Fatia: Já jsem řidič, cyklista ne. Líbí se mi, jak popisujete svůj způsob pohybu po Praze na kole, takový cyklista mi nevadí, i poděkuji, když uhne. V Praze (nejen v Praze) však jezdí mnoho cykloteroristů se sebevražednými sklony, kteří dopravu komplikují. Teď se mi stalo, že pouštím chodce na přechodu, když už jsem se rozjížděla, přiřítil se odnikud cyklista. Na přechodu vážně nečekám, že se mi najednou před autem zjeví objekt pohybující se rychlostí 15 km/h, to chodci neumějí. Málem jsem mu dala babu, směrem ke mně vypouštěl nepublikovatelné výrazy a vůbec se tvářil, že jsem se ho snažila zabít. Nesnažila, jen on si neuměl vybrat, jestli chce být chodec, používat přechod, nebo je účastník silničního provozu. Nebo další cyklisté, kteří se rozhodnou, že sportovní jízda po silnici 1. třídy je to pravé pro jejich zdraví. Nikde se nic neděje a najednou kolona pomalu se pohybující vpřed. Po kilometru se konečně dostanu k důvodu. Cyklista či dva, jedoucí metr od krajnice na nejhlavnější silnici v dalekém okolí, plné aut i kamionů. Nebo v létě cyklista na uzounké silničce do prudkého kopce, silnička se kroutí v zatáčkách, cyklista šlape jak o život, přesto jede rychlostí chodce. A jede uprostřed té silničky, při snaze ho předjet kličkuje před autem a nahlas volá, že odstup metr a půl, což na té silničce je nemožné. A neuhne celé ty dva kilometry do kopce, protože on jede, má právo a já zabíjím svým spalovacím motorem planetu. Chápu, že cyklista má stejné množství podobně nepříjemných zážitků s řidiči aut, ale ono je to stejné jako jinde. Když je někdo vůl, je jedno, jestli sedí za volantem nebo za řidítky. Prostě je to vůl.
Tak to já za takovým cyklistou (nedej bože kolonou) jedu krokem, než si troufnu jeho (je) bezpečně předjet. Myslím cyklistu, který jede ukázněně vpravo, ale já stejně dopředu nevidím, protože zatáčky nebo horizonty.