Přemýšlela jsem pouze v množině věcí, které jsem ochotná z tlamy dolovat…. 😄
Od “lidskouše” mi nedávno pes předvedl přivolání. To jsem dost zírala. On je v některých věcech fakt překvapující, jak je nastavenej na poslouchání.
Přesně! A nejen oko na to, kde se co válí, ale na chování psa, kterej to taky vždycky prozradí. Díky tomu se mi většinu případů podaří vyřešit včasným povelem. A pak si nadávám, když zaspím a nechám ho něco sežrat 😀 Nejhorší jsou všelijaké bagety, to do něj strašně rychle zahučí a mně se ta rozplizlá hmota nechce dolovat z psího krku. Kdežto čtvrtku pizzy nestačil vdechnout, a tak ji na povel pustil (a sám z toho pak byl překvapen, proč to pustil, a jestli je vůbec někde ve vesmíru možný, že to je správně a že se to skutečně nemá sežrat).
Vsadím se, že většina igelitkových lidí by Finnovi odevzdala jídlo vlastnoručně, kdybych ho nechala rozehrát divadýlko 😀
Jste dobrá, to mám hned výčitky, že neběhám 😀
Figuranta žel po ruce nemám, ale je to dobrý nápad, abych vyhlížela příležitost a zorganizovala si to, až se bude chystat nějaké setkání i s dětmi 🙂
To, jak je ten pes nastaven na vyhledávání a sběr jídla, mě fascinuje (a někdy, ehm, někdy často, zlobí). Do velké míry nám funguje povel “fuj” ve smyslu “přestaň čmuchat a jdi dál”, dokonce se už 2x podařilo, že úlovek dobrovolně pustil. Ale k tomu je nespočet jiných případů, kdy nepustil a sežral. Neopomene zkontrolovat úplně vše, kolem čeho jde, při venčení na sídlišti někdy poveluju každých pár metrů (fakt to lidi nemůžou hodit do koše, že jo). Jsem zvědavá, jestli se tohle neustálé hledání zahozených svačinek někdy zlepší.
Držím palce na dnešní nácvik!
Pes už zvládá nevrhat se na lidi s igelitkami (každý ví, že igelitka = jídlo). Včera ale šla paní a zastavila se a tu igelitku si položila na zem. To vám byla panečku výzva, jestli se povede z téhle situace odvolání! Povedlo, ale dost ve mně teda hrklo 😄
Na míjení dětí (dítě = má v ruce jídlo a to jde dobře ukrást) bez pomoci vodítka však ambice nemám 😀
Mám pocit, že v tom začíná být vidět pes 😄
Známí mají grifonka a je to fajn pes, pohodář, zvládne klidné dny i celodenní výlet. Na krátký čumák se ale myslet musí. Takové to počasí 25°a více už je omezující a musí se dávat bacha, aby se pes nepřehříval a neodpadával.
Tak jsem prvně pustila psa úplně na volno, i bez couračky. Šla jsem totiž s kamarádkou staršího věku a nechtěla jsem, aby se nám vodítko motalo pod nohama. Pes na to má bez problémů, ochotu poslechnout má fakt příkladnou. Jen bych si představovala, kdyby si mě víc hlídal sám od sebe a nedocházel daleko, a tak pořád piluju rezervy se stopovačkou…
Já ve tmě do lesa nechodím. Za jasné noci se dá jít někde po loukách. Když je sníh, je to taky jiné, to je mnohem větší světlo i za tmy. Ale jinak venčím prostě v ulicích, ve městě. Naštěstí mám částečně flexibilní práci, takže kolikrát můžu jít ven už třeba ve tři odpoledne. A taky mám teď naštěstí psa, kterými procházka do města vůbec nevadí, je spokojený i v ulicích. Předchozí pes jednoznačně preferoval les.
Také se musím vecpat mimo téma, abych se pochválila. Povedlo se mi koupit u vietnamců pelech, ve kterým teď pejsek leží, namísto aby ležel v křesle. Poté, co minulej pelech odmítnul, jsem vybírala fakt hodně pečlivě, snažila jsem se dodržet všechny jeho preference, o kterých vím. Jsem borec! 🤩
Od té doby, co mám psa z Dogpointu, sleduju jejich FB, a přijde mi, že tam fungují fakt pro psy. Navíc teď rekonstruují, aby měli lepší zázemí. Těm bych se asi přispět nebála.
