Příspěvky uživatele

a to jsme ještě potkali luxusního a perfektně poslušného hnědého králováka. Moc pěkné pokoukání na něj bylo.

krásné kvítí, krásné výhledy a krásní koně na obří pastvině (sdílené i se stádem daňků)

Yoda byl focením kytiček zhnusen - měl sedět a nemotat se v kytkách, tak raději ulehl…

my dali dvacítku ve Středohoří - začali jsme ráno na orchidejových pláních (Bílá stráň) a pak šli a šli a šli…  přes Lbín, Dlouhý vrch, Křížovou horu, Laffitovu vyhlídka… skoro pět hodin máme v tlapkách…

Varaxi:

Já vím, mně se to kecá - třeba za patnáct let si prohodíme role. 🙂

jak je ?? Předpokládám, že spokojená mamina má spokojeného človíčka 💕

jak jsem ráda, že nám stačí gumový kartáč na občasné vyčesání a vlhký froťák na sebrání vyčesaných chlupů a naleštění 

Liberec, bývalý nočník Evropy hlásí sucho…pořádně nepršelo ani nepamatuji, dneska taky nic - jen dvakrát lehce mžilo, ale srážkový úhrn na zahradě neměřitelný.

ona i pěnkava má výrazné bílé pruhy. A velikostně mi přijde blíž, než dlask. Ale nevím…

nezachytila se za něco ? Na zahradě u nás chodí dogy i bez obojku - Arona se dokázala stahovákem zavěsit za větev… ještě, že jsme u toho byli… a pokud by se Baruška někde zachytila, odkousla se v “sebeobraně”

efe:

No není to zlatíčko? 😠

asi měla jiný vkus než ty 😉

jak donutím Yodu jít bez očního kontaktu?? Bez něho mi to jasné je… 

trochu koně načtené mám (jezdili jsme jeden čas poměrně dost, s postupujícími roky se raději na koníky už jen díváme), ale nevím, kdy by se tato zvědavost a poměrně blízký kontakt mohl překlopit v agresivní reakci vůči Yodovi. Jak se chovat - Počkat? (to by mohl začít “bublat” pes, neb by se mohl cítil ohrožen těmi obry kolem). Jít rozhodně dál a koně ignorovat? (co když překročím jejich bezpečnou vzdálenost??). Obejít je, jít jim z cesty? (tady to šlo, ale co když by to nešlo??) Nebojím se koní, ale mám respekt. “Svobodných” koní jsme na svých cestách potkali už víc (nejhezčí asi při stoupání na Monte Calvo - nejvyšší horu poloostrova Gargáno), ale takto se k nám neseběhli nikdy (a to doga pochopitelně turistovala s námi - tenkrát Beta).

Bobca:

Jako vždy-nádherné fotky👌..jak Yoda snášel tu dlouhou cestu autem?Z něho čiší taková ta majestátnost…a pohoda😇

Všechny naše dogy snášely naše dovolenkové velecesty stejně pohodově. Prostě pokud je v autě zavazadel víc než na jednodenní akcičku, tak to zvíře brzy v kufru chrápe nahlas a nevzrušuje se až do zaparkování. Pak se protáhnou nohy, poběhá se po parkovišti, napojí se (vodu vozím na cesty v množství větším než malém), poměrně často dostane i něco dobrého k jídlu (většinou maso) a jede se dál. Přes den stavíme tak každé tři čtyři hodiny, v noci klidně jedeme i šest… A tak jsme byli i dvakrát ve Skotsku či na Sicílii či Andalusii. Nikdy žádná potíž.

Majestátnost… klame tělem, když si ho chce cizí turista pohladit - tak to pes dá v pohodě, ale když se turista začne víc tulit a poplacávat ho - najednou psíkovi zaleskne oko nadšením a HOP - má ho turista v náručí a sluneční brýle má neprůhledně oslizlé… Nejhorší jsou zájezdy Japonců a Číňanů - ječí nadšením (možná vidí pečínku??), chtějí se s ním fotit… ale zároveň se bojí. Když už je to nepříjemné, tak dělám, že nerozumím, nebo rovnou říkám důrazné No!!

Pohoda - snad ano. Rozhodně psík na cestách dobře žere, pije, blbne, přetahuje se o vodítko, tahá klacky, hrabe zákopy… prostě dělá vše úplně normálně. A byl zcela vzorný ve starých centrech - neznačkoval, chodil vzorně nakrátko… ale zase musím přiznat, že jednak jsme tam jezdili brzy, aby bylo bezlidno a jednak jsme tam nebývali dlouho a navíc dostal za odměnu i zmrzlinu… jinak když se psem, tak spíš do přírody a na malé památky - třeba Modré či Červené jezero, poloostrov Ljubač, antické vykopávky Burnum, hledání orchidejí… (konečně jsem vygooglila, že ta podivná orchidejka - 3 fotka je serápie neboli sehnutka)

je krásný - tekoucí voda je vždycky hezká (pokud tedy neteče z prasklé trubky doma). Holt Plitvičky a Krka jsou jedny z největších - ale to nemusí znamenat, že i srdci nejbližší 😉

bylo krásné počasí, větší vedro jen na Krce. Pokud jsme neměli smůlu na klienty obřích hotelových lodí (to byly právě vodopády na Krce), tak jsme všude byli skoro sami. Silnice ve vnitrozemí (široké státovky) až ponuře prázdné - třeba hodinu jsme s výjimkou protijdoucích krav (bez pasáka, bez psů) nepotkali vůbec nikoho. Sami na silnici. Hodně domů prázdných, zničených, polorozpadlých - válka je stále viditelná na každém kroku. Národní parky udržované - ale jinde příroda neschůdná. Velká města jsme navštěvovali ráno (takže jsme Dubrovník, Split, Šibenik i Zadar měli pro sebe, parkoviště v centru volná, uličky starých měst byly ještě prázdné). A v přírodě jsme vůbec bývali sami… až na ty koně a krávy a hady. Nebylo to vyprahlé Chorvatsko z léta - bylo krásně kvetoucí, zelené. Spousta motýlů, dudkové na každém rohu, viděli jsme i žluvu. Moře bylo studené, ale o to nám nešlo. Stejně mají psy u moře skoro všude škrtnuté… a Yoda navíc vodu rád nemá. Takže jsme si občas zabrodili po kolena… a stačilo.

jdu se sem zeptat - věřím, že mi vysvětlíte chování koníků.

