Thielli:

Za námi v domě bydlí lidé se středním hnědým pudlem. Nemá blbou hlavu jako ta naše, zato nemůže jíst nic jiného než vařenou krůtu s rýží a za léky platí ti lidé tisíce měsíčně. Je s PP. A jeho hnědá barva ztratila ještě víc pigmentu než Thierry. Byl jak čokoláda, když ho přinesli. Teď je jak pět let stará čokoláda 😟

Já si pamatuju jako dítě školou povinné, které bydlelo na sídlišti, kde převažovali pudli (no jako nějakej rok už to bude..třeba i nějakých 38 let), hnědej pudl byl vééélká raritka, alespoň v našem městě)…ve své podstatě černí střeďáci…že celá tahle sídlištní smečka byla na pohodu. Ale pak bydlel tam jeden hnědej pudl…nikdy jsem neviděla, že by ho vypustili z vodítka, nepamatuju se, že by se chtěl s nějakým psem kámošit..ani s lidma moc ne kámoš…prostě takovej..nevim jak to popsat…jinej.

Jako normálně bych i možná žekla, že jeho panička zanedbala socializaci, že ho nepouštěla ke psům a já nevím co ještě….ale u nás na sídlišti se socializace zanedbat snad ani nedala. To byly ještě doby, kdy jsme se všichni znali, lidi se spolu zastavovali, ženský tvořily “debatní kroužky”, babky posedávaly na lavičce…do toho fůra děcek a mezi tím vším ti psi…

Tak teď, když čtu o té hnědé barvě u pudlů…jestli to prostě nebylo tím.

Jinak obecně musím říct, že jsem už určitě někde četla, že co barva, to trochu jiná povaha…tedy u pudlíků, ale už si nepamatuju kde a jak hodně relevantní ty informace byly….no nejlíp z toho vycházel černý.

strapaty:

Dnes sa stalo coho som sa bal, ale mojou chybou.Floki sa, mojou chybou, vyvliekla z obojka.A vystartovala po druhom psovi.Pozitivne na tom bolo, ze som kukal jak blazon.Ona, tava sprosta, sa chcela hrat.Ale jedno mi to nebolo. Nastastie aj druhy pes to bral ako hru.A majitelka bola v pohode.Este ze prijala moje ospravedlnenie.Este furt mi to je luto.

Jo tak vítejte v klubu…mě se to stalo teď nedávno…já to teda zachránila neb jsem po čubě skočila…trojné salto s pětivruty a zakončené elegantním parakotoulem 😄 a drapla jsem jí za chlupy a kůži a modlila se ať jí udržím neb jsme byli u silnice.

Takže dneska už má útrum, ven půjde jedině na škrťáku, ze kterýho se mi nevyvlíkne a jako pojistku má i postroj…kdyby vše selhalo, kdyby se vyvlíkla z obojku a nebo kdyby rupnul nebo kdyby rupla karabina na vodítku, tak zůstane připoutaná za postroj.

Tohle už fakty nechci nikdy zažít…a to mám psa, který je přátelský a chtěl se jen jít s pejskem kamarádit.😴

Lily:

Oni to jsou takové pochybné existence. Nevím co je pravda, vykládá se, že prodává snad drogy či co, ale nevím, jestli je to pravda. Můžou to být jen pomluvy, to že psa paní nezvládá mi dosvědčí klidně člověk z výboru SVJ, protože to není první  problém, co s ní řeší. Psa nezvládne udržet a ví to všichni. 

Stroupek tam je, ale nic pod tím není. Vytékalo to celý pátek, ale vydezinfikovala jsem to hodně i sobě nohu, vypadá, že to pomohlo snad. Asi to zítra ještě dojdu ukázat na veterinu, ale takhle sem i zdá, že stroupek je pěknej. Jestli je to nateklé, tak jen nepatrně, zbytek malých ranek je ok, modřina pod okenm ho bolí, což se nedivím no. 

Taky mi je ho líto, hlavně ze zadu, protože už jsme byli kus od nich. Už jsem si oddechla, že dobré, zvládli jsme to… no a… ne no. ☹️ 

Tyhle vetché stařenky s bullama, AUO a podobně jsou za trest… Mám v okolí i fakt agilní starší dámy, ale těch je minimum. Jedna má dokonce pitbulla a ta by radši hubou vyčistila půl silnice, než psa pustit… a o tom to je.

Copak naštěstí to dopadlo s vaším pejsem docela dobře a ty šrámy se zahojí…horší je ta psychika…resp. ty následné reakce na psy.

