Všude, kde žijou lidi, je hluk. Mně třeba nesedí hluk v paneláku. Vadilo mi, že bylo slyšet souseda spláchnout. Za to hluk vesnice miluju od dětství. Babička bydlela na vsi u potoka, kde hučel splav, ráno mě budil kohout, sousedům štěkal pes celej den, jak blbej, a toho dřeva, co se tam nařezalo. Vždyť já mám ráda i zvuk, když se řeže dřevo. Městský hluk je jiný a ne tak milý.
Právě můj táta, když měl horší cukr, tak to jako první poznal na nohou. Měl v nich horší citlivost, když měl vysoké hodnoty, tak se na nich neudržel.
Běhání nesnáším od dětství. Bolely mě z toho kotníky a paty. Někdy musím kousek běžet, když nestíhám, to mi neva. Malině by se líbilo, kdybych běhala. Zkusila jsem to nyní dvakrát, poprvé jsem si podvrtla kotník, který cítím ještě teď, podruhé mě bylo děsně špatně. Když už, tak prostě chodím ostrou chůzi. Nicméně ty kilometry Elisaka mě teda taky zahanbují. Chodíme v kuse do deseti km, pak mě to přestává bavit, hlavně mě pak doma shání, kde jsem tak dlouho.
Ano, to napojení znám. Nemyslím, že i když je Malina chytrá jako byl ten můj první pes, že se někdy dosteneme do toho napojení jako jsem měla se Stypíkem. U něj, když jsem přišla domů a kouknula na něj, věděla jsem, jaký měl den. To se prostě i těžko vypráví. On byl totiž dopoledně s našima a pak taky někdy jsem jezdila třeba někam pryč a hned jsem viděla, jestli se měl dobře a nebo se něco nepovedlo a to samé já. Stalo se mi něco nebo mě něco bolelo a on mi třeba šel hned lehnout k nohám a nebo se nacpal vedle mě a položil mi hlavu na srdce. Bylo by to na román…
Jinak dneska jsem se u venčení i trochu pobavila. Šla jsem cestou mezi vzteklými vlčáky a pes na řetězu a jak se tak blížím k tomu domku, kde mají něco jako labradora na řetězu a já si už dva roky v duchu kladu otázku, zda ten pes vůbec někdy byl za plotem, tak tam stojí ženská u branky a sleduje mě, jak jdu. Malina si dávala na čas, šla se vykoupat do potoka a pomalu jdeme k ní a když jsme u ní a paní stále ze mě nespouští oči, popřeji jí dobrý den, paní odpoví a zetpá se mě, kam jdu, tak já že jen tak na procházku a následuje celkem upřimný údiv…no nechtěla jsem se vybavovat a šla jsem dál, ale už po pár metrech jsem zalitovala, že jsem jí neřekla nahlas, co mi prolétlo hlavou “vy se svým psem na procházky nechodíte?”…no ale zas, kdybydy mi potvrdila, co už stejně asi vím, tak by mi to leželo v hlavě ještě víc než doteď.
Tak to jsem teda v šoku z toho, co tady čtu. Mně přišlo, že dočaska, ze které jsem brala Malinu spíš lpěla na tom, abych nekastrovala psa před jedním rokem, myslím, že něco podobného měli ve smlouvě všechny, na které jsem koukala. I když jsme si původně vyhlédli psa ze Slovenska, jsem ve finále ráda, že máme holku od Kolína a když sleduju, kam to spěje s těma vořechama, vypadá to, že příští pes asi bude muset být papírák, i když mám pro vořechy celoživotní slabost.
Tohle napojení jsem měla na svého prvního psa.
MOc na vás oba myslím a doufám, že to bude lepší. Fido je úžasňák a bojovník a vím, jak moc je to nyní těžké.
Tak my teda máme pelech, co asi splňuje hodně bodů, ale nedáme všechny. Nešustí a není přespříliš měkký.
Koupili jsme ho na SunySunypelíšky…, třeba by se i dalo domluvit, aby vám vyšli vstříc s vašimi speciálnimi požadavky.
Kolem druhého roku, ale u drtivé většiny psů platí, unavený pes, hodný pes.
Nám se nyní venčilo celkem dobře. Malina teď loví vzorňáka a zvládá celkem dobře i občasné vypuštění z vodítka v bezpečné zóně. Jen včera se nám procházka nevyvedla. Šly jsme polem, Malina na volno a najednou výstřel, tak jsem jí přivolala a připnula a když vyběhla na flexině (máme dlouhou), znova výstřel. Oba zněly, jakoby to bylo blízko, tou dobou se už rozprchávalo, tak jsem zavolala muži, ať si pro mě přijede a jela jsem radši domů. Ve válečné zóně a v dešti se mi prostě nelíbilo. No a Malina je asi myslivecký pes, protože jí tyhle zvuky extra nezajímají. Vlastně si nejsem vědma toho, že by střihla ušima, ale hluchá není, když šustnu papírem, stojí hned u mě.
Navíc se Malina začala teleportovat. Kouknu, jak leží na gauči, hlavu položenou na předních tlapkách, mrknu do zrcadla, otočím se do chodby a tam leží Malina, hlavou položenou na předních tlapkách…vůbec jsem nezaregistrovala, že by prošla a když jsem se takhle popošla a otočila zas na jiné místo chodby, ona tam zas leží a tu hlavu na předních tlapkách….tak to jsem se už začala smát, jak to dělá, že jí vůbec nevidím přemísťovat…no asi jí přestanu pouštět Star trek 😀
Dneska jsem šla do školy dítěti pro sešit a Malina se mnou. Chodí tam nerada, vypadá to, že prostě nesnaší čekání nebo nevím. Táhla mě pryč, když viděla kam mířím, tak jí říkám : “to jako vážně, ty se bojíš dětí, nebo školy?” A ona se uklidnila a sama míříla k té škole. Tak jsem ráda, že si to nechala vysvětlit 😀
Mně to trhá srdce, ten jeho nadšený kukuč….. Mrzí mě to.