Byli jsme na dovolené v Chorvatsku - cesta po městech i přírodě. V národním parku Severní Velebit jsme byli na výletu, zhruba ve výšce 1550 metrů nad mořem. Je to turistická oblast, lidi nejsou výjimeční, bylo to na dohled od jediného parkoviště v oblasti. Na stráních se páslo stádo koní - měli dost velké rozestupy, klídek, pohoda. Pastvu prokládali žraním zbytků sněhu (to měli s Yodou společné). Když jsme s Yodou vyrazili po široké cestě (byl v klidu a na vodítku), začali se koně stahovat k nám. Nepřišlo mi to jako zvědavost (koneckonců lidí, kteří byli na dohled před námi si nevšímali), ale ani jako vyslovená hrozba. Yodu jsem obloukem odvedla z cesty, vyhnula se dvěma dalším příchozím (byli krásní všichni), Pepa v klidu zvládl průchod stádem po cestě… a tak nějak smírně jsme se rozešli. Oni spásat rašící orchideje před kapličku sv. Antonína a my nahoru na vyhlídku. Při návratu koníci byli padlí… relaxovali, jako by je někdo vzal kulovnicí …

Zvědavost??, demonstrace síly a velikosti??… proč lezli dogounovi před nos??

a teď ty psí. Zvládal na jedničku vše až na ty hatě nad divokou řvoucí vodou. Sice je dal taky (a nebylo jich málo) , ale bál se a chodil přikrčeně a širikorozchodně. Nad klidnou vodou mu nevadí. Ale jinak byl vzorný a nadšený cestovatel. Navolno byl minimálně - neboť kde nebyly davy, tam bylo trní, balvany a neskutečné množství hadů. Já vím, že 17 druhů z dvaceti je nejedovatých… ale stejně raději vodítko a vzdálenější průzkum terénu byl zakázán… 

měli jsme výpadek v přítomnosti - neb jsme venčili v uplynulých dnech trošku dál…

takže nejprve ty nepsí. U Bačinských jezer jsme bydleli první půlku dovolené - a zvládli první den nejen hradby Dubrovníku, návštěvu Stonu a Malého Ston, ale i procházku po sporném území poloostrova Prevlaka (kvetou jim tam krásné kytičky). Druhý den jsme vylezli na pevnost nad městem Omiš (šílené stoupání mezi balvany a trním), pak dobyli i hrad (ale to už jen pár set metrů po rovině) Nutjak nad Cetinou a také neskutečně krásný 200 metrů hluboký pramen Cetiny. Třetí den to byl Diokleciánův palác ve Splitu a cesta po pobřeží (i na Makarskou došlo) a mělčiny v ústí Neretvy. Při přejezdu do Seline (druhé ubytování) jsme nejprve navštívili Šibenik a pak vodopády na řece Krka. Mačkačka mezi davy, ale ty další vodopády proti proudu (třeba Roški slap) už byly bez lidí a v klidu. No a pak přišlo překvapení - když za sněhem, tak na Jadran… V NP Velký Velebit byly plotny měkoučkého sněhu - psík nadšen a my taky. Pak Vinnetou (Mali Alan i Zrmanja) a Zadar a cestou splátky Plitvičky a taky Bled…

Aluška:

Teď jsem si uvědomila, že na druhý straně toho mlází, který mohlo mít tak cca 20 m vede druhá cesta a po tý šli lidi s mladou labradorkou, na kterou dost hulákají Báro sem a Báro tam, mohli nevědomky vyplašit a ona vypálila na duhou stranu od nich o nás

to by dávalo smysl - prase je vyplašené, utíká do bezpečí a vletí do vás - a je průšvih hotový…

v přírodě jsme často, a často chodíme brzy ráno. Prasata jsme potkali mnohokrát - a zatím naštěstí stále respekt udržují obě strany. Pokud to jde, měníme směr - ale ne žádný úprk. Pokud se míjíme, zvolníme, než čuníci zmizí. Jen jednou jsem řvala na celý les “prasata, uhněte nám z cesty, potřebujeme už jít… prasáci hněte sebou… próóósííím”  a tak, neb blokovala širokou cestu. Nakonec je to přestalo bavit a šla (obří stádo včetně proužkatých mimin).

Jen jednou jsem se bála při setkání s živým tvorem - a nebyl to vlk, se kterým jsme se setkali v Lužických horách. Byla to navolno se potulující lama. Krotká prý byla - ale když stála na zadních a kopytama mlátila před sebou na úzké polní úvozové cestě, tak mi dobře nebylo. Ale zvládli jsme to - lama, my i tenkrát Night.

na fotkách nějaká ta prasátka

myslím, že u dlouhodobě fungujících přípravků není účinek vždy stejně dlouhý. Yodovi taky stále funguje Suprelorin, i když by už dávno (navíc u mamuta) fungovat neměl… A i u Betky jsme nedávali dlouhodobě fungující léky na bolest (Trocoxil) v pravidelných intervalech, ale tehdy, když byl vidět (spíš jen tušit) návrat problémů - byl to interval od 4 do 7 týdnů