Tak štěnítko zatím v nedohlednu…teda ne moje, ale mojí dcery. Mladí se rozhodli, že tedy příští rok je čas na to, aby si pořídili druhého pejsa. Tak mi to nedá to sem nenapsat.

Jako horký adept byla americká kolie, ale tam to teda ztroskotalo na ceně, protože ceny jsou kolem 50 tisíc a to mladým za psa na mazla přišlo docela hodně, navíc když se teď zařizují v novém bytě a nějaké finance sežere rekonstrukce a vybavení. Takže se začali rozhlížet po jiném plemeni a nakonec se tedy vítězem stal eurasier…a už jsme v pořadníku na štěndo. Takže když to dobře půjde a narodí se alespoň jeden chlapeček, tak budu mít příští rok dalšího psího vnoučka.

Ještě se vrátím k tématu “běhání”, jak jsem si stěžovala, že s Ginou to není ani na nějakou kondiční chůzi…

Dneska v parku měla dáma tahací, tak nějak jsme si nemohly ujasnit kompetence. No tak si říkám fajn…tady je šance udělat něco i pro mojí kondičku a dle hesla “můj pes netahá, to já jdu pomalu” jsem teda zrychlila na její tempo. To nám vydrželo asi 10 metrů, než se dáma zasekla u křovíčka, co se muselo důkladněji očuchat. Tak jí říkám…hele na to zapomeň, jdeme…no tak zase vyrazila tím svým tempem a u dalšího pokusu něco očuchat říkám…nic nebude, šlapej…no zkrátím to…po asi 50ti metrech už mi šla na prověšeném vodítku načuřeně u nohy…a pak se šprajcla úplně jakože “tvl, tak co je tohle za procházku, nejsem blbá, vidím, že tohle není přesun z místa A do místa B”…a já jí říkám “hele, když můžeš táhnout ty mě, tak co bych nemohla táhnout já tebe”…no a defakto jsem jí fakty táhla za sebou…což teda taky není nic moc. Takže ani ne po sto metrech pokus o to..jít rychleji…ztoskotal…a tak jsme se vrátily k tomu našemu ploužení…

Nicméně teda jsem přišla na další způsob, když má Gina náhodou “svůj den”, jak to udělat, aby netahala, aniž bychom si musely vysvětlovat kompetence a kdo koho povede. Prostě přejdeme do pochodového režimu a madam to za chvíli přestane bavit.

Plaka:

Mohl by zabrat i jen obyč slunečnicový/řepkový/olive olej, jemně nanést na ruce a omatlat nohy, hrudník, uši, zkrátka co nejvíc exponovaných míst s delší srstí, kde se můžou potvory chytat. Líp se pak kudlibabky i další bodláky vyčesávají. I v zimě je to i fajn prevence proti kuličkování sněhu na nohách, chlupatých brčkách (jestli nějaký sníh někdy bude). Osobně odzkoušeno na mých psech.

To teda určo zkusím, neboť Ginuša má na zadeli taky takovou bavlnkovou srst…určo v důsledku kastrace…nenapadlo mě, že by možná nebylo od věci to trošinku namastit.

No ono kolikrát se stane “kouzlo nechtěného”…přesně jako s těmi klíči, co omylem trefí psa. Já jsem házela k afgánovi taktéž…abych ho vytrhla z nějaké činnosti, aby začal vnímat. A jo, fungovalo to, stačilo i zachrastit…a to jsem ho nikdy netrefila, házela jsem tak metr od něj. 

Ale třeba Ginu jsem jako štěndo nemohla za boha naučit, aby když otevřu dveře od auta, tak má počkat a ne se hned cpát ven…a nešlo to a nemohla jsem přijít na způsob, jak na to a pak se hvězdička jednoho dne nějak zamotala, já jí nestihla chytit a ona se z auta tak nějak vykutálela na zem…od té doby čeká na povel a vystupuje teprve až řeknu.

