hele,blbá situace,ale zase je lepší,když zůstal stát a čekal, a nesnažil se něco vymyslet a někudy se prodrat nebo nelítal. To teď zažívám se starou Bárou, beru jí jednou týdně do lesa na procházku, jsou tam cesty a relativně můžu najít místo,kde nepůjdeme do nějakých obr kopců,takže si tam spokojeně ťape. Jenže jsou tam různý strže,obvykle zakončený pidi lomama s vodou,ty mají samozřejmě holky zmonitorovaný a lítaj tam. No, a Baruna si je taky pamatuje,takže když zapomenu, rozeběhne se a letí, z kopce a ze svahu to jde snadno, zprasí se ,namočí, a pak zjistí, že sama nevyleze, páč má prasklou tu achilovku. No a pak tam lítá, kouká kudy, pak tedy většinou zastaví, jakože matko,dělej něco, takže jí musím jít pomoct. Samozřejmě,když jí ukazuju,kudy má jít,kde to půjde nejlíp, tak si myslí svoje, tam já nejdu, já půjdu tady - nejlépe svah kolmo nahoru🤣
chůdě Bára - naštěstí je mi jasné, že matka dělá, co feňuli na očích vidí a pomůže i do toho nejstrmějšího kopce.
No já si připadala jak totální neschopný blb - sháním psa (nemám ráda, když potkáváme lítající bezprizorné psy - a že se dají potkat poměrně často), pískám, volám (nemám to ráda, v přírodě se neřve), nadávám si, že jsem mu sama tu srnku ukazovala (a tím ho vybudila)… už jsem se opravdu začala bát, že si někde na tom obojku srazil vaz, když nikde není slyšet, jak se vrací… a on si zatím stojí a čumí …
Dobře to dopadlo, a i když to trvalo jen chvilku, doufám, že se to opakovat nebude
Myslím, že ránu asi dostal, když tam tak bezradně stál. Nebo se jí alespoň bál. To přece není jeho obvyklé chování.
On není přehnaně statečný. A hlavně vodu opravdu rád nemá a do potoků nevstupuje bez “nátlaku”. A nebo ji přechází tam, kde to už zná. Krav a koní nablízko se bojí - chodí po druhé straně cesty u ohrad, a pokud se koníci ženou k nám, tak se snaží mizet… U ohrad vždy na vodítku.
Když běhá lesem, tak bývá na dohled, vždy o nás ví a užívá si pohyb třeba v několika bláznivých okruzích… Často ho k tomu vyprovokuje pohyb třeba ptáka - nejde po něm, jen řádí. I míhající se stíny větví ho umí rozjet. Ale nikdy se zatím nedostal do situace, kde si neuměl poradit. Až tady…
Myslím, že jak se rozjetý ke mně vracel (byl celou dobu na dohled - běžel po rovné cestě tam a po otočce zase zpátky, srna se pásla na poli nad ním za hradbou keřů), zaregistroval další pohyb (ty kravky, jiná srna, pták??) a seběhl do té rokle a jak byl rozjetý, přeskočil potok. A těsně před ním najednou ohrada a v ní krávy. Adrenalin vyprchal… uvězněn mezi vodou a ohradou. A tak stál a čekal. V té rokli byl děsný binec - kdyby tam pobíhal (navíc s těmi vodítky), tak by byl slyšet. Kdyby dostal ránu - myslím, že by vyjek - a já měla uši nastražené… čekala jsem dusot a praskot popadaných větví… A když se rozhostilo ticho, tak jsem blbě předpokládala, že zaběhl dál… a už není slyšet.
Nedozvím se to - bylo to nekonečných 5 minut a pes stál jak špalek 10 metrů vzdušnou čarou. Ale nevypadal vyděšeně - spíš spokojeně, že konečně jdu. Žádný viditelný stres, ten přišel, když jsem ho nas..aně za obojek protáhla tou vodou…
Když na výletě třeba dojdeme ke strmým skalním schodům - taky je nemusí - tak na mě počká, až ho chytím na krátko, řekneme si, že to přece zvládneme a zvládneme to. Ale chce berličku. V davech lidí (třeba centrum Kodaně) se taky přijde “přitulit”, že chce jít nakrátko - prostě panička ochrání… a tady panička nebyla a nebyl nikdo, kdo by s ním tu blbou vodu překonal.
