Příspěvky uživatele

Až díky fotkám zde jsem dnes koukala po břečťanech na stromech v parku a kvetou…

Ráno byly mraky,ale pak  sluníčko trochu vykouklo a v parku bylo krásně.

https://www.driml-napajecky.cz/cz/kralici-mysi-cincily/jatecni-pristroj/omracovaci-pristroj-pruzinova-jatecni-pistole-pro-drobna-zvirata-kraliky-drubez-ryby-10035.html

Přemýšlela jsem,jestli to dát sem,ale za zamyšlení to určitě stojí.V dněšní době určitě.

Tento příběh ukazuje, co schází dnešní společnosti. Úcta k bližnímu, láska k člověku, sebeobětování, vzájemná sebeúcta a mnoho dalších vlastností pro vzájemné spolužití.....  Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.  "Chviličku", ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi. Po dlouhém čekání se dveře otevřely. Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze čtyřicátých let.Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí. "Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?", požádala mě. Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi děkovala za laskavost."To přece nic není", řekl jsem jí,"snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce". "To jsi opravdu hodný chlapec", řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum."To ale není nejkratší cesta", upozornil jsem ji. "Ach ano, já vím", řekla."Já nespěchám. Jsem na cestě do hospice". Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly."Už nemám žádnou rodinu", pokračovala tichým hlasem."Lékař říká, že mi nezůstává moc času". Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr. "Jakou cestou byste chtěla jet?", zeptal jsem se. Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička. Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou řekla:"Jsem již unavená, asi pojedeme". Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena už seděla na kolečkovém křesle."Kolik vám dlužím", ptala se a vytáhla kabelku."Nic", řekl jsem. "Vždyť si musíte vydělávat na živobytí", namítla. "Mám i jiné pasažéry", odpověděl jsem.Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala. "Daroval jsi staré ženě trochu štěstí", řekla."Děkuji ti". Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života. Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel? Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.

Ono u psů je stejné.Nezáleží na kastraci.Potkávám se s naším psem s několika kastrovanými psy a nemá problém ani s jedním.Za to třeba má problém s nekastrovaným psem z druhého konce vesnice,který na něj parkrát dorážel přes plot a když ho potkáme,musím ho důrazně usměrnit k noze a ještě si brumlá pod vousy.

Přide mně,že dnes  kastrace buď je všelékem na řadu problémů a nebo za všechno může.

Přesně jak píše kometa.Jiné krmení potřebuje jalová,nedojící koza,jiné březí či koza v laktaci.

Mám stejnou zkušenost.Doma celých 10 let vládla smečce kastrovaná fena.Kastrovaný berńák za celý život(dožil se bez pár měsíců 15 let),neměl problém se žádným psem a to s majiteli jezdil na výlety,dovolené.Psi s ním problém neměli,on s nimi také ne,asi proto,že byl prostě nekonfliktní.

A co se týká kocourů,tak naši kastráti si své domácí území také brání proti cizím,ale venku na poli se všichni kocouři,kočky,kastrovaní,nekastrovaní nijaknevadí.

JardaPecival:

Když se na to podívám z jiný stránky.. Burza, výstava, to je asi fakt pěkný riziko, když tady čtu sprcha, výměna oblečení mezi přecházením karantény, tak tam to musí bujet, jedna báseň..

K burzám se nevyjadřuji,nenavštěvuji je,ale výstav se s králíky účastním hodně,takže tam je i ta drůbež.Tam,už tím,že každý kus mají v ruce posuzovatelé, se případná podezřelá zvířata dají do karantény.Když ale budu psát za své králíky,tak si nikdy nic závažného nepřivezli.Ano,někdy se stane,že některý den,dva moc nežere,ale to je spíš ze stresu pokud jsou na výstavě delší čas,ale jakmile si doma odpočino,u jsou vpořádku. Jenže to je zase o té odolnosti.

Mě u tehle diskuzí vždy nejvíce vadí,že není na všechny stejný metr, že když jsem napíše někdo “cizí”,nový o kastraci,tak je vždy sepsut,ale když jsem napíše někdo,kdo je tu “známý”,že kastroval,tak se to přejde úplně v klidu.

Máme slepice na vejce,nevěnuji se čistému chovu,ale pokud se objeví jakýkoliv problém,řeším to radikáně.Léčení se mně prostě nevyplatí.Zbytečné riziko nakažení ostatních a zbytečná ztráta času a prostředků a do dalšího chovu takový jedinec nic kvalitního nepřinese.

Chovám desetiletí čistokrevné králíky a právě takovou radikální selekcí máme dnes zdravý chov a ještě vysoce hodnocená kvalitní zvířata.Proto vím,že nechávat si v chovu zvíře které prošlo nějakými zdravotními problémy je postupně cesta do pekel.Selekcí lze dosáhnout zdravých a vysoce odolných zvířat.

U nás se tedy všichni psi od prvníího dne pohybují mezi drůbeží,kozami,králíky ,kočkami a učí se, jak se k nim chovat.Nikdy žádnému nic nebylo.

Tak když pošlou kámoši něco hezkého,ráda se podělím.Humoru není nikdy dost.😄

Mamiko, kulva se nežíká viď?