Jj..svatá pravda…

Za prvé je potřeba si sednout a ujasnit si, co si pod pojmem “dobrý hlídač” představujeme. Neboť “dobrý hlídač” může být i čivava. Dobrý hlídač je i můj berňák. Takže pokud HLÍDAČ z našeho pohledu je pes, který bude štěkat a upozorňovat, tak takových psů je valná většina. A ano, jsou mezi nimi i sluníčkoví pesani, kteří sice za plotem budou dělat na případného zloděje bububu, ale když potom zloděj přeleze plot, tak jsou nej kámoši, se zlodějem se pomazlí, doprovodí ho a ukážou mu, kde máme schované vkladní knížky.

No a pak máme kategorii psů, kteří nejen budou dělat bububu, ale jsou fyzicky a hlavně psychicky v případě potřeby zakročit. Takový pes může být mazel se svojí rodinou, může být mazel se širší rodinou a s lidmi spadající do kategorie kámoš, kteří k nám chodí často na návštěvu.

No a pak máme další kategorii psů, kteří mají pouze úzký okruh lidí, kteří smějí beztrestně vstoupit na jejich teritorium a povětšinou jsou to jen lidi, se kterými žijí ve společné domácnosti.

Jaký je RR??…Moji sousedi mají druhého. Za plotem hlídá, ale tito dva teda nejsou žádní velcí uštěkanci. Jestli jsou mazlové??..no fakty nevím, ale třeba majitelé fenek, se kterými jsem se bavila, tak holky byly šmajchlířky. Jinak můj názor na to, kdyby měl být RR čistě venkovní pes je, že na takový režim je prostě nevhodný.

Doron:

My dneska měli krásnou, idylickou procházku.

Ovšem jen do tý doby, kdy jsme prošli loukou, kde roste svízel přítula 😬.

Frama jsem vyčesávala snad tři hodiny, fakt docela průšvih 😅.

To známe… moji psi jsou na sbírání tohodle sajrajtu machři😡

Je to jedna z barevných variant mečovky mexické. Všechny mečovky jsou snášenlivé rybky…možná si kluci mezi sebou občas “poměřují pindíky”, ale žádný drámo.

Určitě chovat s převahou samic a myslet na to, že jako každá živorodka je tato rybka prasátko, takže nepřerybnit a dbát na pravidelnou údržbu akvárka.

Za mě se živorodky moc nehodí jako spolubydly k čistotným rybám ..jako třeba k tetrám.

Tak jeden erdel je Ginina “nejka” číslo 2…vede Alfons II. - berňák.

Jako už když byla Ginuš štěně a chodily jsme do parku socializovat, tak jsme se tam potkávali.  Arny je z Giny u vytržení a paf, takže stojí jak troubík.  Gina je na něj moc hrrr (přitom sama takový přístup jiných psů k ní nesnáší). Co jsem tak zachytila, tak Arniho páníček může pustit na volno, ale tak na 20 minut a pak Arni přestane poslouchat…ale samozřejmě páníčka neznám, tak nevím, jak toho erdela vychovávali apod. Jinak teda i na Matěje reaguje Arni dobře, ale těýko říct, jestli to není tím, že ho zná od štěněte a že chodí v doprovodu Giny. Jinak jsem je teda v parku neviděla, že by se zdravili i s někým jiným. Ale tak možná je to proto, že já, když byla Gina štěně, jsem se každého majitele psa, co vypadal klidně ptala, jestli by bylo možné se pozdravit.

Já mám erdela z mládí nějak zafixovaného jako ostřejšího psa, asi proto, že jsem se s nimi setkávala na cvičáku, kde za doby svazarmu cvičili téměř výhradně služební plemena…nejčastěji NO, dobrmani, sem tam rotvík, taky velcí knírači a právě nějakej ten erdel.

