a stále se tam pomaličku polehoučku rekultivuje. Lesní rybník, ze kterého se vybetonováním vjezdu a výjezdu udělala myčka tanků už je zase lesním rybníkem. Hodně domů bylo rozstříleno, hodně křížků zničeno… ale kraj se pomalu probouzí a krásní. Doporučuje k návštěvě pět dog z pěti  😉

nejen zdravý rozum - ale i cit. Co jednomu štěněti nevadí, druhé může hodně stresovat. Nejde vychovávat živé tvorečky přes kopírák. A důležité je nechat taky štěně “se nudit” - nevěnovat mu každou minutku svého času. Prostě když pracuju (a je jedno, jestli u PC nebo v kuchyni), tak máš smůlu, i když jsi úžasně roztomilý maličký plyšáček - pohladím tě za uchem, nevadí mi když stěhuješ polínka a cupuješ plata od vajíček… ale prostě ještě chvíli vydržíš, než se půjdeme “poprat”… 

Mám pocit (ze svého okolí), že největší problémy s odpočinkem mají ta přepečlivě pozitivně vychovávaná štěňata. Všechno se řeší, všechno se učí, všechno se odměňuje… a nakonec se neumí ani vteřinu samo zabavit a samo si odpočinout - na všechno nadšeně očekává povel…

však tam taky lidi bydleli - ti dávní, ale i ti dnešní návštěvníci tam přespí (je tam ohniště). Jeskyně byla uměle zvětšovaná, ale základ je pochopitelně přírodní. Je to kraj, kam se roky nesmělo, azbuka je tam vyrytá nejen do pískovců, ale i do kůry starých buků… Hrady (Děvín, Ralsko, Jestřebí…), rybníky všech velikostí (miluju lesní rybníky), staré lesní cesty (mají úžasná jména), neprostupné lesy (mívají ale často široké cesty - zbytky po tankových koridorech), spousta zvěře, hmyzáků…

u efe za humny je krásná jeskyně - Psí kostel. Yoda už tam taky byl, ale tyto fotky jsou ještě Nightí. Je v tom kraji spousta krásných jeskyní, skalních bloků i skalních vyhlídek. I děsný kopce (ale s krásnou vyhlídkou) - ať už Velká či Malá Buková nebo Velký a Malý Jelení… Chdíme tam rádi - neboť mimo sezónu tam není ani noha. 

taky štěněti nenechávám celý prostor domu, když je malé. Horní patro zavřu vrátky (hodila se i pro vnoučata 😉), dole jsem zavírala obývák - nešlo ani tak o koberec, jako o možnost stržení velkých kytek. Zato když jsme byli doma, tak měl všude přístup, aby tam byl zvyklý a případné prohřešky se daly snadno korigovat. Na půl roce už nic zavírané nebylo, už se dalo štěněti “věřit”…

Věřit… měla jsem pocit, že domácí provoz umíme naučit skoro dokonale - a proto mi včera dvacetiměsíční Yoda sežral z linky šunku připravenou na náplň palačinek. Špenát nechal… Zmetek - nikdy si nic nevzal, maso rozmražuji běžně ve dřezu (tam dosáhne), na lince je jídlo v dosahu, i když je doma sám… a to jsme včera u loupeže byli v kuchyni oba dva. Holt se stalo 😀

já to pochopila jako podklad pro pobyt štěněte. Ne jako “záchod”. Jinak pochopitelně venčit, venčit a zase venčit…

já zase nerozumím tomu, proč má být pes pod povelem, když třeba uklízím. Na to je povel “vypadni” , nebo to podpořím nějakou kostí na okus… ale přeci ho nebudu “násilím držet” na jednom místě. Běžně unavený pes odpočívá sám (jasně výjimky jsou, ale to jsou výjimky) - není normální, aby “musel řízeně” ležet… Nechte být psa psem - ať si sám řeší, kdy a kde chce spát a případně kdy vám chce být  za patama… Jasně, jsou momenty, kdy je nutné aby byl tam, kde chci. Ale je to výjimka, ne standard. Vždyť jsme smečka, a ne trvalé vojenské cvičení…

igelit v žádném případě. Noviny jim budou klouzat, pak je pročůrají, roztrhají, rozžvýkají… a nalepí se to na podkla a na štěně. Ale není dobrá ani klouzavá podlaha pod malá štěňata (i pod ty starší - kvůli kloubům). Podle mě by ideální byla stará velká deka - a prát a prát. A nebo vetbedka (měkká a přitom pratelná podložka). A taky do ohrádky patří pelech a hračky a polínka na hlodání - prostě prostor, kde si štěně může hrát i pohodlně spát

co vím, tak při sžívání koček a psů používají v nepřítomnosti páníka i nepřímý kontakt - ze dveří mezi místnostmi vysadí sklo a nahradí ho síťí nebo mřížkou. Vidí se, cítí se, mohou se pozorovat… ale neohrozí se. Ale je fakt, že to je asi pro dospěláky - štěník asi neuvidí nic, tomu by stačila normální dětská vrátka do dveří

jasně že se snažil s námi odejít a trošku plakal… ale když jsme se vraceli, byl všude klid a štěník koukal na pelíšku zcela rozespale… Prostě mám pocit, že když je pro něho vše nové (změní se mu úplně celý dosavadní svět), tak se dají bez problémů zařadit věci, které by později mohly být složitější. 