Já mám vždycky takovýho vzteka. Jako chápu, že “bábě” hodil psa na krk synáček, ale na druhou stranu “bába” je stopro svéprávnej člověk, no tak vidím, že psa fyzicky nezvládám, tak ať si ho synáček přesune na hlídání někomu jinému a nebo ať psu najde jiný domov. 

A obecně ten košík je základ….

Lily…to je děs. Vůbec si něco takovýho neumím představit. Oznámila bych to na policii určitě…snad to nehodí do koše, když pes zranil člověka.

Nejhorší na tom všem je, že toho psa budete potkávat furt. A pokud ho majitelka není schopná udržet, tak se tohle může kdykoliv opakovat.  To musí být hroznej stres.

To by mě šlak trefil z takovýho přístupu….jako nehoda se stát může…neměla by, ale může, taky se mi stalo, že mi u čuby rupnul obojek a skočily na sebe s procházející fenou…naštěstí si teda holky fyzicky neublížily, ale situace hrozná….od té doby moje fena na krku dva obojky a v civilizaci resp. v místě, kde bychom mohly potkat psa, měla koš vždycky.

Thielli:

Díky moc. Myslím, že můj boj je proti tomu vašemu leda tak šermování klacky na pískovišti.

A k tomu povelu. On je v Prahe praktický. Je tu mnoho lidí. A hodně jich na ulici jí. A teď si to představte. Míjí mě muž, který do sebe souká kebab. Já houknu: “Nežer to!” On se zastaví, otočí, prohlédne si mě a řekne “…se podívej na sebe… a mně budeš říkat, ať nežeru?” 🙄

😂😂😂😂👍….teď jste mě teda rozsekala…😉

Thielli:

hmn, právě u toho jsme začínali. Na začátku to i fungovalo. Dokud proti hnědé ten “pejsek” nevystřelil na flexině třeba. Pak už “pejsek” pro ni znamenalo problém = startuj. Tak jsme to přestali říkat a šli jen do zastavovacího povelu. Brzy ten samý scénář. Jakékoli moderované navození situace setkání se psem si vyhodnotila: “no, jde pes… a co? já ho vidim. A ty tady šišláš, že jde pejsek, jako bych byla slepá. Proč mám stát? Hergot, že to bude zlej pes! No jasně. Útooook!” 

Zato když nedělám vůbec nic, dělám úplně slepou, nedávám najevo, že je rozdíl mezi míjením psa nebo pařezu… je v klidu a jde si po svých. 
Musím ale neustále hlídat těch pár jedinců, na které je vysazená, tam to točíme obloukem a musím i na dálku hlídat ty cizí a než k nám dojdou, mít jasno, zda to bude oblouk nebo  pařez.

Zato když nedělám vůbec nic, dělám úplně slepou, nedávám najevo, že je rozdíl mezi míjením psa nebo pařezu… je v klidu a jde si po svých.

Jo, tak to znám…resp. něco podobnýho. Jakmile na nějakém neobvyklém místě, kde normálně jdeme ve volném režimu, zavelím “k noze”, tak pyrenejka, která si do teď jela v režimu “čmuchám si, takže neslyším, nevidím” okamžitě zbystří a začne se koukol rozhlížet…nebo ani to nemusí být nutně povel “k noze”, ale že třeba přivolávám Matěje, který je na volno v místě, kde to nedělám…v místě, kam jdeme právě proto, že je volná zábava….to je hned ve střehu, jakýže k tomu mám důvod.  Takže metoda “pařez” mi teda vůbec nepřijde mimo mísu…naopak.

Doron:

Šikulínek 🥰. A jak vychází s Ginuškou ?

No jak vychází s Ginuš….určitě by ocenil, aby si s ním Gina víc hrála…on má nejraději, když si vezme do tlamajzny hračku a někdo ho potom honí. Když se mu zadaří, tak i přemluví k této hře Ginuš…i když ta ho teda nenahání po celé zahradě, ale vždycky za ním popoběhne, když běží Matěj okolo a pak počká, až doběhne na konec, udělá otočku a běží zpátky k ní. Pak se i mordujou.

Pak je strašně vtipný, jak on je kontaktní a když si Ginuš lehne třeba na dvůr, tak on přijde a svalí se defakto skoro na ní…leží kontaktně…no a to se teda Gina za chvíli povětšinou zvedne a jde si lehnout jinam. 