Naše Malina je na tenhle typ rámusu taky dost flegmatická a celkem si podobnou scénu dovedu představit i s ní. Je to celkem zajímavé, první pes to rád pozoroval, druhý strachy nevěděl kam zalézt a Malině je to prostě jedno, což mi přijde i zvláštn, když jí jinak vše tak zajímá.
Nevím, jak je to u koček, ale u lidí je lepší určitě víc dávek než jedna velká dávka, zvlášť když mívá kocourek takové výkyvy. Ta velká jednorázová dávka podle mě musí způsobit hypoglykemii.
Tak to je mi moc líto, držte se.
Pardon, nevšimla jsem si, že mě to odhlásilo.
balu:Ona byla nežravec od začátku, takže nic skokového ze dne na den, kdy by se mohlo jednat o zdravotní problém. Prostě to tak někteří psi mají. Myslím, že nežravce nechce nikdo, protože je to s ním fakt těžší. Jak se psem, tak s dítětem. To jsem nezažila, my jsme v rodině všichni žraví, ale kolega vyprávěl, že jako dítě třeba tři dny nejedl, neměl hlad. Neumím si to představit.
Ano, znám to, taky jsem to tak měla. Jídlo mě jako dítě nezajímalo. Bylo jen pár jídel, které jsem jedla s chutí, ale že by mě někdy zahnal domů hlad, to ne. Naši mě odchytávali, ať se jdu na nasvačit a já chtěla maximálně holý rohlík. No a vlastně to mám poslední rok zpátky. Není moc jídel, na které bych opravdu měla chuť.
Teď se mi to vrací, moje dcera taky nemívá chuť k jídlu a je to úmorný. Teprve nyní mi dochází, jak se se mnou moje mamka natrápila.
Rezzzy:Uf, až mě z toho mrazí, asi bych se tomu lesů vyhla. Dnes krásná procházka, mám nový poradny boty, tak dobrý, jen díky mikče s kapucí mi bylo vedro.
Jen mám takový dotaz. Dnes jsem měla strach, že mě ten pes snad sežere. Že je žravý, to je, ale dneska byl hladový, nenaažraný, úplně zběsilý. Teď teda v klidu spinká před posledním venčením.
No asi tam ještě jednou půjdeme s mužem, chce to vidět, jestli tam uvidí nebo ucítí něco on. Já sama tam už asi taky nepůjdu. Dokud jsem měla divné pocity sama, tak to prostě byl iracionální strach, ale když to dceru napadlo ve stejném místě, tak to už asi jen tak z hlavy nedostanu 🤭.
Ještě v sobotu jsem šla s dcerou a pomalu jsme se vlekli. Bylo tak dusno.
V sobotu jsem šla pěkně svižnou chůzi a užívala si to. I Malina pookřála.
Dneska jsme venčili Chlumci nad Cidlinou.
V sobotu se stala zvláštní věc. Před měsícem jsem šla stejnou trasu jako nyní s dcerou. V jednom místě mě napadlo, že mě někdo sleduje a dostala jsem strach. Nemívám v lese strach jen tak bez příčíny. Uklidňovala jsem se tím, že kdyby tam přeci cokoliv bylo, Malina by to registrovala a ta šla klidně. Na událost jsem zapomněla, ale jak jsem šla s dcerou, v tom samém místě řekla: “ten les je divný”. Já si uvědomila, že je to na tom místě, kde jsem já měla taky dost divné pocity, ale nedala jsem to na sobě znát “proč myslíš” Ona"já nevím, je tu něco divného, ten les je mrtvý" a za chvíli “mám pocit, že nás něco sleduje, já se tu bojím". No uklidňovala jsem jí, že přece Malina by poznala, že tam něco je a ona vypadá nyní klidně… No dceru pak začalo hrozně bolet břicho a měly jsme problém dojít na místo, kde jsme byly domluvené, že pro nás přijede muž.
Malině se v Zoo taky líbí. I se očuchává se zvířaty, které o to stojí. Šelmy jí fascinují, to vždy zírá a větří a ony teda na ní koukají asi jako na kořist. No a největší sranda byla se surikatami. Uviděly Malinu, všechny se semkly do jednoho útvaru a zíraly a když Malina udělala k nim krok, začaly vydávat neskutečný zvuky. Malina byla v šoku, tuhle organizovanost u potenciální kořisti nečekala. Tak pak dělala, že tam nejsou a támhle ta travička je mnohem zajímavější 😀.
Nám Malina štěká na návštěvy, hlavně chlapské. Možná si pamatuje, jak jí a sourozence nějací zlí páni vzali od maminky, ale chlapská návštěva u nás doma v ní nevzbuzuje moc důvěry.
No a dneska na procházce mi teda dělala ostudu. Nejdřív si štěkla na chlapa, co nechal kolo uprostřed cesty a mobiloval a pak, pro mě naprosto nečekaně, poskákala běžkyni s velkýma sluchátkama. No a kluk se švihadlem byl taky divnej, ale na toho si štěkla už jen pod vousy. Respektovala, že jsem se rozhodla všechny tyhle podivnosti ignorovat.