Himalájskou tyčinku jsem neznala…a tak si hned říkám “no to je super, že chodím na takovýdle fórum a dostanou se ke mně takový informace…” no tak to bych mohla pejsům pořídit…teda Ginu to moc nezajímá, ale hračky musím kupovat stejně dvojmo, protože ona musí být podarovaná taky, to že to za chvíli nechá bez povšimnutí ležet je věc jiná, tak hned vlítnu na stránky našeho zooshopu…a juchů mají…nakliknu variantu pro velký psy a …cena..339,-/ks…musela bych koupit 2x 😴…no upřímně na zahradě je klacků hromada…a už vidím, jak to nebude zajímat nikoho a někde po zahradě se mi během chvíle bude válet skorem 700,- Kč…no tak to není nic pro nás.
Odpověď na příspěvek uživatele Zrzavci z 16.05.2024, 07:13:02
Tak já to praktikuju stejně…. Yvezmu si dovolenou a ležíme u televize… nic nedělám, aby se fena nesnsžila za mnou lozit. Přesně… psi jsou zvyklí, že se válíme u televize.
U Sáry ro i tak bylo náročné, protože nechápala, že nemůže dělat hopsá z gauče a hopsá na gauč a nejhorší bylo, když šel kolem našeho baráku pes a štěkal. Taky nechápala proč si nemůže hrát s Jackem. Gina polehávala na gauč a z gauče opatrně lezla… prostě jsme se válely u tý telky. Tam spíš bylo náročný to skloubit s Matějíčkem. Neexistovalo vzít ho na procházku, to by Gina začala bláznit, že chce taky, neexistovalo se s ním honit po zahradě… to prostě slyšela, věděla a nebyla v klidu… nějaké hraní doma… mordování… neexistovalo. Chudák musel prostě s náma taky ležet.
Kastrace je velká břišní operace. Jak píše balu - pokud žere, pije a vylučuje, tak bych ji nechala odpočívat.
Byla bych ráda, že je v klidu. Některý feny jsou po kastraci jak pometla a to je větší horor.
Jo to je fakt… moje předchozí fena v den zákroku dospávala narkózu a druhý den se chovala, jak kdyby žádnou kastraci nepodstoupila. Jako jasně, na jednu stranu je člověk rád, že se cítí dobře, na druhou stranu je pak o to větší fuška uhlídat, aby byla v klidu, nikde neskákala a pod.
Rozdíl 12 dnů, je to až neuvěřitelný jak krásně se Idorek hojí. Každý den ránu opláchnu Prontosanem, postříkám Aloe sprejem, namažu Alaptyd, na to dám mastný tyl, na to hydrogel a převážu. Do žrádla dávám Curenzym.
To je super.👍 To jsem moc ráda, že se to takhle pěkně a rychle hojí. Moc jsem držela palečky, aby to šlo co nejlépe, ale tohle teda předčilo moje očekávání.
Jako chrti jsou sprinteři a jako takoví k tomu mají uzpůsobené tělo . Jak kostru, tak i svaly. Takže na nějaké dlouhé běhání s páníčkem se určitě hodí více jiná plemena. Jediný chrt, alespoň co vím, který je fyzicky vybaven jak na rychlost, tak na vytrvalost je saluki, ale nevím, jestli by jí takové běhání bavilo.
Další věc je sport… no záleží na tom jaký sport si dotyčný představuje. Jestli sport vhodný pro chrty… běhání na dráze a nebo coursing… a nebo něco jiného… viděla jsem afgány co běhali agility a i teda tanec se psem, ale myslím, že to spíše budou jednotky … že je spíš o štěstí, že narazíte na jedince, kterého to bude bavit a bude ochoten spolupracovat.
Jinak u chrtů obecně je potřeba počítat s tím, že ho nebude možné vypustit z vodítka. i když není nic vyjímkou, že je chrt natolik ovladatelný, že ho na určitých místech můžeme vypustit, ale i tak si myslím, že mi dají majitelé chrtů za pravdu, že to od člověka vyžaduje neustálý monitoring okolí a i chrťáka. Můj afgán byl odvolatelný i od zvěře, ale vzhledem k rychlosti chrta, který se odpíchne třista z místa, tak bylo potřeba mít dostatečný prostor kolem sebe, protože než se člověk vzpamatuje a zavolá, než to chrt otočí a vrací se, to za tu dobu může klidně 50- 100 metrů uběhnout.
