Dájo, díky moc za informace. O canisterapii vím snad od té doby, co se tu v republice začala dělat. Neříká vám něco jméno Zdeňka Galajdová? Myslím, že ji dělala dokonce s černým ruským teriérem.
Je to velice záslužná činnost a tak jak ji děláte vy, se mi líbí.
Nelíbí se mi příliš polohování, tedy nucení psa do mnohdy pro něj nepohodlné polohy v níž musí nějakou dobu setrvat a při níž klient částečně leží na psovi. Chápu, že to pomáhá fyzicky postiženým lidem např. uvolňovat spasmy, ale je mi líto psa. Protože pes pro svého pána udělá cokoliv, i trpí.
Je mi líto všech, co se doopravdy “narodí ve špatném těle”, ale připadá mi, jako by se s těmi lidmi roztrhl pytel, jako by to byla móda. To dost dobře vystihuje příběh, který tu byl zmíněn, kdy dotyčný/dotyčná lituje změny pohlaví. Je hrozivé, jak málo stačí v naší republice (vyspělém světě?) k závažné nevratné chirurgické změně. A ještě hrozivější, že si o tom může rozhodnout vlastně jen samo děcko.
Psy miluji a historii taky, ale nevím, proč bych měla psa tahat na prohlídku zámku, hradu… proč bych cíleně jela na výlet se psem s tím, že obrazíme nějakou takovou památku… Pro psa to přínos nemá a pro mě by taky nemělo, chci si prohlídku užít bez rušivých vlivů, aniž bych musela hlídat psa… A přijde mi to i takové neohleduplné vůči ostatním návštěvníkům…
Neměla jsem psa z útulku, ale nalezence, kterého našli jako štěně uvázaného v lese lidé, kteří ho pak měli na domku, který byl určen k demolici (komouši chtěli tehdy zbourat historický střed jedné městské části, původně samostatné vesnice - naštěstí se to z nějakých důvodů nakonec neuskutečnilo). Pes tam byl nějakou dobu sám a chodili ho jen nakrmit a vyvenčit. Bylo mi 14 let, dohodila mi ho kamarádka, a jela jsem se na něj podívat s kamarádem mého zesnulého dědečka, protože naši mi sice psa dovolili, ale nijak se angažovat nechtěli, tak jsem si vše zařizovala sama. Jak jsem psa uviděla, bylo jasné, že ho tam nemůžu nechat a tak jsem se vrátila se psem. Pes si velice rychle zvykl na lepší, jen nechtěl být sám na zahradě, což jinak nešlo, naši ho do bytu nechtěli. Několikrát utekl, vždy za námi, když jsme ze zahrady odcházeli a měl neskutečnou radost jak nás dostihl. Zkusili jsme i úvaz, ale nešlo to, byl nešťastný. Nakonec jsme domluvili, že bude bydlet u tety, v domku na dvoře, kousek od naší zahrady. To se ukázalo jako nejlepší řešení, protože on nebyl sám a ona taky ne.
Na tomto psovi bylo vidět, jak je vděčný. Nevzdaloval se ode mne, hlídal si mě, dělal se mnou všechno co šlo. Byl to můj první pes a byl nejlepší.
Odpověď na příspěvek uživatele Verun z 03.08.2023, 22:15:53
Je nádherná!
Mám pro anglické bulteriéry slabost, kdysi jsem nad pořízením uvažovala, tehdy z toho dílem náhod sešlo, ale líbí se mi moc pořád. Vždy si vzpomenu na Dana z Jeleního luhu, psa, který na závodech dle tehdejšího národního zkušebního řádu porážel psy služebních plemen.
Odpověď na příspěvek uživatele Buggyra z 01.08.2023, 15:24:46
Já kartou platím ráda, protože nerada u sebe nosím moc peněz. Je to pro mě pohodlné a nevadí mi, že je můj pohyb vystopovatelný. Ve sporu hotovost versus bezhotovost jsem pro zachování obou možností, aby se každý člověk mohl svobodné rozhodnout, jak zaplatí.
Přátele na cvičáku pošlete někam. Samozřejmě, že nemusíte mít pro psa kotec! Pokud vám i psovi popsaný režim vyhovuje (a vyhovuje, když jste něměla potřebu cokoliv měnit), tak proč byste ho měla měnit jen proto, že to někdo cizí říkal?