Trickyvoo:

Běhání nesnáším od dětství. Bolely mě z toho kotníky a paty. Někdy musím kousek běžet, když nestíhám, to mi neva. Malině by se líbilo, kdybych běhala. Zkusila jsem to nyní dvakrát, poprvé jsem si podvrtla kotník, který cítím ještě teď, podruhé mě bylo děsně špatně. Když už, tak prostě chodím ostrou chůzi. Nicméně ty kilometry Elisaka mě teda taky zahanbují. Chodíme v kuse do deseti km, pak mě to přestává bavit, hlavně mě pak doma shání, kde jsem tak dlouho.    

Já jsem neběžec…nebavilo mě to ani v dětství, tak jsem se raději dala na koně…tam sedím😄.

Ale jak teda neběhám, tak na to nejsou psi zvyklí a když už se rozběhnu, tak to teda zírají “jakože co se děje?” a Gina, ta teda nezírá, ta to rovnou fyzicky sabotuje..

Thielli:

Tam ale právě není to “dočichej” - dočichej neexistuje = zapovězeno = neposlušnost = netoleruje se.

Tam je jen to “močení”. No a z toho plyne mé váhání, protože psa při potřebě nepéruji (ona hnědá ani neposlechne na povel k mně, když běží hory-doly, aby se daleko z dohledu v klidu vykakala. Většinou už to poznám, že běží najít místo, někdy se ale spletu a přivolávám, protože už mám obavy, aby se moc nevzdálila a ona neposlechne, ale záhy si sedá a už to z ní padá. Tam to prostě respektuji.  

Ale na druhou stranu vím, že hnědá je sakra chytrá a že s tím čůráním to na mě klidně i zkouší… ale poznejte to pokaždé. 🙄🙄

Hele tak prostě máte holku chytrolínku, která si spojila dvě a dvě dohromady…takže za mě palec nahoru. A pokud vám to nepřekáží v provozní poslušnosti, tak bych to asi ani neřešila.

Elisak:

Běhám tak 2-3x týdně 10-14km, to vždy se psem, bez psa bych se asi nedokopla. 
Jinak zatím dokud to jde inline brusle (bez psa) nebo koloběžka, to psa občas beru, když je v plánu kratší vzdálenost (standartně jezdím 34km). 
Loni v půlce července jsem se rozhodla se sebou konečně něco udělat, když váha ukázala 112kg a šla jsem na to pohybem… Aktuální váha hezkých 65-66kg

No, teda klobouk dolu👍. Já strašně nabrala, když mi onemocněla čuba osteosarkomem…za ty dva a půl měsíce od diagnózy do uspání…8 kilíček nahoru. Další kila se nasbírala po jejím odchodu a než jsem s tím stačila něco udělat, tak mi odešl za půl roku i pes. Povedlo se mi zlomeček shodit a pak nastalo období, kdy jsem musela najít nový domov kavkazandě a z toho jsem se nevzpamatovala do teď…no už zase bulim, jen to píšu…teď zas už půl roku lítám kolem mamky, který je 83 let..ta si nejdřív zlomila nohu a když už to bylo na dobré cestě a už začala pěkně chodit, tak jí rupnul obratel v bederní páteři….no nic..to jsem vytahovat nechtěla. Chtěla jsem říct že já jsem člověk, který ve stresu žere, takže jsem se takhle prožrala skorem k 90 kilům. A nějaký klid daleko v nedohlednu.

Tak furt si říkám, že mám alespoň ty psy, že mě donutí jít na prochajdu, ale to teda na hubnutí není, protože pyrenejka jde pomaloučku neb si musí vše důkladně očuchat, takže nějaká rychlost chůze, která by měla na hubnutí smysl, je sci-fi a baví jí to tak max hodinu…za tu hoďku ujdeme 4-5 kiláků a pak jí to přestane bavit. A samotnou bez psa mi to nedává smysl, protože toho času mám tak málo, že jsem ráda, když stíhám alespoň ty prochajdy se psy.