u malých psů (a to bude, když může u vás do metra) bývají se špičáky občas potíže a musí se vytrhnout… Pokud má vyrostlé nové, měly by staré jít pryč. Můžete se snažit - viklat, viklat, tahat se o hadry… ale někdy musí holt veterinář uspat a vytrhnout
škoda že ho ty dráty nepraštily tak, že zaječel - nemusela jsem se nervovat a věděla o něm hned. Trochu mě děsí, jak v klidu a tiše čekal na vysvobození z problému. Vždy se suverénně a rychle vrací, pokud ho chytne trýskací amok. Takže teď vím, že kdyby se někde zachytil vodítkem, tak nehlesne - a možná ani nezkusí tu hlavu z obojku vytáhnout (má ho relativně volný, určitě by ji protáhnul) a bude jak oslík čekat…
teď ty nepsí - výhledy ze sjezdovek nad Bedřichovem, svatý obrázek u pramene u bývalé Hašlerovy chaty, taky dnešní Pohanské kameny na Višňovou. I ta srnka z útěku Yody se najde. Na předposlední fotce je Smědá. Už zase je to mělká říčka poklidně tekoucí z hor…
fotky psí z tohoto týdne - od nedělního Bedřichova, přes les za humny až po dnešní Višňovou. Na té šesté fotce by se chtěl jít kamarádit - ale buldočce se až tak nelíbil
tak dneska mě Yoda naštval. V klidu pozoroval srnku (byl na vodítku). O kus dál jsem vytáhla mobil (křižovatka neznačených cest a chtěla jsem si ujistit trasu) a vodítko standardně hodila na zem. A ten zmetek to odpíchnul po chvíli z nuly na sto. Vyrazil po cestě (orientuje se výhradně zrakem - takže srnku z úvozové cesty neviděl a spíš jen vybíjel adrenalin, co v něm byl, tak blbej snad není, že by nevěděl kde stojí), na moje zařvání to otočil a tryskem se vracel. Proč to najednou stočil ze stráně do hustníku (přesně na druhou stranu od srny) netuším a už se to nedozvím. Zapraskaly větve a rozhostilo se ticho.
Já utíkala zpátky na původní cestu (nebyl), Pepa stál na odbočce, kde zmizel - nebyl. Ve mně by se krve nedořezal neb srna stále byla v klidu v dohledu (mám pocit, že byla tak trošku krotká a nebo blbá 😄 dokonce i když jsme už kompletní odcházeli, stála jen o kousek dál - a to jsme mezi tím pískali a volali…). Pes nám nikdy nezmizel na déle než minutku… vždy se hned vracel a tentokrát navíc byl na vodítkách (spojené dvě - takže víc smyček a karabin…). A najednou nebyl a bylo ticho (jinak je slyšet dusot tlapek, v terénu doga tichá není). Vlezla jsem do hustníku, sestoupila k potoku - a tam stál Yoda na úzkém pásu trávníku mezi potokem a ohradníkem… Mile na mě vrtichvostil (já srdeční zástavu) a že je fajn, že ho přes ten potok přenesu. Že bez rozběhu to nedá a ten blbej ohradník je hned za ním… Celou dobu, co jsem lítala kolem (asi tak 5 minut - i když mi to připadalo děsně dlouho) tak stál 10 metrů od nás… Nekňučel, neštěkal, čekal, že dorazíme… Možná ani ránu nedostal (myslím, že by zaječel), od malička ho učím, že ohradníky jsou tabu… čekal… Naštvaně jsem ho protáhla potokem, i když vodu nerad… prolezla hustník na cestu, obrala se z pavučin a chmýří…a šlo se dál.
Jinak to byla krásná procházka kolem Višňové - mrazivé ráno se vstávajícím sluníčkem, krásné koníci, stáda spokojených kravek, jinovatka, barevné javory… krásný podzimní výlet
Ahoj, chtěla bych pomoct s výběrem pejska. Váhám mezi NO a Irským setrem. Pozemek mám velký. Které plemeno je náročnější na výchovu a na péči. Jdou tato dvě plemena nějak porovnat vlastnostmi? Děkuji předem.
irský setr ocení dlouhé procházky v přírodě. Dlouhé neznamená půlhodinka. Navíc za každého počasí. Musíte zvládnout lovecký pud, musíte naučit klid v přítomnosti zvěře. To je opravdu hodně práce. Intenzivní práce. Nejšťastnější bude s vámi venku. Je to pracovní plemeno - bez práce bude nešťastné a pobyt na zahrádce mu je k ničemu (rozhodně není vyšlechtěno k hlídání). Navíc je to lovecký pes - tudíž bude ostrý na kočky a jiné šelmičky… a zase se správné chování musí důsledně a neustále učit.
