Příspěvky uživatele

Já si pamatuju, jak jsem si v prvních týdnech s Finnem tak trošku zklamaně říkala - počkat, on jako nebude na procházkách běhat? Jakože nebude hyperaktivní? 😀 Prostě jsem byla zvyklá na mix ohaře 😄 Teď už to beru, jak to je, je to klidný pes, občas si radostně zaběhá, ale nepotřebuje to pokaždé. Také trochu trvalo naučit ho, jak si hrát doma, teď už to umí bravurně. Ten rozdíl v povaze je prostě velký a trvalo déle, než bych čekala, než jsme se vzájemně poznali a zvykli si na to, co je u nás normální a co od sebe můžeme očekávat.

orionka-2:

když si člověk někdy poslechne, s čím a jak bojují, mně jako sněhové vločky teda často nepřipadají.

Nevím, napište nám o tom.

Nenapíšu, nechce se mi plýtvat energií na to, aby pak někdo rozebral moje výroky a prohlásil, že on by to teda určitě v pohodě zvládl, narozdíl od těch rozmazlených děcek 🙂

Porozumění a ochota zaujmout postoj soucitu i s těmi, kterým nerozumím, nejsou předatelné. Pokud vás to skutečně zajímá, zkuste si s nějakými sama promluvit, nebo stačí rozhovor s nějakým učitelem (ZŠ), který má “své” děti rád.

Přesně to, co píšete (absence samostatné hry s ostatními dětmi venku), je podle některých zahraničních odborníků hlavní příčinou současného stavu. Řešení není jednoduché. Rodičovský styl se za desítky let tak moc posunul, že není vůbec snadné jít proti proudu.

Jak snadné na ně nadávat a mít zaručený a zázračný návod, který by je všechny šmahem napravil (škoda, že to nevědí odborníci, už jsme to dávno mohli mít vyřešené) 🙂 
Mnozí bysme neobstáli lépe, kdybysme vyrůstali v tom, v čem oni. Možná se říká, že sněhové vločky, ale když si člověk někdy poslechne, s čím a jak bojují, mně jako sněhové vločky teda často nepřipadají. To si tak připadám spíš já, která mám stokrát snazší život a přesto mi přijde někdy těžký.

Je to zhruba rok, co máme Finna. Přidávám pár fotek z poslední doby. Zatím nebylo potřeba znovu trimovat (byl na trimování zatím jen 1x, před létem), jsem zvědavá, jestli to ještě přijde. Od podzima chodí na volno a je fakt šikovnej. Na “fuj” už umí odejít i od hodně luxusních pochoutek. Občas se povede dokonce i to, že nějakou ulovenou pochoutku na povel pustí. Se samostatností je to teď celkem stabilní, až na ten nedávný úlet (aspoň jsem ty dveře, co byly načnuté už od loňskýho jara, konečně “opravila” stříbrnou izolepou 😀). Začala jsem na samostatnosti nedávno ještě víc pracovat, Finn zatím rozhodně nesouhlasí s pobytem osamotě v cizím prostředí. Jsem zvědavá, jestli a za kolik roků budu moct říct, že tohle téma už má zpracované a zvládnuté.
Jinak je to prostě pes snů. 

Jo a na fotkách mívá takový standardní výraz - buď “mám si jít pro pamlsek?” anebo “tak já už si pro něj prosím poslušně jdu”.
 

Jinak já mám taky představu, jakýho psa chci mít, ale tím, že jsem si brala útulkáče, nemohla jsem vědět, co mě čeká. O to je snazší přijmout skutečnou povahu a preference psa, který se ke mně dostal.

Teď mi Finn nasadil laťku hoooodně vysoko v tom, co lze od psa očekávat. Nevím nevím, jak si budu pořizovat případnýho dalšího psa, jestli se mi podaří se oprostit od Finečkovy skvělosti a být otevřená úplně jinému psovi, anebo jestli se budu snažit hledat, co má Finn, třeba v nějakém čistokrevném kníračovi 🙂 

Vidím pár možností řešení současné situace zadavatelky:

1) Psovi najít jiný domov, kde budou takového psa skutečně chtít. Příště si pořídit nějaké plemeno, které odpovídá vašim představám (navrhuji např. grifonek s PP z dobré chovatelské stanice).

2) Dál válčit jako dosud a doufat, že to nějak společně přežijete.

3) Začít navštěvovat dobrýho trenéra (pokud možno lepšího než je chovatel) a začít pořádně makat na sobě a na tom, abyste se se psem dorozuměli. Pak se dá ta situace zlepšit i daleko víc, než by člověk čekal. 

Víc podle mě nemá smysl takhle na dálku teoretizovat a posuzovat, co jak je nebo není.

Pozor ale i na chválení psa ve virtuálním prostoru. Mám zkušenost, že se nezřídka po takové pochvale zase všechno celkem rádo podělá 😀 

Prostě to tak dneska je… výběr útulkovýho psa pro mě začíná výběrem útulku, ze kterýho jsem ochotná si psa vzít. Kde mi nebudou klást podmínky, se kterýma nesouhlasím. A až pak vybírám psa. 