No on je takový sluníčkový stvoření, furt se směje, furt má ze všeho radost…dle mého soudu to bude takový věčný dítě.

Co je teda vtipný, že jsem ho primárně pořizovala jako společníka pro Ginu…když jsem musela dát pryč Jessinku…s Jessinkou si furt hrály, naháněly se, kousaly společně kosti nebo klacky, přetahovaly se o hračku, hrabaly společně past na Popelku…a ležely právě pořád nalepené na sobě…pořád se “okusovaly”, mordovaly .tak jsem si říkala, že prostě Gina toho psího spolubydlu potřebuje. No a jak jsme přivezli Matese, tak o něj teda moc velkej zájem neměla.  Vlastně ho tak nějak vzala na milost, až když byl velikej. 

Na jednu stranu, když přijdou ty chvilky, párkrát za týden, kdy madam zvedne zadel a jde si s Matějem hrát, tak si říkám, že jsem udělala dobře, že když nemůže venku lítat se psy na volno, protože je nevypustitelná, tak si psí společnost užije doma, to je něco, co jí nemůžu nahradit. Na druhou stranu mi ale po většinu času přijde, že by vlastně byla spokojený jedináček.

Tohle je přesně náš Mates…když na něj nějakej pes řve, tak ve své podstatě stojí, kouká, mírně vrtí ocasem, koukne po mě, co já na to…..on i když se “přiřítí” k nějakému psu, kterého nezná, tak nejde hned do nějakého kontaktu, ale zůstane stát opodál a čeká, co na to druhý pejsek.

Jani…napsala jsem ti SZ, tak když budeš mít čas jukni na to…🙂

Doron:

Tentokrát nesouhlasím. 

Určitě bych ho socializovala s jinými psi, ovšem správným způsobem. 

Kde by se jinde štěně naučilo komunikovat se psy. Přece nechcete vychovat psího asociála.

Z štěněte je úplně jedno, jestli je kámoš pes nebo fena, to začíná hrát roli až v době pohlavní zralosti.

 Já se do toho nechci moc montovat, protože z mého pohledu je čévéčko specifické plemeno a já s ním nemám zkušenost….ale…

Každé štěně se snažím omega socializovat…s prostředím, se situacemi a samo domo se psy….snad úplně nejvíc byli jako štěnďata berbeři. To jsem fakty jezdila i s kamarádkama a společně s jejich pesany jsme procházkovali…běžně si na prochajdách hráli s cizími psy…no a co mi z toho vyrostlo….pes, který miloval pejsky a fena, která nesnášela psy a to ne až v dospělosti, ale u ní se to začalo lámat tak kolem půl roku….jako když se zcela vzácně s nějakým psem v klidu a přátelsky pozdravila, tak to bych snad spočítala na prstech jedné ruky…troufnu si říct, že to bylo tak 3x.

Nechci zavrhovat socializaci, chraň bůh, sama štěňata socializuju, co mi síly stačí, ale z mého pohledu řádně  provedená socializace může vést u různých psů  různým výsledkům.

Když srovnám svoje dvě pastevecké feny…pyrenejka Gina…wau…tomu říkám pevná nervová soustava, neuvěřitelné, až jsem kolikrát zůstala nad ní v úžasu s otevřenými ústy.   

Naopak kavkazanda Jessinka byla často nejistá a takovej plašan…tak s tím jsme teda pracovaly, ale myslím, že ta moje “práce” jí to ulehčila, pomohla jen v tom konkrétním okamžiku…jakože věděla, že v tom není sama, že to nemusí řešit, že jí v tom nenechám vymáchat, že jsem tady já. Ale upřímně si nemyslím, že to mělo nějaký vliv na to, že když dospěla, tak …jak říká její nový páníček…jí narostly koule. A z plašana se stala sebevědomá strážkyně svých lidiček.

Jako štěndo čévéčka má 4 měsíce….jakou reakci na pejsy mělo předtím?? Jak se chová k psím kámošům. Pokud tedy majitelka štěně nanabyla až v tomto věku.  Je nějaký pes, se kterým se její štěndo cítilo bezpečně…se kterým si pohrálo??

Já tady teda souhlasím s hmn…štěně bych do kontaktu nenutila, ale učila bych ho, aby psy neřešil. A hlavně bych se ho snažila přesvědčit, že se nemusí bát, že ho prostě nedám.

Víte měla bych trochu strach…možná i s ohledem na plemeno, že pokud se teď chová takto

Když potká jiného psa stáhne ocas mezi zadní nohy a chová se podřízeně.