Čekám ve frontě na kasu, přede mnou stojí mladá maminka s dvěma malýma holčičkami. „Mamiko?“ ozvala se ta mladší, asi tříletá beruška. „Copak, zlato.“ „Mamiko, kulva se nežíká viď?“ Maminka zalapala po dechu: „Kdes tohle slyšela, samozřejmě neříká, to je moc ošklivý slovo, takhle nesmíš mluvit.“ „A mamiko?“ ozvalo se znova. Pán před nimi se začal maličko otřásat v základech. Maminka se snažila dělat, že neslyší, ale bylo jí to houby platný. „Mamiko a čulák se taky nežíká, viď?“ Než nebohá paní stačila zareagovat, ozvala se starší, přibližně pětiletá dceruška: „Neříká, říká se pinďour. A říkala teta, jestli budeme mluvit sprostě, vypadaj nám za to všechny vlasy a budeme plešatý jako strejda Karel. On musel bejt asi strašnej sprosťák, viď mami?“

Maminka nemluvila, zoufale se rozhlížela po nouzovém východu, ale uvězněná v dlouhý řadě košíků neměla absolutně žádnou šanci. Pán před nimi, zlomený v pase, se už nepokrytě smál, já si utírala uplakaný oči a byla šťastná, že tyhle situace už mám dávno za sebou. A přišlo to znovu: „Mamiko?“ „Alžbětko, proboha, mlč. Řekneme si všechno v autě.“ „Ale mamiko, ještě mušíme do lékálny, koupit tatínkovi tu maštičku na pinďoula, má ho pšeci nemocnýho.“ Maminka strčila hlavu do kabelky, zřejmě hledala něco jako roubík, a protože měla kabelku velkou, vešla se jí tam ta hlava celá i s částí ramen. „Alžbětko,“ promluvila zadumaně ta starší, „já myslim, že na mastičku je pozdě. Mamka včera večer říkala tetě, že už je úplně mrtvej.“ A umřela jsem i já, pán před nimi a maminka si do tý kabelky vlezla skoro úplně celá. Myslím, že do tý lékárny už opravdu nepojedou

DĚDEČEK S VNUČKOU NA WC

Jestli máte vnučku, pravděpodobně řešíte podobné dilema, když řekne: „Dědo, já musím kakat.“ Na pánský nebo na dámský? Samozřejmě, že ji odtáhnu na pánský, jenže ona protestuje: „Ale tohle je klučičí! A já jsem holka.“ „No to máš smůlu, já na dámský nejdu. Proč se ti tu tak nelíbí?“ Načež Simonka pronese nesmrtelnou větu: „Protože tady je to plný bimbasů.“ Na to není co říct. Má pravdu. Do značné míry. Jeden pán u pisoáru musel na chvíli přestat, jak se začal smát. „A kluci jsou čuňata. Jozífek u nás říkal, že jednou počůral i světla na stropě.“ „No, to má výkon.“ Ocenil jsem a tlačil jsem ji do kabinky.A učitelka se prý ptala, co to dělá a on se otočil a taky jí počůral.“ Více pánů u pisoárů muselo přestat, ale Simonka si smíchu vůbec nevšímala. „A paní učitelka křičela, takže přiběhla paní uklízečka.“ Na chvíli nastalo ticho v napjatém očekávání. Simonka si rozepla kalhoty a já ji vysadil na prkénko. „A taky ji počůral.“ Pánské záchodky se změnily v bezva Show. „Radši tlač,“ pronesl jsem zničeně. „Mě to nejde. Pomůžeš mi?“ Věděl jsem, že každý poslouchá, ale co jsem měl dělat. Jinak tu zkysneme navěky.

Heeee…“ začal jsem neochotně. A Simonka se chytla: „Heeee…“ A odvedle z kabinky se ozvalo: „Heeee…“ A od pisoárů se ozvalo několikahlasé: „Heeee….“ Byli jsme Mužsky tlačící sbor. Simonku to nadchlo, takže to zkusila ještě několikrát. Hlavně, že to zabralo a padalo to tam, což komentovala slovy: „Jé, mně se úplně vysypalo bříško.“ A pak to zazdila: „Já udělám celou rodinku čokoládových anakond, jo?“ radovala se. Jen jsem odevzdaně přikývl. „Já si myslela, že si jen prdnu a teď se mi narodila celá rodinka,“ kopala nožkama spokojeně do mísy. „Já to tady snad dneska nedodělám…“ ozvalo se od pisoárů, když ustal smích. Hotovo. Hledal jsem vlhčené ubrousky, Simonka chvíli čekala, pak jí to přišlo dlouhé, tak povídá: „Ty jsi zapomněl hajzlíka papíra! A teď tu budu muset stát a čekat až uschnu.“ Našel jsem je. Utřeli jsme, oblékli se, Simonka i chtěla sama spláchnout. Tak jsem ji nechal spláchnout a ona: „Pa pá, hovínka! Mějte se, hezky plavejte a nezlobte tam.“ U pisoárů bychom z fleku mohli vybírat vstupné. Táhl jsem vnučku ven. Zatímco si vyhrnovala rukávky k mytí, přišla s dotazem dne: „Dědo a co dělají hovínka, který nemaj maminku ani tatínka?“ Spolkl jsem větu, že to asi budou zasraný sirotci a rychle jí umyl ruce. Pisoáry se konečně uvolnily a jeden z nastojáků při vycházení ven povídá kamarádovi: „Tady je to skvělý, sem musíme chodit častěji.“ No. My ne. Už nikdy….. P.S. Babičkám se tohle přihodit nemůže.

🙂

Ježek.

http://www.chovvb.wz.cz/C_genetika.html

krásně vysvětleno

Mně  to Výhody být ve svazu,také zmizelo až na konec.

Je vidět,že je stále méně opravdových chovatelů kterým jde o zvířata jako taková a o to chov někam posunout,ale je stále více těch,co na prvním místě mají co z toho budu mít.

hmn:

přesně tak

+ kastrace, takže nových přírůstků pomálu

Ano dnes se už hodně kastruje.Kamarádka chtěla dvě koťata k baráku a nemohla sehnat až si pak přinesla z vedlejší obce z drůbežárny.