Pokud byste chtěla čistě pozitivní postupy, napadlo mě postupně ho “zcitlivit” na ostřejší a ostřejší povel. Takže na procházce dám hezoučký povel na přivolání, odměním něčím fakt hodně dobrým, a za nějakou chvíli ho znovu přivolám, ale o nepatrný stupínek ostřeji. Po chvíli dám třeba ještě jeden stupeň ještě o maličko ostřejší. Vždy tak, aby ještě přišel a mohl dostat super skvělou odměnu. Jestli se na jedné procházce povede projet tři stupínky nebo pět, je celkem jedno. Na příští procházce začínám znovu od nejhezčího, ale dál postupuju rychlejc. Pak se s tím dá všelijak hrát, náhodně měnit stupně ostrosti, držet se vždy v rámci toho, co bezpečně zvládá, opatrně zvyšovat náročnost. A pomalu se propracovávat směrem k cílovému “houknutí”. Představuju si, že tímto postupem to může být proces na několik týdnů.

No nevím, jestli bych o tom, jak pracovat s čtyřmesíčním štěnětem z pracovní linie, čerpala rady z anonymních internetových diskuzí… (nebo teda já vím, že bych si takovýho psa nepořídila)

Nevím, jestli nejsem divná, ale já psa do vody i bahna klidně naschvál posílám, a pak se raduju, jak ho to baví. A to rozhodně nemá samočistící srst 🙂 Je důležitý, aby uměl do vody taky nejít, když řeknu, většinou ho ale do vody častěji posílám než zakazuju.

Sardullah, a přeučit to přivolání cíleně se stopovačkou? Aby věděl, že se chodí i na ostrý povel a je za to taky velká odměna….

Ještě grifonek je dobrej pes, jen teda splácnutej čumák a občas nutno nechat upravit srst, ale mně by to přišlo  jako dobrá “cena” za pohodovýho malýho pejska. Pochopitelně pouze pokud půjde o psa s PP.

Ona klasická krátká srst není až taková výhra.

Ono je celkem jedno, jestli “je reaktivní” nebo není, to je tak trošku jen nějaký pojem a slovo. Pes byl formován tím, v čem vyrůstal a doposud žil, a někdy je to celoživotní běh k nápravě a formování, aby fungoval k naší spokojenosti.

Můj předchozí pes měl evidentně nedostatek socializace ve štěněcím věku a doháněl to celý život, víceméně až do konce života se nechoval ke psům dospěle.

Takže co je asi podstatný, že je potřeba na tom makat a že některé věci nemusí být hotové za měsíc nebo rok, ale můžete je řešit třeba i celý psův život. Zase se tím člověk ale hodně naučí. Přijde mi, že výběr trenéra je úplně zásadní, dobrý trenér může ty věci nesmírně urychlit. Ne že by to udělal zas vás, ale dá dobrou radu a najde funkční postup. U mýho současnýho psa vidím, že jsme se s věcma, který už máme docela zvládnutý, mohli trápit klidně roky, kdybych se snažila to zpracovat sama.

U Brna teď dělá socializaci i individuálky Eva Štemberová, můžu vřele doporučit.

My měli nedávno zase zážitek… Teď už se nad tím usměju, ale v tu chvíli jsem moc v klidu nebyla, když pes nechal veškerýho vyvádění před víc jak půlrokem a najednou tohle (navíc s vidinou, že další den musí být opět sám a ještě delší dobu).
Bylo to patrně únavou po jedné větší akci, další teorie je háravka, možná kombinace obojího. Naštěstí toho po dvou dnech nechal a vrátil se do normálu. 

Každopádně jsem se “aspoň” dokopala přestat se vymlouvat a začít makat na lepší samostatnosti, protože jinde než doma mu zvládání samoty teda moc nejde.

Klíště už jsem tahala a sundávala i lezoucí. Mám nasazenou simparicu už od ledna kvůli jedné psí akci a teď jsem za to ráda. 

Šňůra v modré barvě vypadá suprově 🙂 

Včera jsme měli také mrznoucí mlhu a pocitově to bylo horší jak běžný mráz, pořádně jsem na procházce vymrzla. 

A mám pocit, že mi pes v poslední době začíná častěji řešit divné a podezřelé lidi. Budu muset prozkoumat, jak se s tím vlastně zachází. Jako chápu, že lidi nemají co divně koukat a podezřele postávat, ale říkat každému, ať jde podezřele postávat někam jinam, asi nebude ideální řešení 😀 

Zatímco v pátek odpoledne venku ani noha (pršelo), o víkendu tu byly úplné davy. A tak jsme na procházce potkali spřátelenou smečku a chvíli jsme šli “v davu” 7 pejsků. Moc jsem si pochvalovala, jak stačí pár pejsků a necelý kilák společné cesty, a za tu chvilku se stihlo stát nejmíň pět důležitých věcí, co si Finn potřebuje mezi psy trénovat.

Ten náhubek  pomůže tomu, že v nejhorším můžu svého psa pustit a chytat toho druhého. Mně to vyhovovalo, mít psa takhle zajištěného, ale každému to vyhovovat nemusí.

Strašný zážitky ☹️

Myslím si, že pro člověka i psa by bylo žádoucí zajistit si co nejdřívější setkání s nějakým normálním psem. Léčit psychiku je důležitý, čím dřív, tím líp.