že nakonec vyroste, dospěje a může být najednou na psy velmi reaktivní. Jednou na mojí malou ovčandu vyběhnul sousedky frbul,,,neublížil jí, ale než jsem k nim doběhla, tak stihnul moje štěně zahnat do rohu, kde se nakonec i počůrala…..tohle se stalo jednou jedinkrát, když jí byly asi 3 měsíce. Nikdy nezapomenu, jak se ta jeho panička smála, jak její frbul zahnal NĚMECKÝHO OVČÁKA…a tady bych teda řekla všeho do času…kartička se nám tak nějak obrátila, když feňule povyrostla….tohodle psa nesnášela do konce života a vždycky když ho potkala, tak si neodpustila zavrčení….a to najednou bylo řevu od jeho paničky…držte si jí….

Nebojím se říct, že pes ve štěněcím věku si často najde psího kámoše na celej život. I naše radikálka Sára měla asi 3 psy, které poznala jako štěně, kteří jí sedli a se kterými se přátelsky zdravila i jako dospělá. Ale stejně tak si může štěně vypěstovat nepřátelství ke konkrétním psům nebo ke psům obecně.

Jsou mu 4 měsíce a na to že by měl být velkým dominantním plemenem se tak zatím nechová.

Tohle vyjádření mě trochu děsí…."dominantní plemeno"?? Co si mám pod tím představit?? Jakože zmastí každého, kdo se nebude chtít podřídit?? To je jedna věc…a druhá je právě to, že si pořídíme konkrétní plemeno pro jeho povahové vlastnosti, ale pes má ty vlastnosti až v dospělosti. Jako měla jsem ovčandu a přiznám se, že do jejích dvou let jsem byla přesvědčená, že kdyby mě někdo přepadnul, tak se holka sebere a uteče…padly jí dva roky a už jsem se nebála…fena byla …jak říkáme..ostrá jak břitva, přitom ne zbytečně agresivní, nebojácná…prostě ten správný mix, který jsem si představovala. Pořídila jsem si afgána, protože jsme jednoho měli v rodině a byl úžasný a byl to PAN PES…no ten můj byl taky PAN PES, ale až tak ve čtyřech letech…předtím prostě takový játro. Pořídila jsem si pyrenejku a myslím, že teď, když měla na jaře třetí narozeniny, začíná být skutečně tím pyrenejcem, kterého jsem si pořídila.

Chci tím říct, že člověk by asi neměl očekávat, že čtyřměsíční štěně bude už stejné jako dospělý pes. Myslím, že se štěnítkem by si měl člověk hrát…učit ho nějaké základy formou hry…pokud je to bojínek, tak ho ideálně ochodit v určitých situacích…dodat mu sebevědomí tím, že pejsek bude vědět, co se bude dít. Člověk by se měl snažit vybudovat si se láskyplný vztah založený na důvěře. A teda z mého pohledu, pokud štěně stahuje ocas mezi nohy a chová se tak jak bylo popsáno, tak prostě ne. Jasně někdy jsou štěňata trochu nejistá při prvotním kontaktu a pak tradá a líííítáááméééé, ale pokud to takhle není, tak štěně bych do nějakého kontaktu vůbec nenutila, ba naopak bych zajišťovala pro něj komfortní vzdálenost a učila ho se v klidu s pejsky míjet…

Hele fakty nevím, jak to mají čévéčka, ale když bych měla odpovědět na úvodní dotaz “Jak zvednout sebevědomí”, tak bych za sebe řekla…buďte vy sebevědomý a klidný páníček, nenechte svoje štěňátko, aby v tom bylo samo. Jděte štěňátku příkladem.  

Jinak samozřejmě odborník ideálně na čévéčka by byla dobrá volba.

Ronja s motejlem:

Já se vyvenčila za tmy dnes. Nejdřív jsem myslela, že to zkusím do města, ale po silnici je to na nic a cesta přírodou je tam za tmy strašidelná, nebo na vypíchnutí oka (ale jednou jsme jí daly s kamarádkou ve dvě ráno - řádně přiopilé, to byla sranda a prokletí zároveň).

Ale dala jsem přírodu u nás, krom toho, že jsem z těch kopců slušně vyflusaná, tak jinak to byla paráda.

Zvěř potkávám samozřejmě běžně, ale tolik kolik jí bylo teď ne. Srny, zajíci ti jsou už trapní, daňci by byli taky, kdyby mezi nimi nesvítili dva albíni, dvě skupinky muflonů to vyhrály…to jsou takový trubky🙂.

