bassrock: Moje Madam byla hysterická z tekoucí vody a to tak, že buď nechtěla přes potok jít vůbec, couvala, oči vypoulené, nozdry jak díry, nebo (pokud třeba před ní přešli koně ze stáda) tak skočila (máme tu potoky cca metr široké, spíše potůčky) a to tak že do výšky a ještě si přitáhla nohy pod sebe, aby jí to náhodou nekouslo.
Tak jsem vzala holínky, dlouhé vodítko a ňamky a šla si do toho potoka stoupnout, po chvíli, kdy kobyla skákala na dlouhém vodítku ze strany na stranu, usoudila, že když to nežere nohy mě, tak snad ani jí a vešla za mnou. Ovace, pochvala, ňamky a potoky již nejsou problém
jako občas se zeptá jestli musí přes, ale je to spíš takové aby řeč nestála 
Na našem slavném putování kolem Kocáby jsme tuto brodily asi 20x, leckdy to měla po bříško a no problema.
Ale vloni jsme dojely k Berounce, vstup do řeky pozvolný písčitý, další tři koně se tam ráchali s rozkoší, ona vyděšená z toho množství vody se odmítala přiblížit na metr od vody. Nenutila jsem jí, viděla tak velkou řeku poprvé v životě a nejspíš i naposled, ta cesta tam není nic moc, tak proč to hrotit. A neberu to, že vyhrála, beru to jakože nemá ráda vodu, dokáže se kvůli mě zapřít, ale tady to nebylo nutné, tak jsem to po ní nechtěla. A necítila jsem to jako prohru, sama vodu nemám ráda, nemusím se koupat ani v těch pařácích, tak jí chápu.
Presne tak to vnímam, viem, že Flóra je kôň do nukleárnej katastrofy, že ak treba, prejde na ušiach peklom a prebrodí lávovú rieku, viem, z akých terénov ma spoľahlivo doniesla domov, v úplnej tme, v totálne neznámom teréne.
Takže nejaká voda ma netrápi.
A veľmi presne viem, kedy sa vo mne zlomilo to "hmm, nechce, musíme, lebo tréning, hranice, whatever"...
Ona sa bála chodiť cez úzke jarky, aj bez vody, reku, nebudem zosadať...uf, to bolo doosť zlé, čo som tam s tou kobylou robila, nebila som ju, bičík som ale mala, tušírku, tlačila som, tlačila, aj na tušírku došlo, už som asi aj kričala... kôň už bol pološialený, spotený, ja tiež...
Bolo to na vrchole areálu starej bane, vysoká tráva, úplne bizarné kulisy, nikde nikto, okrem mňa, čo som nútila kobylu prejsť cez blbý jarok, na ktorom mi vlastne vôbec nezáležalo, videla som sa v jednej chvíli vnútorným zrakom akoby zhora....a čo som videla, sa mi nepáčilo :(
Presne tam hore, na bani, som zahodila tušírku do šachty a už nikdy som ju na Florenu nevytiahla.
Kobylu som upokojila a šla som hľadať inú cestu a aj som ju našla, nezosadla som, terén bol pomerne zlý, cieľom bolo sa dostať na lúku, kde som chcela klusať/cválať, ale bola hrboľatá a tvrdá a vykašľala som sa na to.
A naspäť že sa vrátime cez ten jarok, že smerom domov to už nebude riešiť.
Samozrejme tam bola malá šachta, prikrytá nejakou rohožou, ona ju videla z jednej aj druhej strany, ja krava nie a strašne, strašne som sa za seba vtedy hanbila...
Samozrejme do vody som každého brala na ruke, bežne som sa v októbri vyzúvala a brodila nejaký vodný tok, stálo mi to za to.
Ale ak viem, že sa vo vode niektorý necíti dobre, zbytočne ho tam ťahať nebudem, aby som výchovne pôsobila, mám kone, ktoré tento spôsob práce nenávida, z rôznych dôvodov.