Z mého pohledu. pokud nejste vysloveně chrtí člověk, kterému sedí chrtí povaha, jak poklice na hrnec… jo i tací blázni jsou mezi námi pejskaři.. tak se na chrta vybodněte a kupte si krátkosrstou kolii… vždyť ona má i takovou úzkou papulku, jako mají chrti, ovladatelnost a ochota spolupracovat je o milion procent lepší než u chrta a můžete s ní dělat cokoliv.
Je zajímavé, že když u nás potkáme v lese čtyřkolku nebo motorku a oni nás vidí na koni, tak zastaví a dokonce vypnou motor. Na silnici většina aspoň zpomalí, kromě toho tydýta tuhle…
No já třeba v lese nemám problém s nějakými zlomyslnými naschválníky, ale teda s tím,, že na nepřehledné cestě jede čtyřkola docela rychle, s tím teda zkušenost mám….prostě bych řekla, že asi opravdu spoléhají na to, že když někdo uslyší motor, tak se automaticky uhne mimo cestu a uvolní prostor. Právě proto je mi hodně nepříjemný, když se pohybujeme někde, kde je těch cest víc a ze zvuku motoru není možné identifikovat, jestli to pojede po naší cestě. A teda jsem ráda, že Gina, jak dospěla, tak přestala motorky a čtyřkolky v přírodě řešit… protože za jejího mládí to byl boj.
Nascválníky potkávám na silnicích, neříkám, že denně, ale to, že to někdo tzv. ohulí, když mě míjí, není nic tak neobvyklého.
No tak oni to nejsou jen motorkáři i automobilisti, kterým pracovně říkám tuneři se takhle rádi předvedou.
Jako ráda bych si myslela, že nám… obyčejným smrtelníkům… kteří nemají takový stroj, chtějí jen zprostředkovat ten zážitek z toho, jak ten jejich stroj dokáže řvát a nebo si možná i myslí, že takto “obdarovaný “člověk si řekne “to je frajer…” chtěla bych dotyčné frajery jen upozornit, že dle mého interního průzkumu si většina lidí pomyslí “to je debil”.
Ale bojím se, že to dotyční udělají schválně, právě proti, aby někoho polekali nebo alespoň vzbudili negativní reakci a pokud se to podaří, tak asi mají radost.
Mě třeba udivuje, jakou rychlostí se pohybuje čtyřkolka po lesní cestě, kde je to samá zatáčka… pohybují se tak, jako by to byla uzavřená závodní dráha, kde se nemůžou pohybovat “civilové”
Když slyším terénní motorku s nebo čtyřkolku někde poblíž, tak se teda trochu bojím, protože zvuk se nese takovým způsobem, že kolkrát opravdu nejde určit, jak jsou daleko a ani, jestli jedou po cestě, kde jdeme my a nebo po nějaké jiné v okolí.
Trošku z jiného soudku, ale nenapadá mě, kam to jinam dát. Ten pán je “roztomilej” 😀, dva dny mluví o tom, jak jsou vlastně granule špatný, protože jsou mrtvý /v tom se s ním teda shodnu/ a jak vynalezl přelomový řešení a pak je prostě posype něčím dalším umělým 😀 . Já jsem to vydržela skorem do konce jen proto, že jsem doufala, že třebas řekne - dejte psu flákotu, dejte psu normální žrádlo, ale von to prostě jen “vopepřil a vosolil” ty bobky v misce.
Připomíná mi to klasický teleshoping… zázraky do tří dnů.
Ráda bych řekla, že na tohle nikdo nemůže skočit. Jd tam řečeno, že granule jsou fujky fujky a jaký vliv to má na psy, ale když na to nasypete zázrak, tak se najednou i ty marketovky změní na nejkvalitnější stravu. Ale myslím, že se najde spousta lidí, kteří to koupí a opravdu vám budou tvrdit, že to je to nej, co může člověk pro psa udělat.
Na akvárku mám světlo s zářivkou 13W padesátkou (úzkou) takže tam nejde dat specialní zářivka pro kytky. Myslíte že je nutné kupovat nové těleso (svítí jasně bíle). díky
Tak asi záleží na tom, zda se bavíme o klasických a nebo ledkových zářivkách, neboť není watt jako watt. Takže jakých 13W na jak velké akvo?
Pokud se bavíme o klasických zářivkách, tak z mého pohledu…a nejen z mého…jsou speciálky na kytky tak max tahání peněz z kapes akvaristů…ona ta speciálka je podstatně dražší než ta “obyč”…na kytky stačí úplně v pohodě klasická třípásmovka…nějaká 8XX…ta speciálka při stejné délce by na tom byla s výkonem podobně.