Německý ovčák je všestrannější - ale zase platí, že je to pracovní plemeno. Takže musíte vychovávat, cvičit, pracovat. Zahrada je fajn, ale společnost a činnost psovi nedá… U německého ovčáka pozor na zdraví rodičů - je to plemeno, které není po zdravotní stránce až tak bezproblémové…
Důležité je, co chcete se psem dělat, proč chcete právě tato plemena. Kolik máte času na psa (a kolik ho budete mít v následujících třeba 10 letech), kolik prostředků máte na psa (nejen strava, ale i veterina, výcvik…), jak to máte s dovolenými, kdo se postará v době vaší nepřítomnosti (nemoc, služební cesta)… prostě si to chce dobře rozmyslet. Vůbec vás nezrazuji od plánu pořídit si psa - jen říkám, opravdu si to dobře rozmyslete
hodně směsí zrní ptákům nechutná. Já krmím nejraději neloupanou černou slunečnici a lojové bezsíťkové koule. Mimochodem my máme už měsíc na krmítku neskutečný provoz - slunečnice mizí po kilech
dneska mi udělal radost Yoda - vracíme se v první kratičké procházky, já ho ve vrátkách odstrojím i z obojku… a on hop - a stojí uprostřed zahrady nad ježkem. A nejen že neštěkal - jen se důležitě podíval, jestli vím o tom, co našel - ale i se nechal krásně odvolat domů. Jen doufám, že si nějaké ty blešky nestihly přestoupit do jiného lokálu 🙃
my dneska zcela neplánovaně za humny sdíleli kus trasy s extrémním během Spartan. Tisíce běžců funělo kolem nás, tahali břemena, ručkovali, padali, házeli oštěpy… a my si v klídku sbírali hříbky. Jen Yodu jsem nepustila, aby se někomu nepřimotal pod nohy - i když řada hlavně závodnic si ho chtěla půjčit (hlavně ve stoupáních)
málokterý z těchto psů má padnoucí košík… ony se na ty krátkotlamy shání špatně a myslím, že na ty XXXL Bully to bude velká potíž. Jasně že to nikoho neomlouvá, ale nevěřila bych ani bullovi s košíkem - ten miničenich snadno z blbě padnoucího košíku vyndá.
Odpověď na příspěvek uživatele balu z 02.10.2024, 17:37:53
jasně že když houknu - “a jdeme” - tak jdeme. Otázkou je, jestli chci “násilím” (byť bez násilí) nutit psa k něčemu, co opravdu nechce. Takže když hodně prší, tak je pes ráno “vypovelován” k nutnému vyvenčení, ale pak se klidně nechám velmi svižně odvléct domů, do sucha… a celá procházka se smrskne v nejnutnější minimum.
Jsem marod, ale s pejskama jsem odpo aspoň na chvíli musela. Tolik lidí, co dneska, jsem u nás v lese nepotkala za celej rok dohromady…. ufff. Asi rostou.
přeji brzký návrat k plnohodnotnému výletění. U nás houby stále nic, ale kolem toho Hamru masakr - takže asi i u vás rostou.
Já ráno šok - vycházím s Yodou na první procházku v šest ráno - a od kostela z kopce klikatě jede směrem na chodník bílé auto… Fakt jsem se vyděsila, kam asi tak uhneme… Naštěstí hodilo pár obloučků a zastavilo na blikny kus od chodníku - a ono bylo celé namrzlé a dotyčný (dotyčná - nebylo skrz zamrzlá skla poznat) se prostě rozjel a neviděl vůbec ven. A tak stál a šudlal stěračema a stál a stál (nevystoupil)… když jsme se vraceli, tak už byl naštěstí pryč. Inteligent. Prostě zima se hlásí