Takže ještě jednou “klobouček” a palec nahoru.

No o přivolání si myslím obecně, že jde hlavně o člověka. O jeho důslednost…nedůslednost.

Ono to, co popisujete vy, je tak nějak nic proti ničemu. Tu chvilinku mě počkat nezabije a fenka vlastně povel splní, tak co. Horší je situace, kdy člověk potřebuje, aby pes přišel teď hned. Co bych za takové přivolání, jako máte vy, dala u své pyrenejky…tam je to ve stylu “Gino, ke mně…”…"nemůžu, musím prozkoumat támhleto křoví na obzoru"…"tak alespoň čekej"…"já počkám až na konci…" a odkluše do západu slunce a když jí s jazykem na vestě doběhnu…samozřejmě zcela nesprávně a marně se jí furt snažím přivolat a už jí vidím, jak u toho křovíčka stojí a čmuchá a já z posledních sil a posledního dechu zavolám “Gino, ke mně!!!!”" tak bílá krasavice přikluše s miloučkým, slaďoučkým úsměvem… “no kde jsi, já už tady čekám jakou dobu”. Jo měla pravdu, fakty počkala až na konci..

Já jsem člověk nedůsledný a dle toho mi psi fungují..nefungují.  Asi nej příklad byla moje ovčanda, kterou se mi teda podařilo vycvičit, že reagovala na první dobrou teď hned, vždy a všude, ale….ale povel jsem musela dávat tak, aby bylo na první dobrou zřejmé, že to myslím smrtelně vážně. Jako fakty nešlo říct sametovým hláskem “Sárinko, pocem honem…”, ale opravdu to muselo být ve stylu “Sára, ke mně!!”

Jinak když nebudu počítat mojí pyrenejku, kterou nemohu pustit z vodítka, tak všichni moji psi měli přivolání více méně na pohodu. Tím myslím, že ne všechny bylo možné mít na volno úplně všude a za každé situace. Někdy až úsměvné, když voláte na dva psy velikosti menšího bernardýna “Štěňatáááá…honééém k mamincééé”, protože tak jsem volávala, když to byli psí mimča a nejlépe na to reagovali. Jinak pokud potřebuju přivolat bez debat teď hned, tak hodně nahlas zahvízdám…to už pak žádný pes neřekl “jó..jenom si to tady dočuchám a přijdu..” , ale ihned běží ke mně.

Se salukou nemám zkušenost, tak snad pár postřehů k afgánovi, kterého jsme měla a jednoho jsme měli i v rodině.

Z mého “pozorování” bývají fenky větší šmajchlířky. Jinak je afgán povětšinou nekontaktní k cizím lidem. Je to PAN PES.  Na nějakou extra poslušnost to teda není, ale to vlastně ani není potřeba a běžné povely jako je sedni, lehni, čekej, zůstaň a pod. určo zvládne. Horší je to s proveditelností, prostě když mu to nepřijde smysluplné, tak neposlechne. Jakože venku je mokro a vy mu řeknete sedni nebo lehni?? No tak to asi úplně nemusí projít…proč by si měl dřepnout do mokrýho. Navíc všechno po dobrém a nejlépe po vzájemné domluvě. Z mého pohledu je to hodně o vztahu…když mě bude afgán milovat, tak bude ochoten se mnou spolupracovat, bude ochoten se se mnou dohodnout na nějakých pravidlech.

Jó takhle doma doma v obýváku za piškotky, tak to si hrál “na cvičák” i s mojí malou dcerou…a provádění třeba obratů u nohy, přivolání, předsednutí atd atd. s přesností a rychlostí takovou, že kam se na to hrabala moje cvičená ovčanda…ale došly piškotky…a konec. A chtít po něm něco takového venku??…sci-fi…

Doma je to velice klidný společník. To asi většina chrtů. Ve své podstatě je spokojený pokud má vyvýšené měkké místo a stačí mu, že má kolem sebe lidi…ten můj ještě rád koukal na televizi - na dokumenty o zvířatech. Takže leháro na gaučíku a čučel na animal planet.

