Příspěvky uživatele

Mám podobnou zkušenost. Po smrti první kavkazanky a chodky, které odešly v jednom roce ještě s maminčiným manželem, jsme s mamkou objevily mladší kavkazanku v nějakém pražském útulku nebo spolku, už nevím který to byl. Tak jsem tam zavolala, vylíčila situaci, zkušenosti s plemenem,  zkušenosti obecně se psy, mamky i moje. Dotaz na bydlení, denní režim, možnosti pohybu. Dotaz na věk mamky - tehdy 64. Slečna se zarazila a že je mamka stará. Argument, že pokud by mamka nemohla, jsem tu já, o generaci mladší, nebrala. Bylo nám to líto, mamka už kavkazanku viděla doma a těšila se na ni. A tak jsme koupili štěně, kavkazanku s PP. V CHS neměli s věkem mamky problém. A když ve dvanácti letech kavkazanka odešla, chtěla mamka zase štěně. Tak máme současnou dvouletou chodku.

Jo jo, moc “hezké” hadry. A ty vhodně doplňují oduševnělé tváře modelů…

Mám pocit, že jsou české olympijské kolekce každou olympiádu horší a horší. Jakoby vždycky ještě našli další nižší dno…

Je samozřejmě každého věc, jestli chce před cizími lidmi udělat “ striptýz” a poskytnout o sobě informace, které často neznají ani nejbližší (např. výši příjmu, stav finanční rezervy,…). 

Stejně jako vy se svobodně rozhodujete, komu psa svěříte, já se svobodně rozhoduji, komu a jaké info o sobě poskytnu. Popravdě, žádný chovatel psů s PP po mně nikdy nechtěl tak osobní informace, jako jsou uvedeny v úvodním příspěvku. Pokud by chtěl, jdu si pro štěně jinam (pouze s PP, množení bez PP neuznávám).

Samozřejmě, že musí spolu korespondovat pes a budoucí majitel, že se musí potřeby a možnosti obou co nejvíc přibližovat a krýt. 

Svůj příspěvek jsem nepsala proti vám, ale obecně. 

Souhlasím s tím, že každý zájemce o psa by měl mít pořešeno, co se psem, pokud se mu něco stane, nejen důchodce. Protože neštěstí nechodí po horách… Na druhou stranu vám dnes můžu slíbit, že se o psa své matky postarám, ale můžu být v hrobě dřív než ona. Nic to tedy neznamená, i když si rádi nalháváme, že ano, že máme pojistku pro případ nouze.

Bezva diskuze. 

Kdokoliv, kdo by po mně chtěl informace uvedené v úvodním příspěvku, se jich nedočká a můj zájem pomoci jednomu ze psů držených tímto spolkem (organizací) klesne na nulu. 

Důchodci - i tady je to téma, které stejně rezonuje v celé společnosti, kde jsou stavěni proti ekonomicky aktivním a především mladším lidem a často dehonestováni a je jim vyčítáno kde co. Jako by mladší generace zapomněly, komu za svůj život vděčí. Možná by bylo dobré si uvědomit, že umírají i mladší lidé než lidé důchodového věku, že se stávají nemohoucími rovněž mladší lidé než lidé důchodového věku, a že nejen důchodci leckdy nemají komu psa svěřit, když na tuto potřebu dojde (a dochází většinou akutně v nejnevhodnější chvíli). Bylo by dobré si uvědomit, že dostatek času mají v dnešní době především důchodci, a mohou si ho dovolit trávit se psem. Spousta důchodců je v takové kondici, že mohou uspokojovat potřebu pohybu i mladšího aktivnějšího psa (nemyslím extrémy). Určitě se s důchodcem v délce času tráveném se psem nemůže srovnávat kdokoliv, kdo normálně osm hodin pracuje. A i kdyby to byla jen důchodkyně/důchodce hledající starší fenku/psa na obejití kousku sídliště, povykládání se psem, prostě bytí se spřízněnou duší, tak co je na tom špatně? 

Holt “to” každá chápeme trochu jinak. Je asi pár vyvolených, o kterých píšete vy. Popravdě, já nikoho takového neznám. Ti, co jim funguje větší smečka psů, na tom museli zapracovat, jen tak to nepřišlo. Je spousta lidí, co si se psy rozumí, umí to s nimi leckdy intuitivně. A pak spousta lidí, co by si se psy chtěla rozumět, ale nejde jim to, neumí to, nemají to v sobě. A můžou přečíst kilometry literatury, naposlouchat hodiny podcastů, atd.

