mě probraly křeče, musela jsem se odpotácet na WC, ale cítila jsem, že je mi celkově slabo. Když jsem se zvedla z WC, začala se mi strašně motat hlava, první jsem uvažovala, že si půjdu dole vzít ještě nějakou tabletu, ale radši jsem si šla první lehnout. Pamatuju si jen, že jsem ušla pár kroků…a probralo mě, jak mi spadl na hlavu košík s kosmetikou. Vůbec jsem nešla kolem postele si lehnout, ale jsem sebou sekla na druhé straně, mezi postel a skříň👎 Vím jen, že jsem uvažovala ještě realisticky, že to asi mrtvice není, když vím, co se děje a kde jsem a že musím jít za Tomem do ložnice, protože sama jsem nebyla schopná už zvládnout nic. Udělala jsem pár kroků na chodbě a sekla sebou podruhé u zábradlí(ještě, že jsem nezhučela ze schodů) Nevím, jak jsem se probrala, nebo za jak dlouho, přišlo mi, že hned a odpotácela jsem se do ložnice, vůbec jsem se nemohla udržet na nohách. Praštila jsem sebou na postel a jen mu říkala, že je mi hrozně zle. No vysvětlit mu, jak zle, o co jde, on rozespalý nechápal, já jsem nebyla moc schopná mluvit, bylo to drámo. Takže jsme se snažili uvažovat, co s tím(se fakt divím, že mi ještě byl schopný fungovat mozek) Tipla jsem, že asi dehydratace, potřebuju zavodnit a energii. Ionťák míval, ale teď neměl. Takže: magnezku, toustový chleba s kouskem 70% čokolády, černý čaj s medem a nakonec tablety: nospu, febichol, pancreolan a endiaron. Usnula jsem, spala do 6h. Pak na WC, zjistila jsem, že už můžu chodit, tak jsem se odplížila do pokoje, aby se Tom vyspal, protože já bych už sebou mlela a budila ho. Ráno jsem byla s trochou průjmu jen jednou, zatím. Ono už není co. V břichu mi to šrotuje. S jistotou zítra do Prahy nejedu, budu ráda, když se dostanu do stavu, že tu budu moct být sama a nezdechnu, nezabiju se na schodech…