Co se týče pouštění na volno…řekla bych, že mezi afgánci jsou dvě skupiny…ti kteří chodí celý život na vodítku, těžko říct do jaké míry je to povahou psa a do jaké míry schopností majitelů se se svým afgánem nějak dohodnout, do jaké míry kvůli tomu, aby byl pes pořád krásný a načesaný. Afgán se stopro nedá vypustit všude. Je potřeba mít dostatečně velký prostor, protože jako každý chrt loví očima a většinou jakmile zaregistruje pohyb, tak nejdřív vyrazí a pak teprve přemýšlí. Takže když kolem prolétne igelitový pytlík například, tak nejdřív hrrr za ním a teprve v běhu pak zjistí, že je to igeliťák a nemá smysl se za ním honit. Takže je potřeba mít oči na šťopkách a snažit se vidět všechno dřív než on. Potom je jednodušší dát povel čekej a pro chrťáka si urychleně doběhnout, protože přivolání a zvlášť pokud už má afgán něco v merku je dle mého sci-fi. U nás povel čekej fungoval, ale pak jsem měla jen pár okamžiků, abych ho odchytla, protože by nezůstal stát na věky věků, ale po chvilince by stejně vyrazil. 

Jo, stane se, že mu vyskočí zajíc před nosem z křoví a tradá. A chrt se odpíchne třista z místa a letí. Než našemu pomalému mozečku dojde, že je chrt v pohybu, než se nadechneme, abychom ho zavolali ..v mém případě, abych zahvízdala..tak už je chrt třeba 50 metrů dál. A ani takový afgán, kterého jsem měla já, který byl odvolatelný i za této situace, neudělá otočku teď hned. Začne se vracet, ale velkým obloukem…takže dalších xy metrů. Prostě místa, kde jsem afgána pouštěla…pokud se jednalo o přehledný terén, kde chrt viděl široko daleko, tak minimum bylo, že bezpečný “kruh” kolem nás musel mít tak 150-200 metrů.

Můj chrt zvířata nezabíjel. Se svojí rychlostí a manévrovacími schopnostmi neměl problém zajíce, který mu vyskočil z křoví před nosem, doběhnout prakticky za pár desítek metrů…v podstatě kolikrát ještě dřív, než jsem stačila zahvízdat. Doběhl…zjistil, že tohle fakty není pejsek (psy on miloval) a defakto se vrátil sám. On byl taková chůvička, pečoval o koťata, morčátka…Neumím si ale představit stejnou situaci s chrtem, který by zajíce skutečně ulovil. 

Tam kde byl terén nepřehledný, třeba na lesní cestě, tak tam problém nebyl.

Výhoda afgána je…nebo myslím chrtů obecně, že není nutné naběhat denně 100 jarních kilometrů, vymýšlet na prochajdách nějakou zábavu. Stačí mít nějaké bezpečné místo…kde uděláme s chrtem pár sprintů a defakto za 15 minut můžeme s klidem domů a chrťák je připraven opět zalehnout na pohodlný gaučík k televizi.

Nevýhoda afgána je jeho nádherná srst, která je opravdu náročná na údržbu…tedy za normální situace není…vlastně stačí jednou týdně pořádně rozčesat. Jednou za čas vykoupat…ale pozor, nemůžeme ho nechat jen tak uschnout, je potřeba srst do sucha vyfénovat a opravdu to není činnost na půl hoďky…trvá to, pes na to musí být odmala učený, aby pak vydržel tuto nebojím se říct, několika hodinovou činnost. Odměnou je pak to, že se kolem vás vznáší psí víla. No a vznáší se do té doby, než vyrazíte na louku a po “proběhnutí” potom vyčesáváte bodláky, větvičky, z chlupů na tlapách suché listí a nedejbože, že je mokro, tak to jde všechno ještě hůř. Upřímně…protože my chodili ven do terénu několikrát denně, tak jsem nakonec afgána začala stříhat na délku srsti tak 20 cenťáků…to potom docela jde.  Ono totiž, když se daří, tak afgán může mít chlupy skorem až na zem. Držet afgána ve výstavní srsti je ještě náročnější a tito psi se kolikrát ani do přírody na vylítání nedostanou. Já to spíš brala tak, že pes je šťastnej a že hlt není primabalerína, tak z toho se nestřílí.