A je spousta lidí, co se o psy nezajímá, nechtějí je a psi je vlastně obtěžují jen svým bytím, existencí. O těch tu řeč není.

…a jak se pozná, že dotyčný je kynologický empatik, když dosud žádného psa nemá?

Jestli má člověk cit pro psa, jestli si se psem obecně rozumí, se dá poznat třeba tak, že si rozumí s cizími psy, nebojí se jich,… Z druhé strany to vycítí i ten pes, psi, že komunikují s člověkem, který má pro ně cit a chovají se k němu jinak než k člověku, co ten cit postrádá… Někdy to jsou jen jemné rozdíly, člověk a pes na sebe mrknou a vědí…

Těch lidí, co “to” mají, je dost. Ale víc jsou vidět ti, co “to” nemají. Je to důsledek toho, že dnes musí mít psa každý. Prostě se jednou ráno probudí a řekne si - co ještě nemám? Psa! Všichni kolem ho mají, tak já ho budu mít taky.

Výchova psa je hodně o intuici, empatii i míře dominance, prostě člověk to má v sobě nebo nemá. Psa dokáže vychovat k obrazu svému i empatický laik a naopak ten, kdo to v sobě nemá “trápí” sebe i psa. Není to o tom, že je člověk začátečník. Empatickému literatura a rady pomůžou k lepšímu pochopení svého psa. V opačném případě je vše na sílu, člověk se snaží napasovat psa a situace do načtených rad, mouder a příběhů a stejně jim to neklape. Vidím to na sídlišti denně. Psa by prostě neměl mít každý, stejně jako třeba kočku (to je můj případ).

Naprostý souhlas!

Podle mě je to klíště. Jestli zrovna piják lužní nevím, ale beruška ne. 

Problém je to letitý. Osinu vniknuvší feně do meziprstí na přední tlapce, která doputovala až k lokti, přičemž tou stejnou cestou putovaly další osiny, jsem řešila před cca patnácti lety. Operace… Blbé je, že po zapíchnutí osiny se ta díky háčkům posunuje stále dál do těla a otvor se jako by uzavře, není vidět, ale další osiny na tom stejném místě mají už usnadněnou cestu. 

 Kompetentním lidem na městech a obcích je to jedno. Rozhodují peníze a proto se seče až když jsou osiny vypadané nebo vypadávající, protože častější pokos by byl dražší. A ještě to  zdůvodní tím, vyšší tráva znamená lepší udržení vody v půdě. A ničení nežádoucích rostlin pomocí chemie? Rovněž drahé, takže bez šance. 

Na svém si to člověk pořeší, ale na a obecním to je a bude problém.

Dobrý, napřed napíšete, že potřebujete seznámit jorkšírku s labradorem a teď z vás vypadne, že s labradorkou. To je podstatný rozdíl! Dvě feny není totéž jako fena a pes. A ještě labradorka po některých psech vyjíždí. Po psech nebo po fenách, nebo po obojím pohlaví?

Mně to připadá jako kloš jelení. Létá, a když přistane na vhodném hostiteli, tak odhodí křídla a pohybuje se už jenom lezením. Je velmi rychlý a špatně se na psovi chytá.

To je zábavné. To vy jste nadskočila, jako by vás píchli šídlem. 

Můžu se vyjádřit k čemu chci a kdy chci. Jestli si chcete hrát na moderátorku diskuze, tak prosím, ale já s vámi tu hru hrát nebudu.  

Ale tak se neurážejte, že nesedím na zadku před ER a Šustou. Pro mě to není bůh.

Píšu jen svůj názor stejně jako vy. Tak z čeho máte osypky?

Máte úplně normální štěně. Tohle raplování dělá občas snad každé. Vyplatí se vydržet. Naše současná chodka byla taky často na zabití, ale všechno to přešlo. Chce to klid a trpělivost a neanalyzovat pořád štěně.

To ne. Je to podiv nad tím, že někdo objevil Ameriku. Tedy to, že při pouštění psa na volno musí být spolehlivé přivolání, aby ho bylo možné zastavit a ovládat. 

Druhá kavkazanka si taky zahrabávala slepice. Dvakrát, když se k nám zatoulaly od sousedů. Když byly objeveny, tak skoro tekly, takže byly zlikvidovány. A jednou zahrabala kočku do květinového rabátka. Dokonce tam tlamou vrátila i květiny, které při dělání díry vyhrabala. Kočce koukalo jen trochu ucho, část hlavy a jedna tlapka. Kavkazanka se s tím nemazala.