Samota a čistota a přivolání… a hraní a mazlení a tulení… to je obsah prvních dní. Ale ta samota tam patří

ještě dodám k tomu pár vteřin za dveřmi. Štěně není tupoun - on o vás ví. Takže když odejít, tak podle mě je lepší odejít. Myslím, že nekvílí, když tuší, že to nemá cenu…

já to psala mnohokrát. Hned druhý den po přivezení štěníka vypadnu na půlhodinu. Žádná minuta. Žádné schovám se za dveře a budu poslouchat… Ne - obuju se, zamknu a vypadnu pryč (za Yody ta první procházka bez něj byla půlhodina ve vichřici… holt to tak zrovna vyšlo). Jasně že štěně je vyblbnuté, najedené a vyvenčené… když začíná být “vláčné” - položím na pelech dva piškoty (funguje jako odchodné) sdělím stejnou větu (ahoj, hezky tady hlídej) a jdu… Žádné velké loučení - prostě jsi velký kluk a budeš doma sám a je to normální…

Praktikujeme u pátého štěníka a všech pět zvládalo odchody zcela v pohodě. Mám výhodu volné pracovní doby - přesto jsme chodili od nějakého třetího čtvrtého dne alespoň na tři hodiny. Po pár týdnech už se ani neobtěžuje jít nás vyprovodit ke dveřím. Sežere piškoty a flákne sebou na pelech…

myslím, že potřebujete naučit samotu i na dýl než půlhodinu… Stačí blbá shoda náhod, kdy ani vy ani partner nebudete moci být se psem. Nepodceňovala bych nácvik samostatného pobývání v bytě. Braní si štěněte každý den do práce může být cesta k báječné separačce… Od malička bych to různě střídala - trénink na klid pod pracovním stolem (klidně v kleci…) ale také trénink doma (i když bych si měla domluvit na nějaký ten týden změnu pracovní doby nebo čerpat půldny dovolené). Stačí nový kolega se silnou alergií - a je rázem všechno jinak. 

tento týden mám “domácí dovolenou” - tj. poflakuji se doma a dělám pro psa nezajímavé věci (třeba rovnám obsah skříně). A tak můžu pozorovat jak vypadá dopoledne psího povaleče po dlouhé lesní procházce. Chvíli ležel na pelechu v kuchyni. Když na něj zasvítilo sluníčko, přesunul se na koberec do obýváku. Pak se zvedl a postál v předsíni u obřího okna a zíral ven na chodník. Dvakrát štěknul (asi šel kolem nějaký “nepřítel”) a opět odpadl na koberec… 

Jasně že se pes naučí na klec - a je to pro něj jeho bezpečný prostor. Ale prostě je to klec. Pes doma na volno se má podstatně komfortněji.

ropucha z povrchu těla vypouští jed, prostě se tím brání před sežráním. A ten jed podráždí tlamu - pes slintá, někdy i zvrací. Asi bych byla opatrná u malých plemen - protože jed je to poměrně silný a může mít vliv na srdeční činnost. Ale jed je nechutný - takže pes žábu vyplivne a nesežere… Takže k silným otravám asi moc často nedojde.

Doporučuje se vypláchnou tlamu vodou a případně podat živočišné uhlí… Osobní zkušenost nemám, ani jeden z mých psů žábu nechutnal… a to máme ropuchy i na zahradě

pes bude hodně slintat… když vezme ropuchu do huby.

příště dám vědět, i když pro nás jste většinou zimní a jarní variantou pochodů. Chceme v září na krátkou dovolenou, kde jsem naplánovala jeden trošku delší pochod v horských podmínkách. A tak jsme začali trošku natahovat procházky - a když už po delší době přes dvacet kiláků, začali jsme v vás na placce… Zvládli jsme to v pohodě všichni tři (i ten bágl jsem si nacpala vodou, byť cesta byla podle vody a po dešti 🙃 ), příště přihodíme nějaký ten výškový metřík navíc… Ale zdá se, že jsme ještě až tak nezlenivěli…

jsme ti zase šlapali za humny - tentokrát 22 km kolem meandrů Ploučnice. Cestou stádo daněl s úžasně puntíkatými dančaty, pak trošku adrenalinu při setkání se stádečkem divočáků a pak taky spousta motýlů a vážek a vodoměrek a splešťulí blátivých v kalužích…  Je u vás hezky.

pokud je to malé štěně - tak je to normální. Jedná se o atavismus, který “radí” štěněti nešířit svůj pach mimo domov - aby ho nějaký predátor neulovil… To odezní s věkem. A navíc malé štěně hodně často jí a tedy i častěji kadí… 

Většina neštěňat spojuje venčení s procházkou - pohyb rozhýbá střeva… 

a teď nepsí - něco z lesa za humny a něco z dnešního výletu kolem Ploučnice. Hned na začátku jsme se potkali se spoustou divočáků - fotka nic moc - ale kdo hledá, najde kromě dvou velkých prasat i asi dvacítku dorostenců - pěkně v řadě za sebou… (vidět všichni nejsou)

a je tu sobota - nejprve nejen psí, ale i koňská a hmyzácká…