Když to srovnám se salukou, tak ta bude na údržbu srsti určitě podstatně jednodušší. Je to orientálec, takže předpokládám, že bude v lesčems podobná afgánovi…určitě v tom nevtíravém bytí. Jinak znám…znala jsem…dost afgánů, kteří se mohli vypouštět na volno. Ale neznám jediného majitele saluki, který by svého psa pustil…jako možná existují, ale tím, že saluki není nějak masově rozšířené plémě, tak kolik jsem za život potkala saluk…tak asi 3.

Navíc saluki je vytrvalec…dokáže běžet hodně rychle…hodně dlouho a dalek předaleko, na rozdíl třeba od greye, který běží omega rychle, ale na krátkou vzdálenost.

V každém případě, ať už se rozhodnete pro jakéhokoliv chrta, tak doufám, že si povahově sednete. Protože chrt není pes..je to chrt a potřebuje k sobě “chrtího” člověka, aby spolu prožili ten psí život a aby byli šťastní…jako jsem to měla já se svým afgánem. Ono chrtí povaha opravdu není pro každého. Pro mě byl afgán wau…no a můj manžel ho sice miloval, ale fakty to nebyl jeho šálek kávy a dalšího chrta už nechtěl.

EDIT: ještě bych chtěla dodat, že můj afgán byl výborný hlídač…ne moc uštěkaný, ale hlídal svědomitě. Dokonce jednou z paní, co k nám vlezla na dvůr..na odečet vody…sundal baťoh…jako žádný strašení haf haf…jak jí zmerčil, tak přelétl zahradu a hned hrrr na ní. Venku si lidí nevšímal. Od dětí se nechal pohladit, od ženských už se odtahoval “on se mě asi bojí..” “Ne paní, on se vás nebojí, on jen nechce, abyste na něj sahala” a pokud měl cizí chlap tendence si ho pohladit, tak i vrčel. Ale pokud si ho nikdo nevšímal, tak lidi naprosto ignoroval. 

hmn:

jojo, na těch dvou fotkách je vidět ta správná fenčí pyrenejská hlava a výraz, uvidíme, zda jí to vydrží

a ňuňací - ona je maxi extra kontaktní mazel (se ptali chovatelé, jestli nám to nebude vadit 😀), celou noc spí se mnou v ložnici, ale zároveň se umí hezky sama zabavit s kostí, drnem trávy, zahradničením…..
Pamlsková, ráda si hraje na výcvik (jako Aribo, však část rodokmenu mají shodnou)

on to ten osud asi dobře zařídil….

a ňuňací - ona je maxi extra kontaktní mazel (se ptali chovatelé, jestli nám to nebude vadit 

Tak takhle zpětně musím říct, že teda bledá závist. Nicméně vím, že kdyby na mě Gina nezbyla, kdybych měla na výběr mezi ní…nekontaktní samostatnou jednotkou a mezi jejími kontaktními sestřičkami, tak bych si stejně vybrala Ginu, protože oceňuju u psa tu nekontaktnost k cizím lidem, tu samostatnost. No to jsem netušila, jak s touhle povahou budeme následně bojovat a jak to bude těžký se s madam na čemkoliv dohodnout. Jo, mám přesně to, co jsem chtěla, mám přesně to, co bych si sama vybrala, pokud bych měla možnost. Mojí bílou Kanimůru.😇

