hmn: “Zase na druhou stranu, když jsem měla problémy s holkama, tak vlastně pomohlo Rudou stále omílané “zrušit anarchii a nastolit diktát”, ale i k tomuto jsem pořád ještě potřebovala být šéfíček, jakmile jsem měla psychický problém..obavu, strach, tak jsem si mohla nastolovat, co jsem chtěla. Jako to člověk fakt musel mít v hlavě “tak dámy kurňa, kdo je tady vedoucí…já…takže zklidněte hormony a budete se chovat tak jak určím já..” opravdu se tak cítit….”
sardullah, ale však přesně toto nefungovalo…
“Ale těmto lidem nebude fungovat žádná rada. Žádný pes nebude respektovat člověka, který nebude pro něj autorita.”
tak s tímto ale kua nesouhlasím
VŠEM bude fungovat znalé učení a vedení psa
a když budou se psem zacházet moudře, tak se stanou (mohou stát) přirozenou autoritou
ne tou založenou na strachu
To se mýšlíš…pokud jsem se cítila jako sebejistá “vládkyně všech moří”, tak mi holky fungovaly, pokud jsem po nich šlapala ve smyslu, že jsem nepřipustila žádnou nepřístojnost, tak mi holky fungovaly. Vlastně začaly fungovat, až když jsem se hodila opravdu do psychický, sebevědomý pohodičky …nevím, jak to popsat přesně. Měla jsem to podobně se Sárou, když mi začala blbnout…dokud jsem opravdu nebyla BŮH, co VÍ, že zvládne všechno na světě, tak byl problém. Jako přijde mi, že u některých psů je to prostě potřeba…nevím, tolik zkušeností nemám, možná je to náhoda, že to bylo u dvou fen, které na mě byly omega navázaný a tak každý můj úlek, nejistotu, úzkost, strach vnímaly velmi intenzivně a prostě to taky ihned chtěly řešit…zatím co, když jsem opravdu byla klidná, sebevědomá s takovým až trochu naštvaným odhodláním…u Sáry jsem to zlomila tím, že jsem se fakty namíchla a řekla si “kurňa…když zvládnu půltunovýho koně, tak nějakej psí záprtek s 50ti kilíčkama se mnou nebude vorat”…a najednou, jak když ti někdo vymění psa ze dne na den….a to samé bylo s Jessinou.
Že jsem dala Jess pryč není proto, že by to nefungovalo, ale že jsem tohle rozpoložení nebyla schopná udržet v přítomnosti manžela…to jsem si mohla říkat horem dolem “jsi bůh a všechno zvládneš, nikdo se tady prát nebude a když něco, tak to zvládnu…utnu to Kanimůrám ve fázi myšlenky, ještě než k něčemu dojde”…jenže říkat si to nestačí, když má člověk strach, že k něčemu dojde před manželem a ten hned přihopsá a odtáhne si Ginu pryč a ještě mi začne vyhrožovat, že jestli se něco Ginuš stane, tak se nezná…a juchůůů Jessinka zase vyhrála, Gina je pryč a panička ubráněna….no nebudu to už rozepisovat, prostě tohle jsem nezvládla ukočírovat…svojí psychiku už tak narušenou úzkostmi, které nesouvisely s holkama a manžela. A pak byla další obava, že i kdybych to ukočírovala, tak co když se něco stane, když nebudu doma, co když by se holky sepraly synovi, nedej bože manželovi…nebo co když bude klid a na mě zase přijde nějaký trauma, který psychicky neustojím a bude se situace opakovat, protože Jess vycítí, že mám strach a bude mě zase bránit a usurbovat si mě.
No a pak jsou psi, kterým je moje “božství” úplně jedno…Gina…u ní jsem si vždycky musela všechno vyvzdorovat, vydupat, že to teda bude po mém…a zase vím, že to může být náhoda, že nemám tolik zkušeností, abych tohle mohla posoudit objektivně…prostě myslím, že jí je to šumák, prostě proto, že přestože se omega milujeme, tak nemáme takový vztah, nejsme tak propojené jako jsem byla se Sárou, jako jsem začala být s Jess. Asi nejvíc tohle demonstrují situace, kdy jdu a někde vyjde třeba pes…popř. třeba nečekaně chlap z lesa a podobně…ve mně v tu chvíli hrkne v hlavě mi proběhne “ježíši pes” apod. a v tu chvíli Sára i Jess ve střehu a pokud okamžitě nepřejdu do módu “v poho, o nic nejde”, tak to berou tak, že se bojím a potřebuji ochranu…a bohužel takový luxus jsem si u radikální Sáry nemohla dovolit “bát se” a Jess k tomu měla docela slušně nakročeno taky.
Vůbec nevím, jestli je to celé nějak pochopitelné pro jiné lidi…já tohle zažila jen u těhle dvou holek…u Giny bych klidně mohlo dojít k situaci kdy se leknu tak, že se skoro popopo… a s Ginou to ani nehne, ona řeší pouze to, co ona vyhodnotí jako nebezpečí popř. když do toho půjdu já, že na někoho “zaútočím”… třeba budu chtít odehnat dotěrného ožralého bezďáka, tak to taky přepne do bojového módu.
Prostě mi přijde, že u některých psů člověk musí být opravdu přirozená autorita, přirozený vůdce.
Hele možná melu nesmysly a všechno je jinak a myslím si to blbě, ale na druhou stranu vím, jak mi fungovaly nebo nefungovaly tyhle dvě psí holky v závislosti na mém vnitřním rozpoložení.