Takže teď otázka, co máte za kytinky…jestli nenáročné na světlo, tak těm stačí nějakých 50W/100l…některým možná i méně a naopak, když budete mít něco náročného nedejbože fialového, tak musíte šajnit řekla bych minimálně 75W/100l dle požadavku rostliny a často i bublat CO2. Takže v tom případě by bylo asi dobrý zvážit pořízení nějakého kvalitního LED osvětlení.
Mám nenáročný kytky…donedávna jsem svítila zářivkama, pak jsem z úsporných důvodů (spotřeba elektřiny) přešla na LED světla. V jednom akvárku mám dvě světla jedno bílé, jedno speciál na rostliny…koupila jsem ho proto, že svítí červeně, což v kombinaci s bílým světlem není vidět, ale zvýrazní mi to oranžové a červené barvy ryb…tyhle světla už mám asi druhým nebo třetím rokem a že bych viděla nějaký rozdíl, že mi pod tím speciálem na rostliny roste něco lépe…to teda nevidím.
Jako vůbec si neumím představit, jak já jednou dopadnu, až budu bez psů, protože oni jsou jediní, kdo mě “ donutí” se hýbat… procházka bez psa mi nedává smysl. Když má člověk psa, tak prostě ten zadek z gauče zvedne a jde. Cestou zpázky jsme už skoro u baráku potkali klasiku… čivavinda na flexině a mladá venčitelka zrak upřený do svého telefonního přístroje. Probralo jí až to, když jsem psům velela k noze, když jsem si je z volného režimu na vodítkách shromáždila. To teda raději přešla na druhý chodník, neboť čivavka začala vyvádět a co myslíte? Jakože si odešla na nějakej distanc a s čivavkou nějak pracovala? Kdepák… pěkně zase mobil do ručky a nechala v tom psa plácat samotnýho… ach jo. Co by se holka stresovsla, takhle mrňavej pes s ní cloumat nezvládne, nikam neodtáhne, a že za sebou vleče nepříčetnýho psa, to neřeší. Jakej je to rozdíl oproti pánovi se stafordem, který dává pozor na okolí a když se potkáme, tak se už na dálku domluvíme, jak v tom konkrétním místě vyřešíme míjení, protože nechceme jít úplně na kontakt a v klidu se s nimi obejdeme.
Odpověď na příspěvek uživatele acher z 11.05.2024, 17:55:31
Já dřív chodila se psy taky ráno a večer a délky dle toho, jestli jsem měla šichtu a nebo volno. Vlastně dneska vůbec nechápu, že jsem vstala v pět ráno a teadá se psy do lesa. Dneska mám problém vstávat v 7:15h když jdu do práce. Běžně usínám tak ve tři ráno, tak jsem po ránu spíše taková nepoužitelná.. nsprosto bez elánu a k něčemu se dokopat je děs.
Odpověď na příspěvek uživatele Doron z 11.05.2024, 09:51:14
Kdysi měl můj známý tři psy… brazilský filáka, kavkazáka a jezevčíka … no s tedy můžete hádat, který pes kousnul jeho malého vnuka do obličeje.
Naopak jiný můj kamarád měl kontinuálně za sebou několik dlouhosrstých jezevčic a všechny byly super…jako i já, která má opravdu strach pohladit si malého psa, jsem k nim měla důvěru… a tady bych ještě podotkla, že on s nima nechodil na žádný prochajdy.. měl velký pozemek s autodílnou, takže přes den se holky motaly po dvoře po dílně, když páneček někam jel, tak jely s ním…. no prostě chci říct, že žádné vyžití těm psům nenabízel… jen prostě život s ním. Byli s námi i na dovolené v Chorvatsku…Beruška byla miláčkem i vedlejšího kempu.
Znala jsem 3 jeho feny a tak si říkám… je to náhoda, že člověk, naším měřítkem absolutní nekynolog, vychová tři velmi milé jezepčíkové slečny, se kterými nijak nepracuje, neprocházkuje, cíleně nezabavuje a nebo má prostě štěstí na takové povahy?
Odpověď na příspěvek uživatele Leithian z 10.05.2024, 18:51:52
No já si myslím, že zrovna jezevčíci mají těch pokousání na svědomí dost a tím nechci říct, že je to jejich vina… jen toho nebývají plná média neboť vzhledem k velikosti psa jsou to povětšinou banální zranění nebo třeba jen natržená kaťata. Tohle bohužel skončilo takto hidně nešťastně jak pro psa, tak pro pokousanou paní.