Tak moc přeju, že to ten osud takhle zařídil.😉

hmn:

tak jsem zde

Moira 3m a pár dní (a zhruba 19 kilíček) :

❤️❤️❤️❤️…tak ten výraz je přesnej…jako naše Ginuš…proto by jí u manžela prošla i vražda. Proto jsem okřikována hned, když po tý bílý potvoře něco chci “Ginuško, ta panička tě zase buzeruje….tak jí nech, ono se jí asi nechce…viď Ginuško, se ti nechce”….a nebo madam přijde a “kňour, kňour, kňourindy…pusť mě lehnout na ten polštář”…"Gino zapomeň, teď tady ležim já…lehni si jinam"…"Pusť mě, hele jaký umim dávat pusinky"…"Ne nepustim, tohle na mě neplatí"…a manžel z kuchyně “tak jí tam pusť…ona si chce lehnout na polštářek”😴

Edit:…to je hrozný, jak ty štěnďata rychle rostou…to už ani není pravda, když byla Ginuš takhle “mrňavá”

Já teda četla, že by se štěndo mělo asi týdn nechat na stravě, na kterou je zvyklé od chovatele. Jakože než si zvykne v novém domově, než se rozkouká, tak aby toho na něj nebylo moc. Já to u pyrenejky vydržela 3 dny a pak jsem přešla na maso. Vzhledem k tomu, že pyrenejka šla od chovatelky jako štěně čistě “granulové”, tak jsem začala postupně …nejdřív jen svalovinu, pak jsem začala přidávat opatrně i vnitřnosti. Kosti jsem zkraje dávala mleté a pak jsem začala krmit křídla, nejdřív jsem je raději pomlátila paličkou…už si nepamatuju přesně, ale určo během 14 dní už papala všechno.

U berňáka jsem to už neřešila vůbec…u chovatelky byl sice na granulích, ale štěnda už běžně dostávala kuřecí křídla nebo stehna, takže tam jsme přešli komplet na “maso” hned. Jen s vnitřnostma jsem zkraje opatrnější resp. přidávám do krmné dávky postupně od nějakého minimálního množství. 

Jinak teda musím říct, že granule máme, psi je mají nasypané nonstop, ale teda že by to mělo nějakej úspěch?? Do misky nasypu tak 250g a dva psi ve váhové kategorii 50+ to jedí 2 dny.  Vlastně je to takový moje “krytí”, když se pyrenejka rozhodne, že tu hovězí klišku k večeři jíst nebude a nebude a nebude, tak abych si nemusela dělat hlavu, že bude o hladu…jasně ona by hlady jeden den neumřela, ale já jsem zvyklá na žravý psy, tak mi to nedá a začnu vymejšlet, co jí dát, aby se navečeřela. S těma granclema řeknu “nechceš?? tak nejez”

Když se teď oprostíme od toho, jaký máme osobní názor na granule. Tak obecně si myslím, že spousta lidí krmí kombinovaně…třeba ráno granule, večer maso a pohoda. Přišlo by mi divný, kdybych do jedné misky nasypala granule a do toho přimíchala maso…ale vzhledem k tomu, že moji pesani spucnou masitou večeři a pak jdou sezobnout pár granulek, tak je to asi to samý, jako by to v jedné misce měli. Jako kdybych jim to maso posypala malou hrstičkou granclí, ale jako třeba půl na půl v jedné krmné dávce mi to nedává smysl.

Odchovat skalary není taková prča…nejsou to paví očka. Jako ve společenské nádrži neodchováte…nebo možná jsou vyjímky, kdy se rodičům pár jedinců povede uhlídat, ale osobně o nikom takovém nevím.