Takže uznavám, že venčení za tmy až rozednění má něco do sebe. 

Srny, zajíci ti jsou už trapní

Tak u nás na loukách zajíci nee…resp.  léta letoucí už jsem tam žádnýho nezahlédla, ale tak ty srnky…to už je fakty trapárna 😴😂….když jsem byla děcko školou povinné a jezdili jsme do školy v přírodě a tudíž dost toho prochodily přírodou, tak nám furt učitelky říkaly, ať jsme v lese potichu, že pak možná uvidíme srnku….a jo…jednou jsme stádečko zahlédly. A jakože “jéééééé…” 

Dneska o ty “potvory” doslova zakopávám.  Někdy mě i pěkně štvou, protože se rozhodnu, že to vezmeme směr severo-severovýchod…zatočím z cesty na louku…a když už mi výhled nezakrývá vegetace, tak zjistím, že se tam pasou dvě srny….no tak to otočím, po špičkách vycouvám, abych je neodehnala….a že teda zvolíme jinej azimut, tak to obloukem obejdu a tam jich je minimálně 5…..a když už teda najdu louku, kde žádnou zvěř nebudu rušit, tak cestou zpátky vyskočí srna s křoví a tradá přes cestu přímo nám před nosem…o blízkých setkáních třetího druhu, kdy si jdu po lesní cestě a z lesa vyjdou dvě srny, tak 10 metrů od nás a ne aby si řekly…"bože Mařka člověk se dvěma psy…dělej zdrháme"…ne ony se zastaví na tý cestě a stojí a čumí na nás….tak tam chvíli stojíme a čučíme na sebe…já teda v domění, že odklušou směr les….no a hádejte kdo nakonec odkluše…no já se psy opačným směrem…

Jako není to lepší nechat slepit u nějaký firmy, sklenářství, kde se tím zabývají a kde to umí.

Tý brďo…akvárko je moc vody a když to rupne, tak je pak móc vody na zemi…nehledě na zmařené rybí životy, pokud člověk u té nehody není a nemůže zachraňovat.

 Já bych teda osobně do žádnýho samo domo lepení doma nešla….

Nevím kolik se dožívají ve volné přírodě….v akváriu mi žijí tak 4-5 let….některé i déle, ale těch je menšina.

No, já za sebe musím říct, že raději zkušeného chovatele, který plemeno chová už léta. Jsem člověk, co je rád za tzv. chovatelský servis a ráda bych měla na telefonu někoho se zkušenostmi.

Na druhou stranu pokud by ta chovka měla omega moc psů a jela ty štěňata ve “velkém”…třeba by měli najednou na odchov 2-3 vrhy štěňat, tak snad raději ty, co odchovali jedn vrh a štěňatům se věnují omega, do rodin jdou vymazlená, socializovaná v rámci možností.

 Třeba Matýska jsem brala z chovky, kde měla chovatelka jednu aktivně chovnou fenu…pak seniorku (babičku našeho Matese) a ještě jednoho psa-kluka…neodchovávala poprvé. A asi všechno cajk.  Pesani tam dle mého soudu fungují jako standardní rodinní psi. Ale já musím za sebe říct, že mi více vyhovují chovky větší, kde se pesany třeba i intenzivně zabývá celá rodina.  Prostě mi přijde, že když mám nějaký problém nebo potřebuju radu, tak ten chovatel je pro mě nějaká první instance, která mi řekne, jestli to či ono je normální, jak hodně mám nebo nemám hysterčit…..

Prostě shrnu to asi tak…mám ráda, když chovatel svoje psy miluje a je ten jejich láskyplný vztah vidět na první pohled, že je vidět, že je o psy pečováno dobře a s láskou, že jsou psi součástí rodiny a mám raději, když je chovatel zkušenější osoba než sem já.

No bohužel jsou asi věci, které už člověk nepřepere….😴

hmn:

v tomto okamžiku ….. spí 😄

Gina ráno byla pěkně naštvaná, že jsme s Matesem odešli z ložnice…madam teda ještě ležela v posteli a já jí teda oznamuju, že jdu do práce, že už se do pelíšku nevrátím.

