O reaktivním psu se mluví, myslím, když na psy reaguje zle. To tento není.
Psa prostě naučím, že k druhému se jde, když bude hezky sedět, nebo půjde vedle mě v klidu. Můžu dát postroj, aby se zbytečně netahal za krk… zůstanu kus dál, kde mě pes ještě vnímá, použiju povel, který pes opravdu umí, ok, můžeme jít o metr blíž atd., zatáhne, zařve, otáčím se a jdeme kus zpět. K tomu, co pes chce, se jde výhradně v klidu.
Nepřetěžovat, nezavařovat mu mozeček, dvacet setkání denně nebude to nejlepší. Více pracovat na nějakém tom povelu a zjistit, co má pes rád, co ho baví, co rád jí atp. - potřebuji zjistit odměnu a náhradní činnost, co má dělat místo vylomenin.
Cizí pes se k mému psu nepřiblíží. Jak píšete. V žádném případě. Já rozhoduji, kdo mi rozhodí výcvik; nikdo k mému psu nepřijde bez mého svolení.
Na cvičení potřebujete aspoň trochu kontrolovaný prostor. Poprosit známé se psy, mít nějaký rozhled do šířky i dálky.
Učím-li svého psa, že za cizím psem (ale i očichat strom a podobné psí práce) jde, až je můj pes hodný, hodný v pravém smyslu slova, nemohu k němu pustit nějaké cizí jelito, pokud můj pes je nehodný. Můj pes by tak dostal odměnu za nesprávné chování. A vrátí nás to o sto kilometrů dozadu. Stejně funguje, jak lidé hladí psa, co funí a natahuje se dopředu, a eště “hodný, hodný” - krávovina.
Když mu dáte úkol, co má plnit na vycházce v civilizaci (předpokládá se tam výskyt psů), a ten úkol zahrnuje držení hračky v psí tlamě, možná nebude mít v tlamě místo na sebrání něčeho z rukou cizího člověka. I když… retrívr prý do tlamy nandá 5 tenisáků, tak kdo ví. 🙂
Úkol říká - soustředím se na tohle, nemůžu řvát na tamto.
Buď nenechám psa dojít do stavu, kdy nevnímá - píská, táhne, nebo kdyby něco vyskočilo zpoza rohu, narvu psovi hračku a přetahováním se přetáhneme. Do jiné galaxie.
Váš úkol je zjistit, na co by se dal utáhnout.
Třeba chce nést košík na nákup. (Telefon a krabici můžete dát do košíku.)
Na to by mě utáh. Nosit mi nákup. Houby! Už to začíná. Už zas. 🙂