Takže si to shrňme. Sranda začíná po vykulení z jiker. Samozřejmě v nějaké menší nádržce, kde vzduchujeme a udržujeme žádoucí teplotu. No a někde vedle pěkně odchováváme artemie, abychom měli prcky čím krmit a pak zase opatrně hadičkou odsáváme bordelíček a to je takový nekonečný kolotoč. No a pak když nám prckové rostou, tak je potřeba další nádrž, alespoň 100 litrů, kde odchováme mladý a zase, krmíme a udržujeme v čistotě, aby  ošklivé “dusíky” neupálily mláďatům ploutve, aby jsme je nepodrazily v růstu kvůli špatným podmínkám. A pak když se všechno to úsilí vyplatí, tak mladí dorostou do tzv. prodejní velikosti. No a takových obyčejných skalár je všude plno. Takže nějaký ekonomický efekt v podstatě žádný, kolikrát takový chovatel může být rád, když mu ryby vykoupí nějaká akvaristika.

Upřímně, pokud nemáte opravdové ambice chovat, tak se na to vybodněte. A pokud ano, tak nastudujte, pořiďte vybavení a s chutí do toho, hodně zdaru.

hmn:

jojo, také tak 😄

a teď se těším, až princezna vyroste, a ač nebude mít pindíka žádného, tak nějaký respekt snad budit bude, a člověk se nebude muset bát, že mu nějaký halama pocuchá to malinké neohrabané medvídě….

 Jednou jsem zažila, když Gina opravdu zle zavrčela, ne nahlas, ale pomalu mi tuhla krev v žilách z toho zvuku, na dvě jakojackraslice, které sice fyzicky nenapadly, ale dělaly takové ty výpady, co malí pejsci umí, štěkaly fest po  Matesovi, kterého vedla moje dcera, já s Ginou za nimi, protože úzká cesta. A to teda nebylo žádný štěkací divadýlko, jakože se ze sportu poštěkám se psem co kolem běží a štěká na mě, ale opravdu mi to přišlo jako smrtelně vážná výhružka. Naopak, zastavila se, hlavu lehce sklonila a pak z ní vyšel ten zvuk.

Jako vždycky si tak říkám, že Gina je nekonfliktní pes…sice provokatér, hlavně chronický čučič do očí, ale to je jiná kapitola…no že si vůbec neumím představit, že by se bránila nějak účinně. Pořád je to taková jemňoučká bytůstka, anděl ale opravdickej, není radikál, není zabiják draků…a pak si vzpomenu na to zavrčení a říkám si, že kdyby došlo na lámání chleba, tak by to byl asi masakr.

PS: nej pindíka měla široko daleko naše Sára…moji psí kluci jsou spíš takoví bezpidíci troubíci

Ono těch receptů na “burčák” je vícero…resp. jasně pořád je to cukr, kvasnice a vlažná voda, někdo používá klasický droždí, někdo sušený…někdo sušený, ale pouze od Dr. Oetkera….no prostě dle chuti každého soudruha 😉

Tak, víme všichni,  ono jde hlavně o režim štěňátka. Co si budem, dospělej pes po odchodu páníčků zalehne a jeho pracovní dobu více méně prochrápe. 

Štěně je jiná záležitost…tam se ty doby klidu a aktivity střídají rychleji. Myslím, že určitě někteří z nás zažili, že jim štěndo odpadlo uprostřed obýváku…pak tam spinká hoďku-dvě…všichni se doma snažíme nehýbat, nedýchat, prostě jen neprobudit tu malou piraňu…no a za hoďku se štěndo probudí a hrrr na ně, kousíky, kousíky. Prostě si chvíli odpočine a je zase připravené si hrát.  Navíc štěňátko musíme i krmit vícekrát denně než dospělého psa. 

Já si za sebe neumím představit, že bych si pořídila štěně a po “mateřské dovolené” bych začala chodit do práce a štěně by bylo samo doma 8-9-10 hodin.  

Ale  s páníčkem, který si může z práce odskočit …tak to je jiná…😇