No ale Ginušce se ještě vstávat nechtělo, ale taky tam nechtěla být sama…ložnici mám v prvním p\tře, dveře nonstop otevřený, aby pesani mohli dle libosti chodit se vyspinkat do postele. Za chvíli Gina hafhafhaf…ona prostě ještě chtěla ležet v posteli a spát, ale nechce tam být sama, takže na nás volá, ať jdeme za ní….no a já volám, ať jde dolů, že už do postele nejdu…..no tak ještě chvíli volala…poštěkávala, kňourala…pak přišla teda dolů a svalila se na gauč….tak jí říkám.."Ginuš pojď, pustím tě ven, aby ses alespoň vyčůrala…." no tak prej si můžu jít ven sama…..

 Jako štěndo teda vstávala dřív….kolem šestý, někdy i dřív…ale teď by snad se mnou v posteli prospala nejraději celý dopolko. No to by se mi taky líbilo…jenže máme i Matýska a ten pro nás v tomto ohledu nemá pochopení. On ráno vždycky přijde, nebudí nás, ale lehne si k nám a hajá…do té doby, než někdo pohne brvou….což jsem teda vždycky já a pak to začne…"hurá, holky už jste vzhůru…" hopsá a hopsá a tak nás s Ginuškou obě podupe a je po spaní. A musím vstát, protože jemu už se spinkat nechce, už chce něco dělat…nebo minimálně, aby nebyl vzhůru sám…

Zrzavci:

Ta první fotka!! Aspirant na ocenění za obří roztomilost!

Tak jako s tímhle souhlas. Tohle štěně má na roztomilost vysloveně talent a to říkám jako panička, co má posledních 5 psů medvědoidních a kde ta štěňata fakty roztomilá jsou. A jako majitelka pyrenejské horské psice a to jsem si myslela, že tahle štěňata jsou nejroztomilejší a nejkrásnější a nej a nej na světě, tu nepřekonal ani berňák Mates a že teda berňuščí štěňátka jsou taky aspiranti na roztomilost roku….ale teď vidím, že se ta roztomilost dá zvednout ještě o level výše, co o level..o několik levelů…prakticky je to jiná liga…ty kukuče jsou prostě bezkonkurenční.

Jako Ginuško moje zlatá soráč, ale na tohle jsi teda neměla….

S tou hluchotou neporadí…

Jen jsem chtěla napsat, že u nás měla jedna paní hluchého psa a že nosil elektrický obojek zapnutý na vibrace. Měla ho naučeného, že jakmile obojek zavibruje, tak buď hned přijde nebo  minimálně naváže s paničkou oční kontakt a ona mu gestem sdělí, co po něm chce.

janaa:

Jasně,máte pastevce. Ale moje čubky si jen myslí,že jsou večer pastevci🤣

To jsou prastaré instinkty….ony VÍ, že ve tmě jsou prostě Bubuláci…😉

janaa:

To mě pobavilo. Naší bílou sílu musím vždycky se soumrakem zavírat, páč tvrdím, že se za soumraku mění z labin na středoasiaty, obsadí vyvýšenou příjezdovou cestu, šéfová uprostřed, a vysílá je kolem plotu zahrady všem oznamovat, že teritorium je obsazeno😀

Jako musím říct, že jasně …mám pastevce…a tak se soumračným preventivním štěkotem nutno počítat, ale…..člověk přijede večer z práce, když hódně dobře, tak 19:30h, standardně spíš později, ještě musí spoustu věcí pofackovat, ideálně s pejsama alespoň na chvíli na prochajdu a když potom vše živé v domě nakrmí, Ginu pěkně ručně vidličkou, protože ona to jíst z toho talíře sama nebude, občas i Matýska, protože už chytá její manýry…tak vezme pejsy na zahradu, že si tam s nima u kafíčka konečně v klidu vykouří dvě cigaretky a začne to….madam leží uprostřed dvora…a začne…haf…haf…hafhafhaf….Gino, ticho buď……haf…řekla jsem ticho……….haf haf…..GINO!!!!😠…..madam se zvedá a odchází k brance….hafhafhafhaf…haf….Gino, ticho a švihej od tý branky…..haf haf….takže se zvedám, dojdu k brance a říkám "Ginuš, tak mazej…! a Gina odchází od branky a lehne si na dvůr….srknu si kafe…hafhafhaf…a už je zase u branky…opakuji proceduru…..no a když jí to přestane bavit, protože furt prudím, ulehne na bok a hodí se do stand-by režimu….usrknu kafe a Mates ..hafhafhafhaf…a letí k brance, protože někdo prochází…takže se zvedá i bílá medvědice a jde se juknout, co se děje……no a pak to opakujeme celé od začátku. No prostě moje představa poklidné siesty se tak nějak neslučuje s večerním programem bílé Kanimůry.😴