Je teda divný, že je úplně jiná než Tvůj Willy. Ona je flegmoška, nejradši chrní, v poslední době mi lehává na polštáři za hlavou a furt mi sahá packou do obličeje, i do očí…třeba uprostřed noci!!😂
lehává na polštáři za hlavou a furt mi sahá packou do obličeje, i do očí
Tak tohle přesně dělal můj peršan…ale sahal na mě jemňounce, ani náznak drápečku jen měkoučká chlupaťoučká pacina….on byl obecně takový zlatíčko, v životě jsem nezažila, že by vystrčil drápky, ani při hře, ani jakože trochu, aby si mě přidržel. To ten “obyč” kocour, co jsme měli, tak s tím jsme si teda užili…ten se vždycky někam schoval, třeba pod gauč a nebo u postele…přehoz byl až na zem, tak pěkně pod něj a jak šel člověk okolo, tak vyskočil, zadrápnul, kousnul do lýtka a zdrhnul…no jako nebudu kecat, bolelo to jak sviň, slzy v očích, krev tekla a padala jadrná slova “ty svině jedna…” Jako starej už byl taky zlato, ale jako mlaďoch pořízený-darovaný jako polodivé koťátko odněkud ze stodoly, tak to byl děs a běs. My si s mámou představovaly, jak budeme mít takové to mazlící vrnící koťátko, když jsme teda nemohly mít pejska, tak alespoň dcerunce (jakože mě) pořídila mamka kočičku a on mazlit ani omylem naopak byl škrábací a ještě doma rozdrápal na co přišel…křesla, postel…když člověk spal a náhodně vystrčil nohu z pod peřiny, tak v ní hned měl zakouslýho kocoura…..no stejně jsme ho milovaly hajzlíka jednoho.
Odpověď na příspěvek uživatele Zrzavci z 10.05.2024, 10:46:54
No ono je to teď v těchto zemích…možná i jinde…taková móda…mít něco “extra” a tak nabarvím psa…
Majitelé povětšinou tvrdí, že to psů neubližuje, že barvy jsou nezávadné a pod., ale já prostě nejsem schopná pochopit důvod…jako vážně pro to, že chci být zajímavá, tak nabarvím psa.
Jako ty jejich pestrobarevné rybky, které defakto otetují nějakou barvou a juchů mám v akvárku neonové hemžení….hnus.
Jo,jo ten vysmátý je náš Alan,ale teď zrovna vysmátý není,jelikož po procházce chrápe jak zabitý na chodbě.Se má,já musím vařit.
No tak to Gina to má obráceně… doteď asistovala při vaření a na prochajdu půjdeme odpolko nebo spíš teda k večeru neb mám v plánu ještě nějakej větší úklid a po prochajdě už by se mi do toho nechtělo.
Teda myslela jsem, že na prochajdu ani nepůjdem neboť měla přijet dcera se psem a to by se vyřádili na zahradě bez mého přispění, ale teď psala, že nedorazí, že je nemocná, tak na prochajdu musíme. Včeara jsme nebyli, celej den pršelo.
Odpověď na příspěvek uživatele Varaxi z 07.05.2024, 17:30:50
Varaxi, sepsala jste to moc hezky. Popsala jste nejen ty radosti, ale i ty starosti.
Ono se bohužel spouta věcí kolem miminek idealizuje. Všude se na nás valí obrázek toho šťastného, usměvavého miminka a že k tomu stačí dělat a používat to a tamto a k obrázku toho šťastného miminka samozřejmě patří i obrázek té spokojené a vyrovnané maminky. No a do toho vám ještě napíšou, jak je to či ono období pro matku to nejšťastnější atd atd. No a pak přijde realita… problémy s kojením, ano i ty prdíky a k tomu se přidají nějaké zdravotní komplikace, nevyspání, stres. to všechno na psychice moc nepřidá a tak se stane, že si maminka do toho polštáře pobrečí. Prostě ne každý den svítí slunce, někdy je zataženo, ale když to slunce nakonec vyjde, tak je to paráda.
Ano my “zasloužilé” matky si pamatujeme, jak byl porod těžký, pamatujeme si tu bolest, pamatujeme si ty problémy kolem miminka, ale už je to jen vzpomínka, která je dobrá k tomu, aby té další čerstvé mamině mohly říct, že nemusí mít strach, že není neschopná matka, že spousta z nás si něčím podobným prošla a že bude líp.
Moc gratuluju k miminku a nebojte, pro vaše děťátko budete ta nejlepší máma na světě… ❤️