My měli včera venčení také pro psa žrací, navštívili jsme tchýni, a nějak mi to nesedlo. Zatímco v minulých případech si pes lehl a v klidu návštěvu prospal, tentokrát furt ne a ne dát pokoj a neustále chodil a žebral a dělal očička. Ona to ale vyvolala sama tchýně, neboť po dotázání, kolik mu může dát piškotů, zjistila, že jí došly piškoty a tudíž nemá, co mu dát. Což je pochopitelné, že v tu rána nastala naprostá tragédie a katastrofa mezinárodních rozměrů a hluboká deprese. Vymyslela jsem, že mu může dát pár oříšků, což taky udělala, ale vůbec ji to neuklidnilo a furt smutnila po těch piškotech. Nakonec si někdo vzpomněl, že v lednici je klobása, tak už jsem se jen snažila držet ústa a krok a říkala jsem si, že ty tři kolečka psa nezabijou, já ho taky někdy odměňuju točeňákem. Po zbytek návštěvy se opakovalo téma chybějících piškotů a že už mu nic nemůžou dát a jak to má chudák těžký.
No ale co tam ten pes dělal za divadlo, neustále panáčkoval nebo se roztomile mazlil, nebyl schopnej vypnout, a mně tvrdil, že povel “místo” dnes neplatí, ….. jsem byla rozhozená ještě cestou domů. Tak si slibuju, že příště to podchytím na začátku, budu asertivní, a pokud to nebude akceptováno, tak k nim budeme chodit bez psa.
Pěkná várka tipů se tu sešla 🙂 Držím palce, a určitě mě bude zajímat, co vše vyzkoušeli a jak to fungovalo. U nás třeba nějaké mluvení do kamery nefunguje, pro psa to není argument - tak myslím, že na některého to fungovat bude a na jiného prostě ne, a nenaděláte nic. Stejně jako puštění rádia, TV.
Trochu bych si tipla, že by mohlo zabrat, když za ním paní zajde před tou pátou.
A jinak, než jsme se s Finečkem definitivně dohodli, že v noci se fakt bude spát až do rána, taky jsem v jednu chvíli zkusila variantu “uprostřed noci vyvnečit”. Zareagoval na to tím, že příště spustil o to dřív, ještě než jsme na tu noční vycházku vyrazili 😀 Věřím, že toto je ale jiný případ, že starší ovčounek nebude takovej kulišák se zabudovanýma hodinkama 😀
Anebo jít po lesní cestě, povídat si s manželem, a najednou se půl metru za vámi zjeví tichý cyklista… jsem měla málem infarkt, a to mám hodnýho psa, co kola neřeší 😜
Je to velký pes, pokud se vám líbí jeho povaha a nároky na vyžití, typ srsti, tak proč ne? Nejlepší je seznámit se s více jedinci plemene, ať máte představu, co to obnáší, jakou vlastně mají povahu. Ideálně, pokud potkáte nějakého mladého, třeba ročního psa, to bývá obecně takové náročné odbobí.
Jé, to je geniální nápad!
Heleďte, to zírám, co skvělých nápadů a tipů se sešlo v takovém tématu 🙂
Já měla totiž naprosto dokonalou tlačítkovou nokii, ta vydržela vše. A nesnáším změny 😀
Dnes už jedu na chytrým telefonu a je to fajn, užitečnej pomocník, bez něj už by ten život (hlavně pracovní) byl složitější. Ale bylo fajn být normální člověk, nezávislý na mobilu, takový soběstačnější ….
A jinak k těm TOP odměnám… Když jsme před půl rokem s Finnem začali společnou cestu, objevily se mi brzy na všech nehtech pravé ruky záhadné bílé flíčky… 😀 Prostě po dobrotách chňapal jak šílenej, a bylo jedno, co to je.
Teď už mám flíčky jen na ukazováčku. Už chňape, jen když je z něčeho vynervenej.
janaa:
Ten vypadá parádně!
Díky za tip, při nejbližší návštěvě dekáče omrknu! Já hrozně ráda chodím jen tak bez zavazadla, věci poschovávám do kapes. Ale je fakt, že někdy je těch věcí víc a taky se mi nikam nevejde taška na houby 😛